Text: Mk 12,41-44 | Kazatel: Daniel Ženatý
Ježíš si sedl naproti chrámové pokladnici a díval se, jak do ní lidé vhazují peníze. A mnozí bohatí dávali mnoho. Přišla také jedna chudá vdova a vhodila dvě drobné mince, dohromady čtyrák. Zavolal své učedníky a řekl jim: “Amen, pravím vám, tato chudá vdova dala víc než všichni ostatní, kteří dávali do pokladnice. Všichni totiž dali ze svého nadbytku, ona však ze svého nedostatku: dala, co měla, všechno, z čeho měla být živa.
O čem ten příběh je? Nabízí se několik možností.
Nejprve nás asi napadne, že to je příběh o obětavosti. Ostatní dali ze svého nadbytku, chudá vdova dala ze svého nedostatku.
Docela se nám to hodí o takových věcech mluvit. Probíhá sbírka na stavební opravy, každý z nás si musí přebrat, kolik je ochoten dát – na co vlastně. Na faru? Na sbor? Na to, aby se mohlo kázat evangelium a z evangelia žít? Abychom mohli být spolu, jako ti kdo věří Pánu Bohu a ptají se, hledají, modlí se? Ano, chceme být spolu, izolace víře nesvědčí. A není skutečně jedno, kolik na sbor, na Boží věc zde v Pardubicích dáme. Přejme jeden druhému abychom my, i ti kdo k nám patří, dali mnoho. Tak jako ti bohatí, i jako ta vdova z příběhu evangelia podle Marka.
Je to důležité. Ale. Ale proč by stará církev doporučovala, aby se tento text četl v postní době? Asi bychom přece jen čekali, že v době půstu se mluví více o duchovních věcech, než o penězích. Takže, naše obětavost je důležitá, ale úplně ten poslední záměr nebo smysl tohoto textu to asi není. Je tam ještě něco víc.
Nebo je ten příběh o penězích? Jsou velmi nebezpečné, to je třeba vědět. Mohou se stát velkou překážkou na cestě k Bohu. Ale s rozumem a pokorou užívané jsou také velmi důležité a my se nemůžeme přesunout do světa, kde se žije bez peněz.
Je to zajímavé, že těsně před velikonocemi si Ježíš sedl si naproti chrámové pokladnici a díval se, jak do ní lidé vhazují peníze. U nás by to bylo neslušné. Osobního kontaktu s penězi druhých lidí bojíme. V bankách jsou diskrétní zóny, a zeptat se druhého kolik vydělává, je nezdvořilé. O tom se nemluví.
V některých sborech drží presbyteři košíček při sbírce. To je dobré. Sbírka patří k bohoslužbám, není až po nich, a my se za ní nestydíme. Ale nesluší se dívat, kdo co vhazuje. Sestro moment, fakt dáváte tisícovku do sbírky? Nespletla jste se? A druhý volá bratře, to myslíte s tou pětikorunou vážně!? To snad ne! Ta neuhradí ani ten papír co si na něj farář dělá poznámky a tiskne kázání.
Ježíš se díval, jak lidé vhazují své dary do pokladnice. Slyší, zda to šustí do košíku, nebo cinká… No, to ne, on to měl snadnější. Chrámových pokladnic bylo 13 a měly tvar obrácené trumpety. U nich byl kněz, darující oznámil nahlas dar, odevzdal částku knězi, ten vhodil. Bylo tomu možno přihlížet. Bylo to důstojné, peníze se nedávaly bokem jako číšníkovi – když už to musí být – no tak dobrá, šup s nimi do košíku. Ne, bylo to veřejné, a mnozí bohatí dávali mnoho. Kéž by tomu tak bylo všude, kde se lidé k bohoslužbám scházejí.
Dávat dary patřilo ke skutkům lásky. Bylo to důležité. Zákoník Šimon spravedlivý kol. r. 300: „Na třech věcech stojí svět: na Zákonu, na kultu a na skutcích lásky.“ Židé věřili, že tyto skutky lásky mají smírný účinek u Boha. Bůh je bere vážně.
Je tedy ten příběh o sbírce ve shromáždění? Zase, hlavní smysl textu to asi nebude. Bude tam ještě něco víc.
