Text: Ga 4,1-7 Kazatel: Jean-Nicolas Fell
Chci říci: Pokud je dědic nezletilý, ničím se neliší od otroka, ač je pánem všeho. Je podřízen poručníkům a správcům až do doby, kterou otec předem stanovil. Tak i my, když jsme byli nedospělí, byli jsme otroky vesmírných mocí. Když se však naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, podrobeného zákonu, aby vykoupil ty, kteří jsou zákonu podrobeni, tak abychom byli přijati za syny. Protože jste synové, poslal Bůh do našich srdcí Ducha svého Syna, Ducha volajícího Abba, Otče. A tak už nejsi otrok, nýbrž syn, a když syn, tedy z moci Boží i dědic.
Dnešní oddíl končí zajímavým slovem. Apoštol Pavel říká: „Už nejsi otrok, nýbrž syn, a když syn, tedy z moci Boží i dědic.“
Nevím, zda jste někdy něco zdědili. Já jsem před jedenácti lety zdědil po svém otci. Jeho úmrtí nás zaskočilo. Na dědictví jsem vůbec nemyslel. Je pravda, že na mém bohatství to zatím nic nezměnilo. Veškerý zisk z našich nemovitostí náleží mé matce, jak to otec napsal ve své závěti. Ale napsal také, že část toho majetku patří mně. A tohle bylo pro mne možná to nejdůležitější: vědět, že mi otec důvěřoval, že se mnou počítal.
Často vidíme v dědictví prostě mechanismus na rozdělení majetku po zesnulém. Ale ve skutečnosti je to něco velice osobního. Zákon dává sice určitá pravidla, kdo co dostane. Ale stačí závěť, aby tato pravidla už neplatila. Děti můžou být vyděděny. A dědicem se může stát člověk, který s tím vůbec nepočítal.
Detektivky milují tyto otázky kolem dědictví. Spojují totiž dvě protikladné strany lidského života: tajné emoce našich srdcí a věcnou logiku práva. Afekt dostává železnou platnost zákona. Obětavá neteř nedostane nic, protože její teta byla žena tvrdá a pohrdavá, zatímco muž, který čtyřicet let nemluvil se svými rodiči, dostane dva domy, protože mu přesto zůstali naklonění.
To není spravedlivé. Ale je to zákonné. Vždyť v dědictví nejde jen o soukromou záležitost. Je tu právo, které dává všemu nepopíratelnou platnost.
S adopcí je to velmi podobné. A je dobré si to uvědomit, jelikož nás Bůh v Kristu adoptoval. Z toho máme samozřejmě velikou radost, vždyť to znamená, že nás Bůh miluje. Jenže v adopci nejde jen o náklonnost. Adopcí se vytváří pouto definováno zákonem a ze kterého vyplývají také povinnosti. Adopce je závazek. Nelze se z toho jen tak vyvléct.
Nejednou jsem slyšel o rodičích, kteří měli velké potíže s dítětem, které adoptovali. Nebyli dítětem uznáváni za rodiče. Ale zákon je zavázal: nemohli se zříct svých rodičovských povinností. Vztah byl jednostranný: rodiče ten vztah přijali, ale dítě ne. A přesto to rodiče nemohli vzít zpět. Vždyť se zavázali. Stali se rodiči. A to je stav, který nelze zrušit.
A o to především v adopci jde: dát dítěti rodiče, kteří o ně stojí, ať to dítě chce nebo ne. Tohle nepochopili američtí rodiče, kteří před pár lety vrátili do Ruska děti, které tam adoptovali, protože se nechovaly, jak očekávali. Nepochopili, že v adopci jde jen o závazek rodičů, za který není zaručena žádná kompenzace.
Žijeme v hodně sentimentální době. Emoce jsou silné, ale také velice prchavé. Při prvním problému narazí. A proto jsme tak vrtošiví. „Život je příliš krátký“, říká se. A proto je třeba žít intenzivně, zkusit naprosto všechno. Nadchneme se pro něco, a hned zase pro něco jiného.
Měříme svou lásku a svou angažovanost intenzitou svých citů, bez dlouhodobého výhledu. A často si myslíme, že se i Bůh takhle chová. Radujeme se, že se k nám sklonil. Ale máme potíže představit si, že se sklání pořád znovu a znovu, že se nás drží.
Proto jsem rád, že apoštol mluví nejenom o lásce, ale také o adopci a o dědictví. Vždyť se dnes slovem „láska“ chápe často pouhé citové vzplanutí, které trvá jen chvíli. Adopce je naopak závazek dlouhodobý: závazek nejenom morální, soukromý, ale také veřejný, zpečetěný zákonem. Je to rozhodnutí, které trvá: „Budu při tobě stát, ať o to stojíš nebo ne. Ať se stane cokoli, budu ti otcem, budu ti oporou.“
A v tom je i smysl Vánoc: někdo o nás stojí, někdo se pro nás angažuje, někdo vytvořil vztah, kterým se zavázal, a z kterého se nemůže vyvléct. Ano, Bůh se stal Immanuelem. To jméno znamená: Bůh s námi. Bůh se nám dal v Ježíši, jehož jméno znamená: Bůh zachraňuje.
