Text Ř 5,1-5 | Kazatel: Daniel Ženatý
Když jsme tedy ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista, 2 neboť skrze něho jsme vírou získali přístup k této milosti. V ní stojíme a chlubíme se nadějí, že dosáhneme slávy Boží. 3 A nejen to: chlubíme se i utrpením, vždyť víme, že z utrpení roste vytrvalost, 4 z vytrvalosti osvědčenost a z osvědčenosti naděje. 5 A naděje neklame, neboť Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán.
Bůh a my. O sobě toho víme dost. Především každý sám o sobě. Kdo jsme, jak jednáme, jak myslíme, jaké jsou naše přání a tužby, co se nám daří a co ne. Koho máme rádi, s kým máme problémy se na něj jen podívat, koho potkáme rádi a před kým se třeseme jen při pomyšlení, že bychom ho měli potkat.
Bůh. Bůh je živý. Jedná, činí, koná. Dnes stejně jako před několika dny nebo staletími. Stvořil nás, dal nám život, ví o nás. Poznáváme jej v Ježíši z Nazareta. Proto o Kristu mluvím a jeho slovo slyšíme s takovou vážností. Tak jedná Bůh.
Jak jsme na to před Bohem? Můžeme se mu směle podívat do tváře? Můžeme říct, tak mně tady Pane Bože máš, můžeš udělat zběžnou kontrolu, vše je v pořádku…
Pokud jsme sami k sobě pravdiví a nic si nenalháváme, pak musíme vyznat, že pokud by byly ve hře jen naše síly a naše schopnosti, pak náš vztah k Bohu v pořádku není. Vyznáváme, že nejsme schopni stávat se sami dobrým Božím obrazem. Že nejsme schopni naplnit to, co do nás Bůh vložil.
A přesto je to řešitelné. Existuje náprava. Dobrá zpráva, evangelium sděluje, že se Bůh ze své strany rozhodl prohlásit nás za spravedlivé. Že Bůh ze své strany a ze své milosti se rozhodl dorovnat to, co chybí, zcelit to co jsme ulomili, vyčistit to co jsme pošpinili. On spravuje vztah, který jsme rozbili a rozbíjíme. On, který se ničím neprovinil a vztah k nám nerozbil, on to rozbité spravuje a obnovuje.
Jaká je naše účast na tom skvělém díle obnovy? Na tom dobrém, co Bůh dělá pro narovnání vztahu mezi sebou a námi? Naše účast je, že tomu smíme a máme věřit!
To co my vkládáme do narovnání vztahu mezi Bohem a námi je – naše víra!. Pavel vyhlašuje, člověče jediná možnost jak být před Bohem ospravedlněn je – věřit!
A teď je namístě zarazit jakousi lidskou roztěkanost, která by se nás hodlala zmocnit. Už se vidíme, jak si mumláme, no věřit věřit, to by mohl říct každý, a tak začneme shánět něco neobyčejného, něco podle nás vzácného a drahého, a hodláme to přinést Bohu jako platidlo za to, že ze své lásky zahladil to co jsme zkazili.
Dějiny církve jsou živým pomníkem pokusů tuto zprávu vylepšit. Víš člověče, musíš to či ono, buď takový nebo makový, když neuděláš to tak uvidíš… Věřit. To je hodnota, však ta žena v příběhu setkání s Ježíšem u Mt 15,21-26 vkládá víru do vztahu k Bohu, a je za to pochválena. To je ono!
Víra není málo, není málo nóbl, příliš obyčejná. Bůh chce abychom v něj a jeho dílo věřili.
Možná nám to proto připadá někdy málo, protože tu víru chápeme jen napůl. Jen jeden její rozměr. Jako víru v Boha. V někoho. Víra jako přesvědčení. Jako to co mám srovnáno v hlavě a můžu o tom vydat svědectví. Víra jako názor. Víra jako směr myšlení.
Je tu ještě druhý díl, šťavnatější. Věřit komu. Věřit Bohu. Jako otci. Komu, Bohu. Věřím, že můj domov je u něj. Že mne nepodrazí. Že mne nenechá na holičkách. Že mne nezesměšní. Že není můj konkurent. Že mně pomůže. Cítíme, to je víc, než názor. To je život, to je puls, tep, to se týká každého dne. A kdo takto Bohu věří, spoléhá na něj, tomu Bůh sděluje – jsi zachráněn! Tvá důvěra ke mně je to, co žádostivě hledám a po čem já Bůh toužím!
Možná řeknete, a co já s tím? Tuším sice, že to je dobré, raduji se z toho, ale kdybych měl povědět jak se to projeví v mém životě, co bych řekl?
Tak to zkusme. Apoštol nás může vést. Jaké jsou důsledky tohoto Božího rozhodnutí?
