Kázání 28. 2. 2021

Kázání: Proměnění na hoře Mk 9,2-10

Druhá postní neděle

Pardubice 28. 2. 2021

Milí přátelé v Kristu,

příběh o Ježíšově proměnění na hoře nám zamotává hlavu.

To podobná vidění, vize dělají.

Buď proto, že na ně nejsme (zejména my tradiční protestanté) úplně stavění, býváme rozpačití, ošíváme se při představě, že by se snad něco takového skutečně stalo. Nebo naopak proto, že nás podobná vidění až příliš přitahují a pohlcují, že se od nich nedokážeme odpoutat.

A tak nám pro začátek může být útěchou, že z Ježíšova proměnění na hoře měli pořádně zamotanou hlavu i ti tři učedníci.

Petr, Jakub a Jan. 

Ježíš si je tři vzal po šesti dnech s sebou na vysokou horu, aby byli chvíli sami. Po jakých šesti dnech? Po těch, kdy jim oznámil, že Mesiáš musí trpět, být vydán zlovůli lidí a projít cestou kříže. Právě Petr ho za taková slova pokáral. On jako první rozpoznal v Ježíšovi Mesiáše a odmítá myšlenku, že by měl Mesiáš trpět. A za toto odmítnutí zase sklidí pokárání on od Ježíše. S tím, že každý, kdo chce Ježíše následovat, musí zapřít sám sebe, umět přijmout vlastní utrpení, vzít svůj kříž a nestydět se za to.

Po šesti dnech od tohoto rozhovoru, je pak před jejich zraky proměněn. Po šesti dnech, tedy v den sedmý.

Nepřipomíná vám to něco?

V šesti dnech stvořil Hospodin nebe a zemi a odpočinul dne sedmého a ten sedmý den požehnal – čteme na začátku knihy Genesis (2,1-3). Den sedmý, den odpočinku neznamená jenom oddych od práce a díla. Je to také výhled k tomu, co nás jednou, v plnosti čeká, co čeká celé toto stvoření. Tedy jakési věčné odpočinutí. Sedmý den je předzvěstí, příslibem odpočinutí, ve které smí celé stvoření a každý z nás doufat.

A možná ještě něco vám to připomíná?  

Sedmý den, to je první den po sobotě. Po té sobotě, kdy za časného jitra vyšly dvě Marie a Salome k Ježíšovou hrobu, aby jeho tělo pomazaly vonnými mastmi. Ale hrob byl prázdný. Ježíš byl totiž vzkříšen.

Ježíš je proměněn na hoře sedmý den. Sedmý den vstane z mrtvých, bude proměněn k novému životu. A proto smíme i my doufat, že na konci času bude poměněno celé Boží stvoření a každý z nás.

Učedníci si tohle všechno teď neumí, nemohou dát dohromady. Dojde jim to až po Velikonocích.

Právě jsou s Ježíšem na nějaké vysoké hoře. Hora byla vždy chápána jako zvláštní místo, kde se člověk setkává s Bohem, kde je Bohu blíž, kde se nebe dotýká země.  

„Pozvedám své oči k horám, odkud mi přijde pomoc?“ prosí autor 121. žalmu a pokračuje: „Pomoc mi přijde od Hospodina“.

Na jednu horu, na Sinaj, kdysi vystoupil Mojžíš. Setkal se zde s Hospodinem. Na Sinaji přebývala Hospodinova sláva a na šest dní přikryl ji oblak. Sedmého dne si Bůh Mojžíše zavolal, aby mu předl desky zákona, Desatero.  (Ex 24,16)

Podobně se do výšin jiné hory, Chorébu, vydal prorok Eliáš, když procházel velkými pochybnostmi o svém povolání. Hospodin se mu zde zjevil – v hlasu tichém a jemném.  (1Král 13,1-12 – první čtení).

 Ježíš vystupuje na horu, aby byl sám a s Bohem. Možná ho chtěl prosit o pomoc a útěchu. Potřeboval posilu pro tu svou cestu kříže. Toužil v tichosti zaslechnout ten jemný a tichý Boží hlas. Hlas, který zvěstuje, že život má svůj dobrý cíl. A to i tehdy, když život vede cestou kříže, bolestí a utrpením.

Během modlitby se Ježíšovi zjevují Mojžíš a Eliáš. Dvě výrazné postavy starého zákona, svědkové Božího slova, Tóry a Proroků. Ježíš s nimi byl jistě v kontaktu už od malička, od kolébky. A díky tomuto setkání bude až do hrobu.

Do hrobu? Vždyť ani jeden z nich hrob nemá. Mojžíš zemřel těsně před vstupem do zaslíbené země, sám Bůh ho někde pohřbil, ale jeho hrob se nikdy nenašel. Jako by ho Hospodin přikryl svou láskou. A ani Eliáš nemá žádný hrob. Bůh ho odnesl na ohnivém voze, i on byl skryt do Boží lásky. A Ježíšův hrob bude prázdný, jak už jsme říkali.

