Text: 2K 4,1-6 Kazatel: František Plecháček
A proto, když nám byla z Božího slitování svěřena tato služba, nepoddáváme se skleslosti. Nepotřebujeme skrývat nic nečestného, nepočínáme si lstivě ani nefalšujeme slovo Boží, nýbrž činíme pravdu zjevnou, a tak se před tváří Boží doporučujeme svědomí všech lidí. Je-li přesto naše evangelium zahaleno, je zahaleno těm, kteří spějí k záhubě. Bůh tohoto světa oslepil jejich nevěřící mysl, aby jim nevzešlo světlo evangelia slávy Kristovy, slávy toho, který je obrazem Božím. Vždyť nezvěstujeme sami sebe, nýbrž Krista Ježíše jako Pána, a sebe jen jako vaše služebníky pro Ježíše. Neboť Bůh, který řekl ‚ze tmy ať zazáří světlo‘, osvítil naše srdce, aby nám dal poznat světlo své slávy ve tváři Kristově.
Milé sestry, milí bratři, apoštol Pavel chápe službu, která byla svěřena jemu a jeho spolupracovníkům, jako projev Boží milosti. Proto v ní neumdlévá, i když prochází utrpením, i když se setkává také s neporozuměním, odporem a urážkami. V tom všem je posilován vědomím, že se mu od Pána Boha dostalo ohromné, ničím nezasloužené milosti.
Kristovo evangelium je projevem Boží milosti. A milostí je také toto evangelium nést lidem. Je projevem Boží lásky a milosti, když můžeme našim bližním, našim spoluobčanům dosvědčovat, že na svůj život, i na to, co se nám v něm nepovedlo, nejsme sami, že nejsme vydáni napospas svým selháním nebo temným silám osudu. Je milost, když můžeme lidem kolem nás povědět, že je tu i pro ně Bůh, který zjevuje v člověku Ježíši Kristu svoji slávu a moc, své odpuštění a smíření. V Kristu je s námi Bůh, který nás chce vysvobodit z každé tmy, Bůh, který nám umožňuje žít ve světle odpuštění, radosti, pokoje a naděje.
Pavel nepotřebuje s evangeliem kšeftovat právě proto, že mu tuto službu svěřil Bůh. Nemusí a také nepoužívá různých obchodnických triků. Nesnaží se své posluchače ošálit a obalamutit, aby z nich vymámil peníze. Nepokouší se jim vlichotit do přízně. Z těchto a dalších nečistých praktik zřejmě obviňovali Pavla jeho protivníci, kteří v korintském sboru také působili a podařilo se jim postavit část sboru proti apoštolovi.
Vzpomněl jsem si přitom na naše vánoční divadlo a na různé praktiky, které tam byly nabízeny nešťastným farářům, na různé nápady a reklamní triky, jak lépe prodat evangelium, jak přilákat lidi a zaplnit kostely, jak udělat církev a její shromáždění atraktivnější. Zkusit bibli zestručnit na velikost reklamního letáku z Kauflandu a přidat pár obrázků. Faráře obléknout do pestrého roucha a přidat pár hostesek. Ale divadlo končilo a vrcholilo připomenutím, že se do podobných podniků snad nemusíme pouštět, protože lidem máme co dát. Je nám Bohem svěřeno něco, co našim bližním nikdo jiný nepředá – evangelium.
Něco podobného se snaží říci Pavel korintskému sboru: „Já a moji spolupracovníci nemusíme chytračit a dopouštět se různých hanebností, abychom prodali nějaký šunt, nějaké nekvalitní zboží. Když ještě chvilku zůstaneme u obchodnické hantýrky – naše zboží se prodává samo!“
Pavel a ti, kdo jsou s ním, se doporučují svědomí všech lidí tím, že jim doslova „zjevují pravdu“. A tuto svoji službu nekonají potají, protože nepotřebují nic skrývat. Všechno konají před tváří Boží! Další důležitá věc: nedoporučují sami sebe. Nestavějí sebe do popředí. Zvěstují Ježíše Krista jako Pána, jako toho, který je obrazem Božím a zjevuje všechno, co o Bohu potřebujeme vědět.
Zajímavý způsob: doporučovat se zjevováním pravdy! A hned je třeba připomenout: To, co apoštolská služba lidem přináší, není nějaká pravda mezi ostatními lidskými pravdami, nějaký další zajímavý filozofický názor, nějaká další nová teorie, která bude stejně časem překonána. Je to pravda Boží, zjevená v kříži a zmrtvýchvstání Ježíše Krista! Pravda o tom, jak nesmírně nás Bůh miluje.
Doporučuje se svědomí. Ne především lidským smyslům, očím a uším, na které právě ráda útočí i dnešní vlezlá reklama. Pravda evangelia zasahuje svědomí člověka. Dokáže s námi pohnout, proměňuje nás. Mění náš vztah k Bohu, k druhým lidem i k nám samotným. Tímhle způsobem se pak začnou také měnit věci kolem nás.
