Kázání: Filipským 2,1-4
Pardubice 27. 9. 2020
Je-li možno povzbudit v Kristu, je-li možno posílit láskou, je-li jaké společenství Ducha, je-li jaký soucit a slitování: dovršte mou radost a buďte stejné mysli, mějte stejnou lásku, buďte jedné duše, jednoho smýšlení, v ničem se nedejte ovládat ctižádostí ani ješitností, nýbrž v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe; každý ať má na mysli to, co slouží druhým, ne jen jemu. Nechť je mezi vámi takové smýšlení jako v Kristu Ježíši:
Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno – na nebi, na zemi i pod zemí – a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus jest Pán. A tak, moji milí, jako jste vždycky byli poslušní – nikoli jen v mé přítomnosti, ale nyní mnohem více v mé nepřítomnosti – s bázní a chvěním uvádějte ve skutek své spasení. Neboť je to Bůh, který ve vás působí, že chcete i činíte, co se mu líbí.
Milé sestry, milí bratři,
je-li možno povzbudit, posílit láskou, vyjádřit soucit a slitování…
Ale co když to možné není? Co když není možné povzbudit v Kristu, posílit láskou ani vyjádřit soucit a slitování?
Jak by to vypadalo, kdybychom neuměli, nechtěli povzbudit někoho, komu je smutno. Kdybychom neposilovali v lásce jeden druhého – tedy neměli o sebe zájem, nikdo by se nás nezeptal: jak se Ti vede, jak Ti dopadla kontrola u lékaře, jak to zvládáš s dětmi, když jsi na ně sama, máš už práci…?
Jak by to vypadalo, kdybychom neprojevovali soucit, nepomáhali si?
Kdybychom nebyli slitovní, tolerantní k pochybení nebo jinakosti druhých?
Vypadalo by to zoufale, smutně, prázdně.
To by totiž nebylo společenství věřících. Nebylo by to společenství vůbec. Ale jen nahodilé uskupení lidí, v němž je člověk sám, izolovaný, nemilovaný a nemilující.
Já potřebuji společenství. Kde je možné povzbudit, posílit láskou, vyjádřit soucit.
A taky tento svět potřebuje společenství. Americký psychoterapeut Scott Peck, zabývající se problematikou společenství, začíná jednu svou knihu slovy: „Svět lze zachránit jedině ve společenství a skrze společenství. Není nic důležitějšího.“ – Tvrdí, že když lidé budou vědomě pěstovat společenství, kde bude právě láska, soucit, tolerance, bude to mít ozdravný účinek pro celý svět.
O dobré společenství usilovali první křesťané. Okolí je poznávalo právě podle projevované lásky, soucitu, tolerance. Tím byli jiní než ostatní.
Jedno takové společenství vzniklo ve Filipech, kam apoštol Pavel píše svůj list. Nejprve bratřím a sestrám vyjadřuje svou radost z toho, že se mezi sebou umí povzbudit, posílit láskou, pomáhat si.
Ale pokračuje a jakoby jedním dechem dodá, že mají ještě na čem pracovat: dovršte mou radost a buďte stejné mysli, mějte stejnou lásku, buďte jedné duše, jednoho smýšlení.
Být stejné mysli, lásky, duše, smýšlení – být s druhými tak názorově i emočně sladěná by se mi opravdu moc líbilo. Je to úžasný ideál.
Současně se ve mně trochu cosi příčí. Máme zkušenost z historie. Když se někdo snažil, aby všichni byli jedné mysli, jednoho názoru, tak to vedlo mnohdy ke vzniku zhoubných totalitních systémů. A i snahy církve o budování jednoty byly někdy zhoubné. Jakmile církev usilovala o jednotu silou a mocí, neobešlo se to bez potlačení svobody ani bez násilí na lidech.
Přesto je jednota ve společenství důležitá, Pavel nás k ní zve, aby (křesťanské) společenství bylo tím, čím má být.
Co to tedy pro nás dnes může znamenat být jedné mysli, smýšlení, duše, lásky? – Myslím, že především dialog a otevřenost pro něj. To znamená neprosazovat za každou cenu svůj názor, svou pravdu, své vzorce pro život. Ale pokoušet se ze svého názoru hledat cestu k názoru druhého člověka. A to vyžaduje, abychom tomu druhému naslouchali, snažili se mu porozumět, respektovali ho, protože přece i já chci být respektována a chci, aby mi druzí porozuměli.
