Text: Ef 4,7-16 Kazatel: František Plecháček
Každému z nás byla dána milost podle míry Kristova obdarování. Proto je řečeno: ‚Vystoupil vzhůru, zajal nepřátele, dal dary lidem.‘ Co jiného znamená ‚vystoupil‘, než že předtím sestoupil dolů na zem? Ten, který sestoupil, je tedy tentýž, který také vystoupil nade všechna nebesa, aby naplnil všechno, co jest. A toto jsou jeho dary: jedny povolal za apoštoly, jiné za proroky, jiné za zvěstovatele evangelia, jiné za pastýře a učitele, aby své vyvolené dokonale připravil k dílu služby – k budování Kristova těla, až bychom všichni dosáhli jednoty víry a poznání Syna Božího, a tak dorostli zralého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti. Pak už nebudeme nedospělí, nebudeme zmítáni a unášeni závanem kdejakého učení – lidskou falší, chytráctvím a lstivým sváděním k bludu. Buďme pravdiví v lásce, ať ve všem dorůstáme v Krista. On je hlava, z něho roste celé tělo, pevně spojené klouby navzájem se podpírajícími, a buduje se v lásce podle toho, jak je každé části dáno.
Milé sestry, milí bratři,
každému z nás byla dána milost podle míry Kristova obdarování. Jeden každý z nás je Bohem obdarován některým z darů milosti, řečeno trochu po řecku: má charisma. Nějaké charisma od Pána Boha má tedy každý věřící! Ne pouze tzv. „charismatické osobnosti“, ale každý, i ten nejnenápadnější človíček, jehož si Kristus povolal, byl nějakým způsobem obdarován. Pro dobro své i ostatních.
Někteří to své charisma, svůj vlastní dar či nadání teprve hledají a objevují. Někteří se možná ostýchají ten svůj dar nabídnout, říkají si: „Ale vždyť to ani nestojí za řeč, určitě je tu někdo lepší a já budu vypadat divně…“ Ono není úplně snadné nejenom poprosit o pomoc, ale také nějakou pomoc či podporu nabízet. Je tu riziko odmítnutí a rozpaků a různých nedorozumění. Možná i z těchto a podobných důvodů zůstávají některé dobré Boží dary a talenty nevyužity, pečlivě skryty v tajných zásuvkách. A je to škoda. Protože ten, který k nám je tak štědrý, chce, aby jeho dary byly využity, aby sloužily a přinášely radost.
Je nám svěřováno ohromné bohatství, protože rozdává ten, který má z čeho dávat. Pamatuje na nás ten, který se kvůli nám vydal na pěkně dobrodružnou, hodně nesnadnou a nebezpečnou cestu. Ježíš z lásky rozdal úplně všechno, nakonec i sám sebe. A Bůh přijal jeho oběť a svěřil právě jemu všechno do rukou. Ukřižovaný, Vzkříšený a Vyvýšený se nám dává stále znovu – ve svém slovu, ve svátostech, ve společenství vzájemné lásky. Smíme, můžeme od něho stále něco očekávat, stále je oč prosit a co přijímat.
Jen si všimněme: apoštol tady ani nepřipomíná, že máme o dary prosit. On rovnou trvá na tom, že jsme už nějaké dary obdrželi a že jich není málo. Nebeská plnost je dostupná tady na zemi! Někteří naši současníci se snaží povznést do nebeských výšin různými duchovními technikami, ale to, oč usilují, je přítomné a dostupné tady a teď – v ukřižovaném a vzkříšeném Kristu!
Podívejme se na stručný výčet darů: apoštolé, proroci, zvěstovatelé evangelia, pastýři, učitelé. Za pozornost jistě stojí, že se všechna tahle obdarování vesměs týkají kázání Božího slova, učení, vedení k víře. Apoštol nepředpokládá, že by se všechny tyhle role měly koncentrovat v jediné osobě, ať už faráře či kohokoliv jiného. Ve službě zvěstování evangelia, předávání dobré Boží zprávy dál, je třeba spolupráce, součinnosti, vzájemné podpory.
