Text: Mk 2,1-12 Kazatel: František Plecháček
Když se po několika dnech vrátil do Kafarnaum, proslechlo se, že je doma. Sešlo se tolik lidí, že už ani přede dveřmi nebylo k hnutí. A mluvil k nim. Tu k němu přišli s ochrnutým; čtyři ho nesli. Protože se pro zástup nemohli k němu dostat, odkryli střechu tam, kde byl Ježíš, prorazili otvor a spustili dolů nosítka, na kterých ochrnutý ležel. Když Ježíš viděl jejich víru, řekl ochrnutému: „Synu, odpouštějí se ti hříchy.“ Seděli tam někteří ze zákoníků a v duchu uvažovali: „Co to ten člověk říká? Rouhá se! Kdo jiný může odpouštět hříchy než Bůh?“ Ježíš hned svým duchem poznal, o čem přemýšlejí, a řekl jim: „Jak to, že tak uvažujete? Je snadnější říci ochrnutému: ‚Odpouštějí se ti hříchy,‘ anebo říci: ‚Vstaň, vezmi své lože a choď?‘ Abyste však věděli, že Syn člověka má moc na zemi odpouštět hříchy“ – řekne ochrnutému: „Pravím ti, vstaň, vezmi své lože a jdi domů!“ On vstal, vzal hned své lože a vyšel před očima všech, takže všichni žasli a chválili Boha: „Něco takového jsme ještě nikdy neviděli.“
Milé sestry, milí bratři, náš dnešní příběh začíná povzbudivým obrazem: dům, v němž káže Ježíš, je plný lidí, kteří chtějí slyšet. Modlitebna natřískaná tak, že se do ní ani všichni zájemci nevejdou. Modlitebna? Vlastně ne. Prostě dům. Je dobré, když má církev k dispozici kostel nebo modlitebnu. Ale naštěstí na tyhle budovy není nijak vázaná. Když kostel není, stačí Kristovu lidu dům. Domácnost, ve které se může církev shromáždit. Rozhodující je jediné: aby se tam dostal ke slovu Ježíš.
Veliký zástup posluchačů znamená velkou radost, ale zároveň se v našem vyprávění stane taky problémem. Může se stát, že i horliví posluchači evangelia tak trochu zapomenou na ty vzadu, kteří také potřebují pomoc, kteří se také potřebují dostat k Ježíšovi. V evangeliu se tahle situace opakuje vícekrát: i ten nejužší kruh lidí kolem Ježíše jako by někdy neměl dost citlivosti a pozornosti vůči nešťastným, trpícím lidem, kteří se snaží dostat k Ježíšovi. Vezměme si třeba syrofenickou ženu nebo slepého žebráka u Jericha. Učedníci se je snaží odstrčit nebo umlčet. Kdyby to bylo jen na nich, ti potřební by měli smůlu.
Ovšem ochrnutý chudák, který se zatím blížil k Ježíšovi, měl jednu velkou výhodu: čtyři přátele. Možná toho neměl o mnoho víc než tu rohož, na které ležel. Zdá se, že se nemohl ani hnout. Na cestě za Ježíšem by mu zřejmě nepomohl ani moderní invalidní vozík. Ale našli se čtyři kamarádi, připravení dopravit ho k tomu, od něhož čekali pomoc. Přátelé jsou vždycky prima věc – a což teprve takoví, kteří vědí, co je třeba udělat.
Ti čtyři si museli Ježíše vážit, když k němu upnuli takovou naději. Museli opravdu důvěřovat, že Ježíš je schopen pro jejich trpícího kamaráda něco udělat. Prokázali víru. A „když Ježíš viděl jejich víru, řekl ochrnutému: „Synu, odpouštějí se ti hříchy.“
Překvapující, co říkáte? Cožpak může být víra vidět? Nemyslí si dnes nemálo lidí, že stačí mít víru v srdci? Není snad víra čistě soukromá věc, do které nikomu jinému vůbec nic není? Evangelista nás nenechává na pochybách: víra, kterou očekává a žádá Ježíš, má být vidět. Ta musí být také vidět! Ovšem právě víra a důvěra v Ježíše!
Nestačí blíže nespecifikovaná humanita, láska k lidem, o které se hodně mluví a píše a natáčí, ale v denní praxi se jí pořád nedostává. Není možné soustředit se pouze na diakonii, službu potřebným, a víru v Boha přitom odložit stranou. Evangelista trvá na tom, že pokud se mají věci a hlavně lidé opravdu začít měnit k lepšímu, je k tomu třeba víry v Ježíše. Trvá na tom, že ke skutečnému uzdravení lidské bytosti v jejím nejhlubším jádru může dojít tam, kde mluví Ježíš. On je tou rozhodující pomocí.
Víra, která přichází k dobru druhým lidem. Myslím, že nikdy nebudeme schopni plně docenit význam této výpovědi. Význam našich modliteb, přímluv za druhé, všeho, co jsme ochotni udělat jeden pro druhého. Pán Bůh bere velice vážně nejen to, co druhým řekneme, ale také všechno, co pro ně ve víře uděláme. Zajímá se o to, na kom a jak moc nám záleží.