Máme pokoj s Bohem. Bratři kraličtí píší, to jsou naši užitkové, že máme pokojné svědomí. Svědomí klidné, naplněné pravdou, odpuštěním, spravedlností, nadějí. Tehdy, když je nám zle, když nemůžeme spát, když nás děsí, jak se to kolem nás mele, když máme strach o sebe nebo své milé, když se bojíme, co bude zítra. Tehdy se smíme nadechnout a brát, přijímat, cítit, máme pokoj s Bohem. To je ujištění, že přece mezi mnou a Bohem není propast. Nic nemusím dohánět, nemusím se budit hrůzou co jsem zameškal, nesplnil, neodevzdal. Díky Božímu rozhodnutí mám pokojné svědomí!
Pak s vnitřním pokojem vstoupím do problémů, které jsou přede mnou. Problémy budou, jistě, nezmizí, ale nejsou tak příšerně velké, nejsou tak nepřekonatelné. A i kdyby mne přemohly, to na čem nejvíc záleží nepřemohou.
Další důsledek je – skrze Krista jsme vírou získali přístup k Bohu. Zní to složitě. Ale praxe nemusí být složitá. Prostě to bez přílišného zkoumání uvést do života. Modlit se. Věřit Bohu. Důvěřovat, spoléhat. Říct mu, kdo nás štve, čeho se bojíme, přiznat se co nám vadí, otevřít co sebou vlečeme. Děkovat a prosit, za sebe i za druhé. To je pomoc. Reálná. Někdy až žasneme, jak rychlá a účinná.
Další důsledek pro život – Pavel napíše, že se chlubíme nadějí slávy Boží. Chlubit se je v našich představách spíše negativní. Nesluší se to, se chlubit. Ale smíme to pochopit přejně. Příklad. Když nás pozve anglická královna na kávu, tak se tím také budeme v dobrém chlubit. Budeme o tom mluvit, budeme chtít aby o tom druzí věděli. Děsná škoda kdyby druzí nevěděli co nás potkalo! Podobně i na nás to může být vidět, že nás něco dobrého potkalo. Poznají to lidé vedle nás, my sami na sobě to nepoznáme.
A další důsledek pro život – Pavel najednou mluví o soužení. Úzkosti. Trápení. První co nás zarazí, Pavel neříká, že nebudou. Neříká, že úzkosti nepatří do křesťanova života. Neříká, že je víra smaže. Nesmaže. Trápení, úzkosti, neúspěchy nezdary – budou.
To že mne Bůh ospravedlnil a přijal k sobě mně, pomáhá to soužení přežít. Vydržet. Pavel to zahalí do slov, že soužení trpělivost působí.
Rozumím tomu asi takto: Soužení se nevyhneme. Jsme ujištěni, že Bůh nás přijal. A tato víra vytváří něco jako kapacitu, zásobu. Zásobu sil, abych to vydržel. Víra vytváří kapacitu, abych to vydržel. Ta kapacita vytvářená vírou se jmenuje trpělivost. Trpělivost ne jako vrozená vlastnost. Ale jako důsledek víry. Stálý proces vytváření trpělivosti, a současně vydávání trpělivosti. To je hojivá mast na trápení a úzkosti.
V jiném svém dopise Pavel napíše – ve všem se prokazujeme jako Boží služebníci, v mnohé vytrvalosti, v souženích, tísni, úzkostech. Jako Boží služebníci se v těchto situacích prokazujeme. Víra tvoří sílu to vydržet.
A z té vytrvalosti roste osvědčenost. Přečkali jsme to. Máme zkušenost, že je to možné. Už jednou to dobře dopadlo. Ta naděje, že příště to dobře dopadne je větší. A strach je menší. Už se to osvědčilo. Roste osvědčenost. Zkušenost.
A to je naděje, která nedělá ostudu. Za takovou naději se nemusíme stydět. Neklame. Neboť Boží láska je vylita do našich srdcí skrze ducha svatého, který nám byl dán.
Kraličtí mají – čitedlnost té milosti a lásky ve svém srdci máme. Krásné vyjádření nejužšího spojení. To co Bůh dělá a jaký je, nevisí někde ve hvězdách. Je to v našich srdcích. V srdci každého z nás.
Láska je to, co Bůh dělá pro narovnání vztahu k nám. A pořádnou dávku toho máme ve svých srdcích. Duch svatý to do srdce vlévá. Láska v našich srdcích je důsledek toho, co Bůh dělá. A ten důsledek je uvnitř nás. V nás, neošoupeme ho užíváním, nevybledne na sluníčku, nezapomeneme ho v čekárně nebo ve vlaku. Nevytrhneme ho někam pryč. Amen
Pane Ježíši Kriste, tebe chválíme a velebíme. Tebou jsme smířeni s Bohem. Proto také smíme něco dělat pro smíření s lidmi kolem nás. Vždyť to cos učinil pro narovnání vztahu k nám je v našich srdcích. Dej nám odvahu, abychom z toho žili. Amen
