Bohoslužby, Pardubice + Horní Jelení 27.8.2017 Lk 17,3b-6
Když tvůj bratr zhřeší, pokárej ho, a bude-li toho litovat, odpusť mu. 4 A jestliže proti tobě zhřeší sedmkrát za den, a sedmkrát k tobě přijde s prosbou: ‚Je mi to líto‘, odpustíš mu!“ 5 Apoštolové řekli Pánu: „Dej nám více víry!“ 6 Pán jim řekl: „Kdybyste měli víru jako zrnko hořčice, řekli byste této moruši: ‚Vyrvi se i s kořeny a přesaď se do moře‘, a ona by vás poslechla.“
Milí bratří, milé sestry,
Dej nám více víry… prosí učedníci Ježíše. Asi si to umíme představit, možná jsme už sami byli v situaci, která nás přemohla nebo ohrožovala tak, že jsme prosili: kéž bychom měli více víry. Kéž bychom měli více víry, abychom všechno zvládli a přečkali. Kéž bychom měli více víry, abychom neviděli vše černě, ale s nadějí. A tak asi učedníkům rozumíme. Snad nás jen může udivit – tady prosí učedníci, tedy ti, kteří byli s Ježíšem, znali se s ním osobně – a ti prosí o víru. Což teprve my! Ale i v tom nám jsou blízcí – ani blízkost Ježíši je nezbaví přesvědčení, že na všechny otázky, na všechny problémy na všechnu nouzi svojí i tohoto světa se svojí vírou, jakou mají, prostě nestačí.
Mnozí víte, jak zní tato prosba: De jnám více víry… v kraličtině: „Přispoř nám víry!“ V obou překladech je zřejmé: Ježíši, my už nějakou víru máme, ale je jí málo, prosíme, přidej. My už si nějaké zkušenosti s vírou naspořili, ale pořád to nestačí – přispoř nám. My nezačínáme od nuly, ale zásoby, které máme, nestačí. Nestačí čelit pochybnostem, nestačí zvládnout a vyřešit vše, co před námi v životě osobním nebo sborovém čeká a co je před námi. Ne, nejsme hrdinové víry, proto bychom trochu více určitě uvítali.
Ježíšova odpověď asi překvapí. Copak není touha po větší víře chvályhodná? Copak není dobré mít obrovskou víru, jakou museli mít mnozí stateční lidé, kteří budovali církev, zápasili s nepřátelstvím, umírali pro víru? Copak není dobré mít ony zvláštní duchovní zkušenosti, kvůli kterým se dnes putuje po světě východním i západním, nebo od církve k církvi?
Kdybyste měli víru jako zrnko hořčice, řekli byste této moruši: ‚Vyrvi se i s kořeny a přesaď se do moře,‘ a ona by vás poslechla. Co to vlastně Pán Ježíš říká? Co je to víra jako zrnko hořčice? Na jiném místě v evangeliu (Mk 4,31) se uvádí, že hořčičné zrnko je nejmenší ze všech semen, co jich je na zemi. Tedy takovou měli v době Ježíšově představu. Nejmenší semínko, co si lze představit. A teď se mu připodobňuje víra. Jako je nesmysl si představovat zrnko hořčice jako nějaké velké, tak ani víru si není potřeba představovat jako kdo ví co velkého. Jakoby Ježíš říkal: víra je dobrá i docela maličká. Vy nepotřebujete více víry. Možná, že váš problém je v tom, že chcete víru příliš velkou. Tak velikou, že byste už ani nepotřebovali Pána Ježíše a jeho slovo. Vám by stačila i ta malá víra. Nechtějte větší víru. Bylo by dost na tom, kdybyste měli víru tak maličkou, jako maličké zrnko hořčice. Taková víra stačí.
A stačí k čemu? Řekli byste této moruši: ‚Vyrvi se i s kořeny a přesaď se do moře,‘ a ona by vás poslechla. Asi nám připadá divné, proč by učedníci měli chtít přesazovat moruše do moře. Ježíš zvolil tento obraz, aby vyjádřil něco, co je normálně nemožné a co není v lidských silách. evangelista Matouš (17,20) užívá jiného – asi běžnějšího – obrazu a řekne to naplno: Budete-li mít víru jako zrnko hořčice, řeknete této hoře: ‚Přejdi odtud tam‘, a přejde; a nic vám nebude nemožné. Ano, vyrvat vzrostlou moruši (která prý má silné kořeny) je stejně nemožné, jako přemisťovat horu. Žel, mnoho lidí tento obraz pochopilo tak, že když tou horou nepohne, tak mají buď špatnou víru, nebo Bůh není. Ale takto evangelium neuvažuje.