Ježíš, Mojžíš a Eliáš spolu o něčem mluví. Nevíme o čem. Můžeme se jen domnívat, že snad Mojžíš a Eliáš dodávají Ježíšovi odvahu nebát se jít tou strastiplnou cestou.

Ježíš září. Přestože ví, že ho čeká ho utrpení a smrt. Ale tady na hoře, v blízkosti Mojžíše a Eliáše je to už jako po Velikonocích. Ježíš svou cestu projde podobně jako jí prošli tito dva. Jeho šaty budou prosáklé krví, ale v Boží slávě zbělají „tak, jak by je žádný bělič nedovedl vybělit.“

Mojžíš, Eliáš a Ježíš. Tedy Tóra (Zákon), Proroci a Evangelium jsou spolu, patří k sobě. Právě v tomto okamžiku neplatí čas, Boží hodiny ukazují „věčnost“.  

A je tu taky Petr, Jakub a Jan. I ti se tohoto záblesku Boží věčnosti účastní.

Petr by rád tenhle okamžik slávy a jasu nějak podržel, zachoval, protáhl na delší dobu. A tak navrhne, aby tam postavili tři stany, jeden Ježíšovi, druhý Mojžíšovi a třetí Eliášovi. Je to pro Petra mnohem lákavější než jít do Jeruzaléma, kde Ježíše čeká bolest a utrpení. Je to lákavější než se vrátit zpátky z hory dolů, do reality, mezi všechny ty nemocné, zbloudilé, hříšníky, celníky, nevěstky.

Jeho návrh ale zcela zapadne. A místo toho všechny zastře oblak a z nebe se ozve hlas: Toto je můj milovaný syn, toho poslouchejte.“  

Ten hlas z nebe se už jednou ozval. A sice když byl Ježíš pokřtěn v Jordánu. Tam oslovoval přímo Ježíše: „Ty jsi můj milovaný syn, tebe jsem si vyvolil.“ Nyní se hlas obrací k učedníkům. Kdo chce poslouchat Boha, ten ať poslouchá jeho milovaného syna Ježíše. Když on mluví a jedná, je to, jako by mluvil a jednal Bůh.

Do třetice pak jiný hlas vysloví v okamžiku Ježíšovi smrti: „Ten člověk byl opravdu syn Boží.“ Není to hlas z nebe, je to hlas římského setníka, který stál u Ježíšova kříže. Vyznává, že tento právě ukřižovaný je opravdu Boží Syn.

Toto je můj milovaný syn, syn Boží, poslouchejte ho a následujte až k jeho kříži. V něm se oslavím. Kéž bychom u jeho kříže spolu se setníkem vyznali, že tento Ukřižovaný, je Boží Syn.

Když se pak učedníci rozhlédli, viděli už jen Ježíše samotného. Žádné stany se stavět nebudou. Ještě totiž nenastal ten věčný sedmý den odpočinutí, ještě nebylo nastoleno Boží království v plnosti, ještě nebyl proměněn starý svět v nový. Byla to předzvěst k tomu všemu.

Teď je potřeba sejít dolů, do údolí. Tam je totiž v jedné vesnici zoufalý otec, který má vážně nemocného syna a nikdo ho nedokáže uzdravit.

Byl to krásný zážitek, tady na hoře, bylo dobré ho prožít. Ale je také nutné se v jeho síle vrátit do všedního života. Do údolí, do slzavého údolí tohoto světa. Je potřeba proměňovat ty slzy v radost, samotu ve společenství, strach v naději.

Ježíš při cestě z hory učedníkům přikáže, aby o tom, co zažili, nikomu nevyprávěli, dokud Syn člověka nevtane z mrtvých. Že je Ježíš Božím synem, nejde říkat hned. To člověk pochopí teprve ve světle kříže. Po Velikonocích. Učedníci, namísto toho, aby následovali Ježíše v jeho cestě, namísto toho, aby měli oni sami otevřené oči pro bolest světa, vedou debatu o tom, co to asi tak znamená vstát z mrtvých. Nedávno byli tihle tři Petr, Jakub a Jan svědky toho, když Ježíš vzkřísil Jairovu dceru. Před chvílí přihlíželi zjevení Mojžíše a Eliáše v Boží slávě, ale zase jim nic nedošlo.

Někdy jsou debaty, dohadování se a spekulace nadbytečné. A ono stačí poslouchat Božího syna, jít s ním, jít jeho cestou služby a tou službou proměňovat svět.

A vůbec nevadí, že z toho všeho máme občas zamotanou hlavu.  

Pane, dej, ať nezapomeneme na Tvé světlo, když procházíme tmou, dej, ať nás posiluje ve chvílích, kdy máme pocit, že jsme na úplném dně. Pane, proměn nás i tento svět. Amen

Tento příspěvek napsal/a dne 03.03.2021 v rubrice Kázání.