Ano, Bůh zachraňuje. Ale nezachraňuje jenom Ježíšovy současníky. Zachraňuje i nás. Zachraňuje i dnes. Vánoce nejsou svátek bez zítřku: krásná chvíle, která se stala kdysi dávno, před dvěma tisíci lety. I dnes žijeme z této události, je to nedílnou součástí naší víry. Obchody sice brzo uklidí své ozdoby, světla zmizí z ulic a Vánoce se ztratí z myslí většiny lidí až do příštího prosince. Ale v srdcích věřících bude pořád svítit vánoční světlo.
Vždyť Bůh nepřišel jen na návštěvu. Přišel, aby se nás ujal a aby se nás držel. A nic nemůže zrušit pouto, které vytvořil. Nic nás nemůže odloučit od jeho lásky. Samozřejmě, můžeme se k Bohu obrátit zády. Ale nemůžeme způsobit, aby nás už nemiloval, aby při nás už nestál.
Obrazy, které bibličtí autoři používají, jsou důležité. Pomáhají nám lépe rozumět Božímu dílu. Ale na druhé straně neříkají všechno. Vždyť náš vztah k Bohu má jinou kvalitu než náš vztah k druhým lidem. Bůh nás přesahuje takovým způsobem, že to nelze s ničím srovnat. A proto je jeho láska k nám tak mimořádná, tak úžasná.
Vždyť Bůh není jenom nad námi. Bůh je také svým svatým Duchem přímo v našich srdcích. A proto je náš vztah s ním tak mimořádně blízký a intimní. Apoštol říká, že Bůh poslal do našich srdcí Ducha svého Syna, Ducha volajícího Abba, Otče.
Jinak řečeno, jestli jsme adoptivní synové a dcery, tak to není jenom na papíře, to není jenom podle zákona. Jsme adoptivní synové a dcery i Duchem, který nás spojuje s Otcem a který vzbuzuje v našich srdcích vděčnost a radost. Tu radost, ve které k němu voláme Abba, Otče.
Ano, naše adopce není záležitost formální, povrchní. Je to naopak záležitost mimořádně osobní, která proniká do našich srdcí a proměňuje nás k obrazu Kristovu. Aby na nás bylo patrné, že opravdu patříme Bohu, že mu nejsme cizí.
Často se setkávám s lidmi, kteří se ve své víře uspokojují se statusem adoptivního dítěte a dědice, ale kteří nechtějí dál. Mají celkem radost, že jsou děti Boží, že patří do jeho rodiny. Ale nevolají Abba, Otče. Chovají se trochu jako ty děti známých osobností, které se vykazují důležitostí svých rodičů, i když s nimi vůbec nemluví.
Tito lidé rádi říkají, že ti, kteří chodí do kostela, nejsou lepší než oni, což je samozřejmě pravda. Ale říkají také, že necítí potřebu se modlit, vždyť stačí, aby dělali, co považují za správné. Tím ukazují, že nechápou, o co v modlitbě jde. Vždyť v modlitbě jde především o prohloubení vztahu. Bůh mě adoptoval, a já z toho mám radost. A proto volám Abba, Otče.
Ano, Bůh se angažoval. Adoptoval nás. Udělal z nás své dědice. Smutné je, když vidíme jen výhody, které z toho máme, když nejsme schopní cítit tu lásku, která za tím stojí. Smutné je, když chápeme své synovství jenom právnicky, bez duševního pouta, bez citového náboje, nejenom ze strany Boží, ale i z té naší.
Samuelova matka, Chana, věděla, že její dítě vděčí za život Hospodinu. Bez něho by Samuel prostě nebyl. To byl krásný dar. Byla by mohla děkovat pouhými obětmi i slovy, a užít si života se svým synem. Ale cítila, že by to nebylo správné. Dítě dostalo život od Hospodina: patří tedy Hospodinu. A proto ho Chana přivedla do chrámu, aby tam sloužil.
Chana nepochybuje o tom, že to nejlepší pro Samuela je právě u Hospodina, který mu dal život. To je krásné, ale je to také vzácné. Někteří lidé se vymlouvají, že Bůh nám přece nechce kazit život modlitbami, čtením z Písma anebo účastí na bohoslužbách. Bůh přece chce, abychom měli radost ze života. Tak je asi rád, když lyžujeme, když hrajeme fotbal, anebo když sedíme s kamarády u piva.
Dospívající to často říkají svým rodičům: „Vy jste mě chtěli. Tak si mě užijte!“ Jako by život nebyl úžasný dar, za který je třeba být vděčný! Jako by láska našich rodičů i láska Boží byly jen peripetie, které není třeba brát vážně!
Apoštol Pavel nám však připomíná: jsme synové a dědicové Boží. V tom je naše pravda. A to nejsou jenom slova na papíře. Má se to stát krví a tělem našeho života. To se má stát elánem, kterým voláme Abba, Otče. Ano, Bůh se pro nás angažoval. A proto se máme angažovat i my pro něj. Proto máme žít jako jeho děti, jako nositelé stejného života i stejného Ducha.
Pane, děkujeme Ti. Jsme tvými dětmi a dědici tvého království. Nic nás nedokáže odloučit od tvé lásky, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu. Tobě patří naše chvály. Tobě patří i naše životy. Prosíme Tě, dej nám žít ve vděčnosti. Dej nám žít z tvé ruky, z tvého slova, z tvého Ducha. Skrze Ježíše Krista, tvého Syna i našeho Pána. Amen.