Maličká víra totiž není totéž, co víra slabá, laciná a snadná. Spíše naopak. Usilovat o velkou víru, nebo dokonce svou velkou víru stavět na odiv, může být laciné a mnohdy i snadné. Druhé kolem sebe poměřovat, jak mají slabou víru, známkovat je a měřit teplotu jejich náboženského nadšení a bohatost duchovních zkušeností… Nebudeme to měřit ani hodnotit, to není naší věcí. Někdy jde o velkou, silnou víru hodnou následování, jindy jen o projev nedůvěry, že malá víra stačí. Jenomže maličká víra má zaslíbenou velkou sílu. Přemístit horu nebo vyrvat moruši z kořenů. Maličká víra může učinit nemožné věci. Ona důvěra ne ve vlastní víru, ve velikost vlastní víry, ale důvěra, že Kristus tyto věci může učinit a že ty velké věci, jsou v jeho dobrých rukou. To chce říci obraz o moruši a přemístěné hoře.
Všimněme si, v jakém kontextu Ježíš mluví o oné víře jako hořčičné semínko. Kontext je pro porozumění biblických textů důležitý vždy. Ježíš tam totiž učedníkům říká: „Když tvůj bratr zhřeší, pokárej ho, a bude-li toho litovat, odpusť mu. A jestliže proti tobě zhřeší sedmkrát za den a sedmkrát k tobě přijde s prosbou: ‚Je mi to líto,‘ odpustíš mu!“ A na to učedníci navážou svou prosbu: Dej nám více víry! Něco takového, odpouštět sedmkrát za den, odpouštět bez omezení, a odpouštět, protože někdo za tebou přijde sedmkrát za den a prostě řekne: „je mi to líto“ – to prostě není v našich a v žádných lidských silách, na to potřebujeme více víry. Pane Ježíši, když nám takové bezbřehé odpouštění ukládáš, tak nám k tomu dej více víry. A Ježíš k tomu řekne: Na to nepotřebujete více víry, na to stačí víra malá jako hořčičné zrnko. Ona důvěra, že Kristus na to stačí. Takže: Není třeba zkoušet sílu víry přenášením hor a přesazováním moruší. To se jeví jako snadnější úkol proti tomu, který tu před nás staví Ježíš: odpouštět, a to třeba i sedmkrát za sebou. Síla k odpuštění. Nežádají se náboženské či duchovní výkony – ale víra se projevuje v odpuštění těm, kteří se proti nám provinili. V důvěře, že díky Kristu jsou hříchy naše i těch, kteří se provinili proti nám, smazány. Víra jako hořčičné semínko – a stačí na to, co je ve světě nejdůležitější – pokoj a smíření.
Asi si vzpomenete, že apoštol Pavel to vyjádří snad ještě silněji: „Kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem“ (1K 13,3). Víra bez lásky není nic, i kdyby ohromovala svou velikostí. Víra se projevuje láskou a skrze lásku. A pak může být i maličká, nenápadná, skromná. Je-li provázena láskou, rozhodně nebude slabá či laciná.
Pochopitelně, odpuštění se nám jeví jako něco snadného, stačí říct – pardon, sorry, jako. S přenášením hor a přesazováním moruší asi těžko srovnatelné. Komu se to tak jeví, pak – pak ať je vlastně rád. Protože ten neví, co jsou to viny a jak těžké je jejich odpuštění. Ale – kdo z nás by něvěděl, jak se sám dostal do spleti vlastních vin, selhání, kterých se dopustil na těch nejbližších, zanedbání, kterých se dopustil v životě vůči vlastním dětem a rodičům, která už nepůjde napravit, odčinit, a přece s nimi musíme žít? Odpustit to a smířit – je to snadnější, než přenést horu? A přece – a tady bychom měli zpozornět – Ježíš nás utěšuje – tady stačí víra docela maličká. Chce to projevit důvěru, spolehnout se, že toto milovat a odpouštět, je dobrá cesta života, že to je nosná strategie a že takto lze dojít ke skutečnému štěstí a pokoji duše. A že právě toto přinese našemu světu prospěch. Odpouštět a nemstít se, milovat a přestat nevražit, dávat a nečekat na odměnu, nestavět svoji dokonalost druhým na odiv, ale být jim oporou – to jsou ty velké věci, které dokáže malá víra.
Proč? Protože je to ne ledajaká náboženská víra a zkušenost, ale důvěra, která uvěřila, že cesta, po níž kráčel a kterou hlásal Ježíš Kristus, jeho cesta služby, lásky a oběti na kříži, je Boží cesta smíření a vykoupení pro každého.
