Text Žd 12,1-3 | Kazatel: Daniel Ženatý
Proto i my, obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo, s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle. Místo radosti, která se mu nabízela, podstoupil kříž, nedbaje na potupu; proto usedl po pravici Božího trůnu. Myslete na to, co všecko on musel snést od hříšníků, abyste neochabovali a neklesali na duchu. Žd 12,1-3
List Židům byl psán kolem roku 90. sborům, na něž doléhalo ponejvíce trojí břemeno: pronásledování za císaře Domitiána, učení sekt a různé pověry, a krize víry. Ptali se, jak to že Kristus dosud nepřišel? Čekali ho na konci prvé křesťanské generace, pak druhé, a stále nic.
Co dnes ohrožuje nás? Náš sbor? Naše sbory?
Pronásledování nehrozí. Snad jsme za to dost vděčni. A snad to dlouho vydrží. Abychom si jednou nervali vlasy, co všechno jsme mohli dělat, když to ještě bylo možné. A vzpomínali. Ostatně, volby jsou za dveřmi…
Hrozí nám krize víry? Ta hrozí pořád. Nedosáhneme nikdy stavu, že by krize víry nehrozila. Víra není stav. Víra je proces. Za chvíli uslyšíme, že je běh. Pohyb. Nelze ustrnout na určité úrovni a říct si, už je to dobrý. Jakmile si to řekneme, začne to být zlé.
Hrozí nám učení sekt a všelijaké pověry? Ano, hrozí. V rozhovoru s přední mladou českou herečkou a režisérkou, se tato přiznává hrdě, že pravidelně navštěvuje kartářku a astrology. To je děs. Ona bude svými filmy ovlivňovat myšlení statisíců. Až takové myšlení získá další příznivce, to nebude legrace. Ostatně, kolik pokřtěných a konfirmovaných tomu podléhá, a hledá sílu a moc jinde, než u Boha.
Takto ohroženým dodává pisatel epištoly odvahu. Povzbuzuje. Dodává jim sílu, aby zvedli hlavu.
První co slyšíme – odhoď všechnu přítěž i hřích. Odhoď všechno břemeno. Co máme odhodit? Co je tou přítěží? Obručí která nás svírá? Naše selhání? Naše nehotovost? Lenost? Touha neuznávat nad sebou Boha? Být sám sobě nejvyšším rozhodčím? Tíží nás vina? To co je za námi a my to neřešíme, protože to nějak dopadne, a ono to hnije a bolí? Nebo ješitnost nás tíží, život druhých musí být podle našich představ a když není, tak je nám zle? Svazuje to nohy, ovíjí se to kolem nich, běžet nejde, sotva se šouráme. A tak snadno se to na nás přichytí…
To co smíme odhodit je ještě rozvedeno. Odhoďme hřích. Porušený vztah k Bohu, porušený vztah k bližnímu i k sobě. Nemusí být pokřivený! Bůh odpouští! Pro jeho odpuštění smíme odhodit hřích. Je odpuštěno. Je zbytečné jej vláčet. Odpusť nám naše viny, a on odpouští!
Odhoďme břemeno a vytrvejme v běhu. To je krásná výzva. Víra znamená vytrvat v běhu. Víra, už jsme slyšeli, není stav. Není pozice. Dopracuji se tak vysoko, vydrápu se tak vzhůru a pak se uvelebím. Petr chtěl na hoře proměnění dělat stany, odkryla se před ním budoucnost Božího království, mu tam bylo dobře, zůstal by tam. Ale šli dolů a tam čekal nemocný chlapec. Práce. Nemoc. A záblesk naděje. A zase. Je to stále pohyb, běh.
Přijměme to, že život je těžký. Je to běh. Přijměme, že se na naší cestě zadýcháme, že to bude vysilující námaha, jako když sportovec běží svůj závod. Že to stojí spoustu sil a potřebujeme dlouhý dech a přijdou úseky, kdy budeme mít dojem, že to musíme vzdát, protože už nemůžeme. Že si raději sedneme vedle cesty a počkáme… Ne. Vytrvejme v běhu, vytrvejme ve víře, v naději. Nevzdávejme se své víry a naděje.
Ty výzvy mají své opodstatnění. Není to tak, jako když člověku který už nemůže, je na dně, řeknete, ty to zvládneš. Poplácáte po zádech, musíš… Nezvládne. Nemá odkud čerpat. Je sám. Není nic co by ho živilo.
Když epištola vybízí, nabízí i studnici odkud čerpat sílu.
Obklopeni takovým zástupem, oblakem svědků. V předchozím textu pisatel zmiňuje ty, kdo osvědčili svou víru. Kdo trpěli pro víru. Byli kamenováni, mučeni, skrývali se v jeskyních, vyhnanství. Ti jsou člověče s tebou, kolem tebe, jsi jimi obklopen. Oni už zemřeli, jsou u Boha, ale ve víře jsou kolem tebe. Nechtěj vědět jak to funguje a jak je to možné, věř tomu, oni jsou u Boha, kdysi běželi a věřili jako my dnes. Ti nás drží. To je potěšení. Posila. Špalíry těch kdo zemřeli a osvědčili svou víru.
Ale ten špalír je jistě tvořen i z těch, kdo žijí. Jen se rozhlédněme kolem, copak jsme sami? To je lidí, kteří tvoří Kristovu církev. Vstali, přišli, i tím dosvědčují svou víru. Stojí to za to. Kolik darů, kolik síly, kolik dobrých věcí, kolem nás, den co den, neděli co neděli.
A další pomoc – při tom běhu smíš zvednout hlavu a dívat se kupředu na Krista. Pomoc nejen od lidí, ale především od Krista. Jeho cesta na kříž, jeho cesta do otevřené věčnosti. On nás vede. Je v čele. Zná cestu. Je doslova, jak mají kraličtí – dokonavatel. Od dokonalost. Ten který vede k dokonalosti. Dokonáno jest – završeno. Spasení, cesta záchrany je dovršena. Ten Ježíš má moc dovést náš život až k dokonalosti. Do dobrého cíle.
Mohl se radovat a užívat si jako Boží syn. Mohl kývnout ďáblovi a užívat si z lidského hlediska bohatství a pohodlí. Ale on strpěl kříž. Odvážil se hanby a posadil se na pravici Boží.
Hutné slovo o Kristu, a pak hned opět odtud vyvěrající potěšení a posílení. Myslete na to, co on všechno musel snést od hříšníků.
Někdy srovnání pomůže. Já a ostatní. Někdy jsme uražení, problémy které máme se zdají obrovské. A pak potkáme někoho, jehož trápení je 100x větší než to naše. A je nám jasné. Já se mám ještě dobře. Takhle působí návštěva všelijakých ústavů. Člověk poznává, ve srovnání s ostatními, že je na tom dobře.
Podobně pomyslete na to co vše vydržel a snesl Ježíš, z lásky k nám. Proto nemusíte klesat na duchu. Proto nemusíme klopit zrak, vést poraženecké řeči.
Proto si připomínáme vjezd Ježíše do Jeruzaléma. Proto si budeme připomínat cestu do Getsemane, poslední večeři, zradu Petra, výslech a bičování, ukřižování a smrt, a pohřeb Ježíšův a zklamání a beznaděj těch kdo mu věřili. A pak slavné vzkříšení a naděje. Odtud plyne síla pro nás. Smíme zvednout hlavu. Amen
Pane, ty jsi okusil co umí lidská zloba i lidská ruka. Dávej nám odvahu jít za tebou a radovat se z toho, že v tobě je vše plnost všeho. Amen