Proto taky Pavel zdůrazňuje: V ničem se nedejte ovládat ctižádostí a ješitností. Ctižádost a ješitnost, (BKR: svár a marná chvála) – jsou pro život ve společenství ničivé. Brání dialogu, protože ten, kdo je ovládán ctižádostí a ješitností musí vyhrát, musí přesvědčit ty druhé, převálcovat je.
Ale v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe – pokračuje Pavel. Nahraďte ctižádost a ješitnost pokorou.
Co znamená pokora? Slovo pokora se latinsky řekne humilitas – což souvisí se slovem humus, země. Takže pokorný člověk je vlastně člověk zemitý. Ví, že není jen korunou tohoto stvoření, ale je taky prachem ze země – jak vypráví příběh o stvoření člověka v druhé kapitole knihy Genesis.
Pokorný člověk se nemusí před druhými ponižovat, nepřevzít nikdy žádný úkol, protože si nevěří. Pokorný člověk mnohem spíš je ten, kdo umí pravdivě nahlížet svůj život, své jednání a své hranice. Takový člověk zná své přednosti i svá omezení, své klady i zápory. Ví, že dokáže jak skvělé a dobré věci, tak i věci zlé. Uvědomuje si, že je omezen svými náladami, pocity, zraněními, pudy a potřebami.
To slovo humilitas, humus má taky něco společného se slovem humor. Pokora a humor k sobě má možná blíž, než si myslíme. Humor nám dovoluje smát se taky sám sobě, nebrat se tak smrtelně vážně, ale mít sám nad sebou určitý nadhled, odstup.
Právě člověk pokorný (třeba i se smyslem pro humor) může být prospěšný sobě a svému okolí, společenství. Protože v pokoře vedle sebe vytváří prostor i pro ostatní.
Máme se učit pokoře. Pavel nás zve, abychom se jí učili přímo od Krista: Nechť je mezi vámi takové smýšlení jako v Kristu Ježíši: Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži.
V prvním čtení jsme si připomněli příběh o tom, jak pospolitost Izraelců putovala z Egypta do zaslíbené země. Dostali se do sváru s Mojžíšem. Neměli vodu. A tak si stěžují, reptají: Vyšli jsme snad z Egypta, abychom tady zahynuli? Bůh je vyvedl z otroctví, po celou dobu jim prokazoval svou věrnost a blízkost a oni o tom stejně pochybují. Nejen v dnešním příběhu, ale mnohokrát, opakovaně. Je mezi námi Hospodin nebo není, když teď nemáme vodu?
Mojžíš v této chvíli sváru prosí Hospodina o pomoc. Hospodin vyzve Mojžíše, aby šel spolu s několika staršími ke skále a do ní udeřil svou holí. Když to Mojžíš udělal, Hospodin z té skály nechal vytrysknout vodu. A všichni se mohli napít.
Pospolitost Izraelců nebyla ukázková, co se týče důvěry v Hospodina. Ukázková nebyla ani pospolitost bratří a sester ve Filipech. Když jim Pavel píše o odstranění ctižádosti a ješitnosti, tak se u nich asi tyto dvě vlastnosti objevovaly. Stejně tak není ukázková naše současná církev, naše společenství.
Hospodin ale přesto Izraelcům vodu dal. Nenechal je zemřít za jejich reptání, malomyslnost a sváry uvnitř pospolitosti. Znovu posilnil jejich víru v jeho moc a přítomnost.
Pavel tuto událost zajímavě interpretuje v listu do Korintu slovy: pili totiž z duchovní skály, která je doprovázela, a tou skálou byl Kristus. (1Kor 10,4)
Tahle skála, Kristus, nás doprovází na naší cestě životem i cestě ve vytváření dobrého společenství. Kristus nás nenechává nás napospas naší nedokonalosti, svárům, nenechá nás dlouho zmítat se ctižádostí a ješitností. Ale dává nám znovu a znovu napít. Povzbuzuje nás svým slovem, posiluje láskou, jedná s námi milosrdně, slitovává se nad našimi chybami. Obnovuje naši mysl i srdce mocí Ducha svatého. Otevírá naše ústa i uši, abychom spolu dokázali vést dialog a respektovali se. On sám dává život našemu společenství.
A tak z té skály s vděčností a radostí pijme.
Pane, děkujeme Ti za toto společenství i za celou církev po světě. Díky, že máme jeden druhého. Díky, že se ty sám slitováváš nad naší nedokonalostí a napájíš nás svou láskou. Posilni naši důvěru v Tebe, ať dokážeme být dobrými bratry a sestrami druhým lidem. Amen
