Text: Lk 7,11-17 | Kazatel: Daniel Ženatý
Ježíš jde do města Naim. Spolu s ním jeho učedníci a velký zástup. Všichni lidé jsou nějak Ježíšem přitahováni. Tuší, poznávají, že se v jeho blízkosti děje něco zvláštního. A na konec se jim to potvrdí a oni překvapeně vyznávají – Bůh navštívil svůj lid. Bůh v těle přišlý chodí po naší zemi. Víří prach cest. Snáší přízeň i nepřízeň počasí. Docela nebožsky, obyčejně jde Bůh stvořitel pěšky od města k městu.
A na kraji města Naim, u městské brány se to stalo. Právě vynášeli ven mrtvého. Byl to jediný syn vdovy. Zástup proti zástupu na kraji města. Dva pohyby proti sobě. Nestřetnou se před hlavní tribunou. Není to vysíláno satelity, jako světová událost číslo jedna. A přesto to je světová událost číslo jedna. Zachraňující Bůh v akci. Teď jedná, teď koná to svoje, to, kvůli čemu přišel.
Je na cestě do Jeruzaléma, tam spěchá dokončit své dílo, tady v Naim se jen něco stane, něco ho pozdrží. A v tom pozdržení, v tom neplánovaném zastavení my smíme vidět jeho moc. Tady se nám odkrývá s předstihem to, co se později odhalí v plnosti. Bůh navštívil svůj lid a dějí se věci.
Vdova vyprovází na poslední cestě svého jediného syna. Stěží si lze představit horší kombinaci. Vdova, jediný syn. Je těžké, když dítě pochovává své rodiče, je zřejmě mnohonásobně náročnější, když rodič pochovává své dítě. Navíc vdova v té době byla většinou odkázána na dary a milosrdenství druhých. Jediný syn vdovy, rovná se – zůstala sama, a bude bez prostředků k živobytí. Co bude dál? Jen troska, úlomek života?
Dvě moci stojí proti sobě. Dvě síly. Můžeme je označit různě. Třeba: nová proti staré. Život proti smrti. Naděje proti beznaději. Nositel života proti nosičům rakve. Zástup dárce života se střetne se zástupem reálné, obvyklé, všední smrti.
Ty dva zástupy se mohly minout. Zástup nositele života mohl klidně ustoupit stranou, aby průvod s mrtvým mohl klidně jít dál. Mohli slušně smeknout. Polohlasně si nechat místním upovídaným občanem povědět, kdo to je, oč se jedná. Mohli účastně pokývat hlavou a říci, ach jo, taky jsme měli něco podobného v rodině, to víte, tak to chodí. Mrtví z města ven, živí dovnitř, tak se to točí pořád dokola, to je holt osud.
Ježíš porušuje to co bychom nazvali – to je osud, tak to chodí. Kde je Ježíš tyto temné tupé síly neplatí. To je evangelium.
Zástupy se neminou jen tak. Ježíš vyvolá kontakt. Setkání. Užije k tomu jako nejúčinnější nástroj. Ježíš je hnut milosrdenstvím. Být hnut milosrdenstvím – to je síla která mění svět. Proto se zástupy neminou jen tak. Proto neplatí, že mrtví jsou bez naděje a živí si ještě mají užít. Proto je rozbit zdánlivě věčný koloběh života a smrti, se kterým by člověk nehnul. Zástupy se neminou, Ježíš zasáhne, rozbije koloběh života a smrti ve prospěch života.
Neštítí se dotknout már – čistému vše čisté – a řekne – mládenče vstaň. Žalmista vyznává – on řekl a stalo se, on rozkázal a postavilo se. Bůh v Kristu nepotřebuje kejkle, soustředění, divadlo. Žádná magie, tajná hesla, šifry, horoskopy. Stačí mu mocné slovo. Vstaň. A stejným slovem, kterým byly stvořeny věky a země a vše co v nich jest, stejným slovem je rozbit kruh marnosti a smrti. Slovo Boží tvoří život.
