Text: Zj 5,1-5 Kazatel: Daniel Ženatý
A v pravici toho, který sedí na trůnu, spatřil jsem knihu úplně popsanou, zapečetěnou sedmi pečetěmi. Tu jsem uviděl mocného anděla, který vyhlásil velikým hlasem: „Kdo je hoden otevřít tu knihu a rozlomit její pečetě?“ Ale nikdo na nebi ani na zemi ani pod zemí nemohl tu knihu otevřít a podívat se do ní. Velmi jsem plakal, že se nenašel nikdo, kdo by byl hoden tu knihu otevřít a podívat se do ní. Ale jeden ze starců mi řekl: „Neplač. Hle, zvítězil lev z pokolení Judova, potomek Davidův; on otevře tu knihu sedmkrát zapečetěnou.“
Jan sedí ve vyhnanství na ostrově Patmos. Jan píše dopis plný obrazů a představ. Hledá, jaký je smysl událostí, které se kolem dějí. Končí první století, krvavé podobně jako dvacáté a mnohá další.
Ve svých horečnatých představách vidí knihu. Drží ji ten, který sedí na trůnu. Kniha je popsaná zevnitř i zezadu. Do posledního místečka. Každý milimetr je využitý, z obou stran. Už je to vše plné. Jako kalich který oplývá. Nebo jako čas, který uzrál, jako utrpení, které už větší být nemůže.
Co je v té knize napsáno? V podobném svitku u proroka Ezechiele jsou to nářky, křivdy, bědování. Jsou sepsány jako důležité podklady pro soud. Jsou to příběhy těch, kdo trpěli. Ponížení, smrt na válečné frontě, nesmyslné tragedie, pronásledování a umírání pro víru, koncentráky a komunistické lágry, onkologie a domovy pro mladistvé či důchodce.
Kniha je plná bezmoci, které vznášejí trpící. Všech časů a všech míst. Plná bolestných otázek – proč se to stalo? Jak je to možné? Když se ptali, bylo ticho. Kdo jim odpoví? Musí to být strašná kniha.
Zatím je uzavřena. Teď se řeší, kdo ji může otevřít. Dříve než budou řešeny příběhy trpících a nevinných, musí být jasné, kdo tu knihu může otevřít.
Je uzavřena sedmi pečetěmi. Rozlomením každé pečetě se část té hrůzy vyvalí ven. Postupně, ale všechno. Nic nebude zapomenuto.
Možná se zdá, zde na zemi a v čase který žijeme, že smrtí člověka je všechno pryč. V nenávratnu. Jen tak se to zda mihlo a už to není. Už si nikdo nevzpomene, jak to tenkrát bylo. Jednou zemře poslední člověk, který nás znal. A s ním i paměť toho, co se stalo, tragedií malých, i velkých v Osvětimi a Lidicích a jinde.
Jan svým viděním křičí – ale ne! Není to zapomenuto. Ještě není konec. Ještě mají naději všichni, po kterých už zde není ani památka. To co jim stalo ještě žije, je to zapsáno! A je toho tolik, že už je to plné.
To je advent. Příchod světla, lásky, pravdy, pokoje. Ujištění, že existuje stále naděje. I pro ty, kdo zemřeli v zoufalství, že je konec.
Je tu někdo, kdo si s tím ví rady, je tu někdo, kdo to napraví, kdo ještě rozsvítí pořádné světlo i tam, kde už po staletí či tisíciletí vládne tma jak v hrobě, a nic.
Kniha je zapečetěná. Ještě nenastal čas ji číst. Ale už už se k tomu schyluje. Už je tu někdo, kdo je toho hoden. Je to dobrá zpráva. Žádné pozemské události nejsou jen tak vymazány. Křivdy a ponížení nejsou jen tak bez vysvětlení škrtnuty. Nepřijde žádný podplacený úředník, aby něco skartoval, aby vytrhl stránky a spálil je. Utrpení, zdánlivě nesmyslné nezůstane bez povšimnutí. Někdo o něm ví. Žádná skrytá bolest zde na zemi neunikne nebeské pozornosti.