Jaká tedy byla víra těch čtyř přátel? Rozhodně se nebála námahy. Nezalekla se překážek, ale uměla je překonat. Prokázala velkou vynalézavost. A ovšem také odvahu. Udělat někomu díru do střechy…! Střechy palestinských domů nebyly tehdy pochopitelně z tašek. Tvořila je kostra z rákosu a větví, zpevněná hlínou a prý jakousi maltou. Takže muži museli opravdu vyhrabat otvor dost velký na to, aby jím mohli spustit ochrnutého přímo před Ježíše. Takže vytrvalost, vynalézavost, odvaha – to všechno k víře patří.
„Když Ježíš viděl jejich víru, řekl ochrnutému: „Synu, odpouštějí se ti hříchy.“ Některá SZ místa dosvědčují, že nejenom malomocní, ale také lidé různě tělesně postižení byli vyloučeni z bohoslužeb – a tedy odloučeni od společenství s Bohem. Mnozí své postižení nesli jako Boží trest. Zřejmě více než svou nemocí trpěli přesvědčením, že pro ně už není naděje. Tohle je třeba vědět, abychom mohli pochopit, proč tady Ježíš na nevyslovenou prosbu o uzdravení odpovídá zvěstí o odpuštění hříchů.
Jeho slovo míří přímo ke kořeni všeho lidského trápení, proto uzdravuje. V řečtině je tu doslova: „Dítě, jsou ti odpuštěny hříchy.“ A jeden starý rukopis tady dodává: „Buď dobré mysli, měj naději!“ Znamená to: „Člověče, který si připadáš sám a ztracený a bez naděje, Bůh na tebe nezanevřel, jak se ti možná snaží namluvit někteří lidé. Bůh tě má rád a počítá s tebou. Jsi jeho milovaným dítětem – bez ohledu na to, jak málo jsi schopen s něčím takovým počítat! Bůh není jen někde vysoko na nebi. Je teď také tady na zemi. Je s tebou! A odpuštění hříchů, které ti zvěstuji, není věcí daleké a nejisté budoucnosti. Platí pro tebe teď a tady!“
Milé sestry, milí bratři, tohle Ježíšovo uzdravující ujištění smíme očekávat v každých bohoslužbách, od každého kázání, při každém vysluhování svátostí. Bůh z nás chce v Kristu snímat břemena vin a selhání teď a tady. Teď a tady chce osvobodivě vstupovat do našich všelijak zamotaných životů, do našich problémů a trápení. Jen proto, že Ježíš svým slovem sňal z ochrnutého tohle přetěžké břemeno, mohl dotyčný vyskočit a s radostí běžet domů!
Ovšem ještě jsou tady zákoníci, odborníci na Bibli. Neodváží se své námitky říci nahlas, vedou vnitřní dialog: „Co ten člověk říká? Rouhá se! Kdo jiný může odpouštět hříchy než Bůh?“ Ano, přesně tak. Teologové nezklamali. Jejich pohoršená otázka tak zároveň obsahuje odpověď. Kdo jiný než Bůh? Bůh, který zaslíbil ústy proroků své odpuštění a nový počátek v době, kdy jeho vyvolený lid taky ležel na lopatkách – podobně jako ochrnutý v našem příběhu. Prorok Jeremiáš kázal v době, kdy většina národa stála ke svému Bohu zády a do zkázy Jeruzaléma a chrámu už zbývalo jen maličko. Prorok trávil své šťastnější chvíle ve vězení a horší po krk v bahně v cisterně na vodu. A právě v ten okamžik zaznělo to naprosto neuvěřitelné slovo naděje: „Ne, tohle není konec! Já vás neopustím. Přijdu a umožním vám znovu se zvednout.“
Tento milosrdný, věrný Bůh přišel v Ježíši Nazaretském, aby na zemi vyhlásil své odpuštění a pokoj a umožnil normální, dobrý život těm, kteří se hroutili pod neunesitelnými břemeny. Ochrnutý tehdy vstal k novému životu, aby všichni mohli poznat, jak jedná živý Bůh, jaký opravdu je a na čem mu záleží. Tak jsou až dodnes pozvedáni lidé ze svých trápení Ježíšovým slovem, aby všichni měli šanci se dozvědět, že tu stále je přítomen a jedná Bůh, který nezná beznadějných, ztracených případů.
Pane Ježíši Kriste, děkujeme ti, že nás, lidi Bohu odcizené, navracíš našemu původnímu určení: k životu v obecenství s Bohem a s bližními. Osvobozuješ nás k žití, v němž může mít opět hlavní slovo láska, odpuštění, soucit a milosrdenství. Prosíme, dávej naší víře vytrvalost, vynalézavost i odvahu, abychom se na cestě za tebou nedali odradit těžkostmi a překážkami. Amen.