Co z toho vyplývá: my všichni ve sboru potřebujeme podporu a spolupráci. Členové staršovstva právě tak jako pastorační pracovnice. A faráři zrovna tak – ti ze všeho nejvíc. Pořád znovu si to uvědomuji, asi nejvíc právě v tento čas, kdy se v našem sboru schyluje k zásadním rozhodnutím.
To vše je podtrženo obrazem církve jako těla Kristova (který nalezneme také např. v 1K 12). V něm není zahrnuta pouze skutečnost, že bolest nebo radost jednoho se stává problémem či potěšením i pro druhé. Je tím také položen důraz na důležitost každé části těla, každého orgánu, svalu, kůstky, každého člena společenství.
Vezměte si třeba taková bolavá záda a pak návštěvy na rehabilitacích, kde vás učí rozcvičovat svaly, o kterých vůbec nevíte, že je máte. A najednou zjistíte, že i tyhle naprosto nenápadné části těla nezbytně potřebujete. Právě tak vede k vážným problémům, když se soustředíme jen na některou část těla a jiné zanedbáme.
Cílem Božích obdarování je, abychom mohli „dorůst pravého lidství“, tedy blížit se ježíšovskému způsobu bytí – životu nesenému milosrdenstvím, odpuštěním, zájmem o druhé. „Dorůstání v Krista“ znamená, že vše má sloužit k růstu a budování církve takové, jakou ji sám Bůh chce mít. Společenství lásky, které zná svého Pána a nedá se jen tak snadno svést a ošálit a odvést od poslání, které je mu Kristem svěřeno. Cílem je budování církve, která se nestydí za svého Pána a Spasitele a dobře si uvědomuje, že její růst v lásce je důležitý nejenom pro ni, ale i její okolí, pro celý svět. Církev jako domov a útočiště nejenom pro velké a silné, ale také pro lidi slabé, neúspěšné, nešťastné.
Budování je proces, děj, někdy složitá a namáhavá práce, ale je to děj nadějný, napínavý a krásný, když se buduje něco dobrého, prospěšného, něco, co odpovídá Boží vůli. Tohle budování Kristova těla ovšem není především naším dílem – i když na něm máme účast. Církev může růst a rozkvétat v lásce jen Božím slovem, Boží milostí. Potřebuje ke svému růstu nezbytně Boží dary, o nichž je tu řeč.
Na nás pak je, abychom se s dary Kristovy milosti učili co nejlépe hospodařit a nenechávali je ležet ladem. Vzpomeňme si na Ježíšovo podobenství o hřivnách a o té jedné zakopané, která nakonec nikomu neprospěla – ani tomu, kdo si ji tak pečlivě schoval. Někdo třeba tu svoji hřivnu ještě nerozpoznal, někdo je možná příliš skromný a své obdarování považuje za natolik nedůležité, že je nakonec ani neuplatní. Ale právě každý takový skrytý a nevyužitý talent může společenství velice scházet.
Církev přece nepotřebuje pouze zdaleka viditelné, silné, reprezentativní, vůdčí typy, vždy rozhodné osobnosti, ale také bratry a sestry, kteří v pravý čas dovedou být tam, kde je to zapotřebí, kteří upečou buchtu, zapojí dataprojektor, zahrají na varhany, housle či kytaru, opraví rozpadlý zpěvník, vezmou si službu v nedělní škole… Žádný z Božích darů není zbytečný nebo příliš malý! A rodina sboru a církve je potřebuje všechny, aby mohla dobře žít, rozvíjet se a sloužit.
Církev není jednou provždy hotová stavba, kde se už je jen tu a tam něco poopraví, ale živý organizmus, stále znovu se tvořící společenství – v každé nové generaci, s každým, kdo přijme Krista. Pestré společenství lidí, kteří přijímají z nebeského bohatství Boží milosti, a proto také mohou bez obav rozdávat. Bratři a sestry pevně spojení společně sdílenou vírou, láskou a nadějí.
Milostivý Bože, děkujeme, že štědře rozdáváš a umožňuješ tak i nám dávat. Děkujeme, že svým slitováním učíš také nás solidaritě a milosrdenství. Kéž žádný z tvých darů mezi námi nezůstane nevyužit. Pomáhej nám, abychom uměli být jeden druhému oporou. Amen.