A pak čteme zvláštní věc – Ježíš ho vrátil jeho matce. Dává jí jejího syna zpět. Co se ztratilo, co zahynulo, to obnovuje. Co se rozbilo je zase celé. Žádné střepy.
Potom všem už se zástupy nerozlišují. Je to jeden velký zástup. Všichni jsou osloveni tím, co prožívají. A všech se zmocnila bázeň, oslavovali Boha a říkali, veliký prorok povstal mezi námi a Bůh navštívil svůj lid. To je přiměřená reakce! Žasnout a v úžase to říkat dál a dál. Bůh jedná, byl jsem u toho, to přece není jen tak! Naším žasnutím nad Božími činy se naše víra posiluje.
***
Řekneme si – to je ale pěkný příběh. Panečku, škoda, že už to tak dnes není. Škoda, že když jsme my měli pohřeb v rodině, nešel kolem nějaký Ježíš, nezastavil nás a neřekl – pravím ti vstaň. Nebylo by dobré, abychom se rozešli domů příjemně nahořklým pocitem čehosi, co dávno uplynulo. Smíme jít domů s vědomím, že to co se dělo kdysi v Naim se děje i dnes.
O Ježíše nejsme ochuzeni. I dnes, jako Vzkříšený Pán, brázdí tento svět, víří prach jeho cest. Potkává nás, oslovuje nás, zastavuje. Z toho nemusíme mít žádný komplex. To se děje. Těžko se to popisuje, těžko se to dokazuje. Ale jsou lidé kteří o tom vyprávějí, možná mezi ty lidi patříme. Ano, potkal mě, oslovil mě, je se mnou.
I dnes je to stálý souboj sil Božích proti silám které jsou proti Bohu. Dobré slovo proti slovu které chce uškodit. Touha pomoci a touha druhého zneužít. Otevřenost vůči druhému a uzavřenost vůči všemu co nejsem já. Boj stále probíhá. Ten zlý už je poražen, ale ještě se brání a kope kolem sebe. A dokud Ježíš podruhé nepřijde, do té doby to jiné nebude. Tma se bude stále snažit pohltit světlo a světlo se stále bude bránit a volat k Bohu o pomoc.
I dnes vzkříšený Kristus jedná ve prospěch života. Kde je on tam neplatí žádný unavený osud, mrtví ven, živí dovnitř, co se holt dá dělat tak to na světě chodí. Nejsme vynašeči nepotřebných věcí za obzor. Likvidátoři toho, co se nepovedlo. Dá se něco dělat. Dá se Krista pevně držet a pevně věřit tomu, že on dává život. A radovat se z toho. Nedat se omámit informacemi o zlu ve světě. Vzít je vážně, ano! Nemávnout nad nimi lhostejně rukou. Ale s o to větší silou vnášet život a radost do tohoto světa. Jako dary té nové síly, která mění svět.
I dnes Boží slovo stačí. Nic lepšího nikde nikdo nemá. Žádné kejkle, hesla, šifry, tajemné obřady – to je nic proti moci Boží, která je v Kristu Ježíši, Pánu našem.
Ježíš dal syna matce zpět. I dnes Ježíš vrací do celku. Zceluje co jsme my nebo smrt rozbili. Nabízí nám život, který není prodloužením našeho stávajícího o několik let. I to by bylo krásné. Nabízí nám život který nám nikdo nevezme. Proto smíme i my žasnout a říkat si, ano, Bůh navštívil svůj lid. Amen
Pane, ty dáváš do pořádku naše všelijak rozbité a otřískané životy. Kdysi dávno v Naim, dnes v Pardubicích a na všech místech země. Dáváš život ztraceným, potěšuješ smutné, dáváš život, který nepohltí žádná tma a nezkazí jej žádné zlo. Amen