Jeli evangelium některým zahaleno, pak je zahaleno hynoucím. To je tvrdé slovo. Mluví se tu jako o hynoucích o těch, kteří jsou živí a zřejmě i docela aktivní. Problém je v tom, že jsou na špatné, nebezpečné cestě, i když si myslí opak.
Pavel tu naráží na otázku, proč tolik jeho – ale i našich – současníků odmítá evangelium. Tohle je přece bolestná věc, která tíží i nás. Proč Boží slovo, které je nám tak velkou posilou, nadějí a radostí, je tolika našimi současníky odmítáno, nejednou i našimi nejbližšími, lidmi, na nichž nám tolik záleží? Proč tak často narážíme na totální nezájem a lhostejnost, a to někdy ještě v lepším případě?
Apoštol odpovídá: „Bůh tohoto věku oslepil jejich mysl.“ Bohem tohoto věku je zde nepochybně míněn ďábel nebo satan. A tenhle ďábel nemá rozhodně nic společného s veselým, někdy přitroublým a v podstatě dobráckým čertem z českých pohádek. Ten, o němž tady mluví Pavel, oslepuje člověka, takže není schopen rozpoznat, že v Ježíši Kristu zjevuje svoji slávu sám Bůh.
To neznamená, že takový člověk sám je pouze nevinnou hříčkou nadzemských sil, který vůbec nemůže za svoji nevěru. Právě tak tahle slova nemohou sloužit jako vhodná výmluva pro kazatele, ve stylu: „Já přece dělám to nejlepší, co můžu. A když mi někdo nerozumí, tak je to výhradně jeho zaslepeností!“ To také ne. Ale je tu tímhle způsobem naznačeno, že se o nás vede boj na vyšších místech. (Zápas o duši?) Mluví se tu o naprosto reálné zlé moci, která se snaží kazit dobré Boží dílo, která se vzpírá Boží vůli. Ovšem není to souboj dvou rovnocenných protivníků. Ten zlý nemůže zmařit Boží spásné dílo, i když se velmi snaží. V našem světě nepůsobí jen ten, který zaslepuje, ale také Bůh, který osvěcuje!
Připomeňme si tu těžkou situaci z knihy proroka Izajáše: zatvrzelý, vzpurný lid bezcílně bloudí zemí. Doléhá na něj soužení, hlad, temnota. Nedokáže už nic jiného než se rozčilovat a nadávat – svému králi i Bohu. Je na tom tak zle, vězí v tak neproniknutelné temnotě, že směrem vzhůru už není schopen vyslat žádnou modlitbu, jen kletby!
Jak na tuhle hroznou situaci reaguje Bůh? Rozsvítí světlo. Světlo v osobě Ježíše Krista. Takto náš Bůh reaguje na lidské utrpení a nouzi. Nejenom na nouzi Izraele. Už v Izajášově proroctví se Boží láskyplný pohled dotýká nejvzdálenějších končin země! Těch končin, kam o pár století později dorazil Pavel s evangeliem.
Bůh rozsvítil světlo, které už nikdo neschová pod pokličku, které už nepřemůže žádná temnota. A tohle Boží světlo si dál hledá cestu k lidem. Hledá si cestu – i k těm, za které třeba už léta prosíme a o něž máme obavy, jimž bychom rádi nějak pomohli, ale kolikrát nám to moc nejde. Hledá si cestu i k těm, s nimiž si zatím nejsme schopni porozumět.
Tím světlem je sám Ježíš Kristus, jediný skutečný Pán nad církví i světem. Jakékoli slibování zářných zítřků a světlé budoucnosti, které se hodlá obejít bez Boha, bez Krista, je stavěním domu na písku, je pouhou iluzí. A že se nám těch světlých zítřků za minulého režimu ve škole i jinde něco naslibovali! Jenže – i přes všechno poctivé lidské úsilí a oběti – co zbylo ze všech těch představ a slibů? Opravdu dobrou, světlou, nadějnou přítomnost i budoucnost si člověk sám žádným úsilím nezajistí.
To věděl už apoštol Pavel, proto se tolik namáhal a snažil se donést evangelium až do nejvzdálenějších končin země. To, co ho pohánělo, byla láska – Boží, Kristova láska, která jediná má moc a chce nás lidi vysvobodit ze všech temnot a zaslepenosti. Když tato láska a milost, když Kristovo světlo vstoupí do lidského života, i ty nejbarvitější lidské představy náhle tak nějak vyblednou…
Modlitba: Bože, náš nebeský Otče, děkujeme ti za to, že nezůstáváš u slibů, ale jednáš. Prosíme, pomáhej i nám v Kristově jménu jednat tam, kde je nás třeba, a tak, jak je to zapotřebí. Amen.