Asi teď připomenete, že to jsou hezké nedělní řeči, ale svět má jiná pravidla. Mezi námi – snad, ano, zde se budeme snažit. Ale tam venku? To by bylo pošetilé, poněkud opozdilé, ne-li naivní. Je mnoho těch, kterým se služba zdá být příkořím, oběť újmou, pokora a smíření slabostí. Je tomu něco přes sto let, kdy jeden významný myslitel Ježíšovo náboženství prohlásil za morálku otroků. Nikomu přece nebudeme dělat sluhy. Má-li být Evropa silná, musí se zbavit tento slabošské mentality, svázané s křesťanstvím a náboženstvím vůbec. Kam to došlo, víme. Ale nepoučili jsme se. V těchto dnech tato mentalita opět straší v Evropě i na jihu USA.
Ale jsou tu i ti, kteří se s tím nechtějí spokojit. Možná se mnohým může víra v cestu, kterou šel Ježíš, považovat za ideál mimo skutečný svět, ale jsou tu i ti, kteří tuto víru mají, zachovávají ji, možná je ta víra malá, jako hořčičné semínko, ale je. Vědí, že tu víru sami neudrží a tak zápasí, chodí kvůli tomu do kostela, aby spolu s ostatními prosili o její posilu, a to hlavně tím, že ji posílí sám Bůh skrze kázané slovo evangelia. Proto kázání nemůže být jen návod, jak v životě jednat, ale právě tuto posilou víry, ujištěním, že Kristus má v rukou celý svět, jak se zpívá v jedné písni.
To je ta malá velká víra, protože je orientovaná na Krista. Ten přece hlásal, že kdo chce být největší, ať je jako služebník všech, že dělník, který nastoupil až navečer, dostal stejnou odměnu, jako ti, co přišli ráno, že otec vyznamenal marnotratného syna, ale staršího nijak nezkrátil…To všechno hlásal ten, který sám byl „tichý a pokorného srdce“, narodil se chudým rodičům v jeslích a umřel na kříži. On, on jediný je jistotou víry; proto není důležitá velikost či nepatrnost mojí víry, ale, to, zda mé oči hledí na něj, jeho cestu, na evangelium, a nejsou ty oči zahleděné do sebe, nebo do nadějí, které snad slibují jiní. Víra přece spočívá v tom, že se opírá o Ježíše, který řekl, věděl a řekl, že u Boha není nic nemožného – a on to jako Boží Syn musel vědět. A nejen to – u něj se to osvědčilo. Přemohl hřích i smrt.
Boží království přichází tam, kde je důvěra i jen jako hořčičné semínko – v Kristovo slovo a zaslíbení. A to hledat především, je naším úkolem, i kdyby nám o náboženství a moderní spiritualitě chtěl tvrdit kdo chce, co chce. Je-li jaká hluboká křesťanská spiritualita, pak v tom, že dáváme důvěru tomuto Kristovu slovu. A to tak, že se mu poctivě a pokorně učíme, čteme je a vykládáme. Nám to připadá jako obehraná písnička. Každou neděli nás k tomu zvou ohlášky. Ano, chce to čas a energii. Studenti bohosloví jsou kolikrát zklamaní, že je neučíme více, jak to slovo aplikovat, jak být právě duchovně zralejší – místo toho se musí učit řecky a hebrejsky, a je to úmorné. Ale bez porozumění Kristovu slovu, není víry. Ta víra spočívá v tom, že nasloucháme, necháme se poučit, chceme porozumět.
Jistě, ani potom nemusíme být zbaveni nejistoty, zda je moje víra dost silná. Ale právě o tom nás evangelium ujišťuje: ty, člověče, máš možná pochybnosti a zápasíš, zda dost věříš. Ale věz, že to není to nejdůležitější. Daleko důležitější je, že Bůh věří v tebe. Vždyť na tebe ve křtu vložil své jméno a slíbil být s tebou, ať půjdeš kamkoliv. Když toto víš, či jen tušíš, pak je to víra. Věz, že Bůh v tebe věří až tak daleko, že za tebe vydal svého Syna, aby byl s tebou ve zdraví i v nemoci, ve štěstí i v neštěstí, v mladosti i ve stáří. Tato elementární důvěra, že jsi ty, že jsou tvoji milí, náš sbor, Kristova církev – a konečně tento svět v dobrých Božích rukou – to je důvodem naší naděje. A proto ji pěstujme a cvičme se v ní. A ostatní vám bude přidáno.
Modleme se.
Náš Pane a Bože, děkujeme, že k nám přicházíš znovu a znovu, abys ze svého slova posiloval naši víru. Nedej, abychom více hleděli na své nedostatky, než na tvé dary. Nedopusť, abychom byli zahleděni do svého nitra tak, že přestaneme dychtit po tvém slovu. Ale prosíme – zachovej nás při svém slovu a dej k němu víru živou.
Amen.
Ladislav Beneš