Víc napoví souvislost textu. Ježíš se dohaduje s farizei a zákoníky. Ti se rádi procházejí v dlouhých řízách, stojí o pozdravy na ulicích, stojí o přední sedadla v synagogách a na hostinách. Co to má společného s Pánem Bohem? Naparují se – a přitom podívejte se na tu vdovu! Sociálně slabá, nemá na drahé šaty, nikdo ji možná ani nepozdraví, ale ona má víru živou, čerstvou, ona ví o vztahu mezi Bohem a jí. A může se stát, že o takové živé víře nevědí ti, kdo se naparují v drahých oblecích, ani ti kdo dávají velké částky.
Asi se blížíme podstatě příběhu. Ježíš je v Jeruzalémě, je krátce před velikonocemi. Právě také řekl slova o lásce, že největší přikázání je milovat Hospodina Boha svého, z celého srdce svého a z celé duše, mysli i síly své. A milovat bližního svého jako sebe samého. Na tom záleží. To ti člověče zachrání život! To je důležité!
Je to protiklad. Významní muži – a jejich víra je nějaká divná. Jakoby ani nepotřebovali Pána Boha. A pak z lidského pohledu bezvýznamná vdova – a její víra je kypí zdravím. Žije s Bohem! Věří, že ona se vším, co jí náleží, patří Bohu. A ta víra se takhle projevuje, dá vše co má, patří přece Bohu.
Jeden komentář k tomuto text u říká: Ne náhodou umístil Marek tento příběh na závěr svého evangelia. Zrovna, když se chystá vyprávět o Ježíšově utrpení. Chce tím vyjádřit, že Ježíš spatřoval v té ženě víru v její nejkrásnější, nejušlechtilejší podobě. Tato obětavá a na Boha spoléhající vdova dala Ježíšovi sílu, aby i on odevzdal svůj život. Této víře zůstal Ježíš věrný.
Je to příběh o víře. Čisté a velké. Je názorný. Myslím, že se od těch dob mnohokrát zopakoval. Že bylo a je mnoho lidí, kteří měli a mají čistou jasnou víru. Víru v Boha, víru Bohu. Mají jasno že Bůh jejich život tvoří, drží, naplňuje, zachraňuje, a že se to děje skrze Krista. A to že je to podstatné, proč jsou tady na světě.
Nemusí teď přijít žádné – a proto. Smíme slyšet, tiše se soustředit a v klidu přijímat Ježíšova slova. Slyšet, a nechat působit. Slyšet příběh velké, čisté víry.
Co to s každým z nás udělá, to přenechme Duchu svatému.
**
Obětavost, je důležitá. Nemusíme ji podmiňovat žádným ale. Je důležitá.
Peníze, jsou velmi nebezpečné. Mohou se stát překážkou na cestě k Bohu. Ale s rozumem a pokorou užívané jsou k užitku. Lze jimi sloužit Bohu a jeho království .
Sbírka patří k bohoslužbám.
Miluj Hospodina Boha svého, z celého srdce svého, z celé duše, mysli i síly své. A miluj bližního svého jako sebe samého. Na tom skutečně záleží.
Významní muži nemusejí mít významnou víru. Často jim vlastní důležitost zastře pohled na živého Boha.
A to hlavní, existuje víra čistá a velká. Není to sen. Projevuje se různě. Třeba tím, že vdova dá vše co má k životu. Živobytí, řecky bios. Život.
Ta víra se projeví se při řešení problému svých, v rodině, ve společnosti. Víra přinese ovoce v chvílích zdánlivě bezvýznamných, jako hodit svůj dar do chrámové pokladnice. V situacích které se kolem nás mihnou, jen potkáme souseda, jen vstoupíme do nemocnice, jen vyřizujeme na úřadě, jen sedíme vedle žáků a studentů, jen jedeme vlakem, jen nás trápí bída a nespravedlnost, nebo jdeme na procházku.
V těchto situacích se nějak, nečekaně, neplánovaně, projeví víra. Boží přítomnost se skrze nás protne s tímto světem. S jeho bídou i jeho krásou. Tak se děje Boží království na zemi. Kristus zemřel i z mrtvých vstal, a tento zázrak se děje. Každý den. I skrze nás. I Kristova oběť byla celá, nic si pro sebe nenechal. Amen
Pane Ježíši Kriste, ty víš lépe než my, jak dobrá je víra. Že ne skrze nás, ale skrze tebe máme naději my i tento svět. Prosíme, svým duchem v nás víru probouzej, a uč nás ji žít nejen v kostele, ale také venku, nejen v neděli, ale stále. Amen