To je krása, viďte.
Advent to potvrzuje. Boží syn přichází na svět. Není to jen drobná kosmetická úprava. Je to bytostná změna směrem k naději. I pro ty, co se stali hlínou a popelem, a už nežije nikdo, kdo by je pamatoval.
Pozornost od knihy se přesune k osobě. Kdo je hoden ji otevřít? Kdo si s tím bude vědět rady? Ne ve smyslu, kdo to bude umět, kdo má dobré kleště na pečetě a dost sil. Spíše ve smyslu, kdo se s tím vyrovná. Kdo se v té hrůze která se vyvalí neutopí. Kdo tomu co se povalí ven dá smysl. Kdo to srovná.
Nebyl nikdo takový, ani na nebi ani na zemi ani pod zemí, kdo by tu knihu otevřel a podíval se do ní. Velmi jsem plakal, píše Jan, že se nikdo nenašel.
Nebe, sedící na trůnu, starci, kniha, a Janův tichý pláč. A jeden ze čtyřiadvaceti starců, kteří slaví Boha ve věčných bohoslužbách, to slavení přeruší. Uprostřed chvalozpěvu svatému a věčnému Stvořiteli špitne stařec Janovi – neplač. Jakoby říkal, já už vím. Nebreč. Zvítězil lev z pokolení Judova, potomek Davidův, on otevře knihu sedmkrát zapečetěnou.
Zvítězil lev. A sotva si Jan utře slzy a dobře se podívá, vidí Beránka. U trůnu stojí Beránek, ten obětovaný. Ten zabitý. To je ten lev. Má sedm rohů a sedm očí. Beránek, si poradí s tím co se vyvalí z knihy. Beránek zabitý, který nemá jinou moc a jiné prostředky, než sedm sborů křesťanské církve.
A pak k tomu dojde. Stane se to, po čem toužili ti, kdo kdy trpěli a umírali. Ještě mají šanci. Jejich příběhy nezmizely. Beránek přistoupil k tomu který seděl na trůnu a přijal knihu z jeho pravice. Přijal. Haleluja! Má ji – už trvale – ve svém držení. Žádný agent x, žádná ideologie, žádný diktátor ji nedostane a nezničí.
A když knihu uchopil, čtyřiadvacet starců padlo na kolena před Beránkem. Úctu, kterou vzdávali samému Bohu Stvořiteli, nyní také vzdávají zabitému Beránkovi.
A zpívali novou píseň. Jsi hoden přijmout tu knihu a rozlomit její pečetě. Tebe ta špína a bolest nezavalí. Ty víš o co jde, a proto jsi nadějí pro ty, kdo už žádnou naději neměli. Ty jsi trpěl a zemřel na kříži i z mrtvých vstal. Proto jsi hoden.
Advent. Radost a potěšení. Pořádné. Žádné drobky. Bůh přichází do tohoto světa. Světlo do tmy, láska do nenávisti. Je to boj. Kdo s koho. Tma se brání. Nechce ustoupit. A ten boj přináší mnoho utrpení a bolesti. Kdysi i dnes. Láska to nemá ve světě snadné.
Avšak, o každém utrpení, které vzniká v souboji lásky a nenávisti, života a smrti, o každém utrpení v nebi vědí. Žádná bolest není tak skrytá, aby unikla Boží pozornosti. Teď to tušíme, jednou to bude zjevné. Garantem toho je Beránek. Ukřižovaný a Vzkříšený. Přítomný a živý. Jemu buď sláva na věky věků.
Modleme se:
Kriste králi náš, tobě vzdáváme chválu. Prosíme, přicházej k nám, oslovuj nás, buď s námi. Posiluj všechny, kdo trpí soubojem světla a tmy, lásky a nenávisti. Stávej se světlem všem, kdo se topí ve tmě a rezignují na dobrý život. Ty si víš rady s tím, s čím my si rady nevíme. Amen
Napsáno díky skvělé knize Jiřího Mrázka, Zjevení Janovo, Český ekumenický komentář k Novému zákonu, Praha 2009
