Text Ř 14,10-13 | Kazatel: Daniel Ženatý
Proč tedy, ty slabý, soudíš svého bratra? A ty, silný, proč zlehčuješ svého bratra? Všichni přece staneme před soudnou stolicí Boží. Neboť je psáno: ‚Jako že jsem živ, praví Hospodin, skloní se přede mnou každé koleno a každý jazyk vyzná, že jsem Bůh.‘ Každý z nás tedy sám za sebe vydá počet Bohu. Nesuďme už tedy jeden druhého, ale raději posuďte, jak jednat, abyste nekladli bratru do cesty kámen úrazu a nepůsobili pohoršení. Ř 14,10-13
Věříme v Boha všichni stejně? Je naše víra shodná?
Apoštol Pavel připouští, že každému byla Pánem Bohem dána různá míra víra. A jde o to, abychom spolu žili ve sboru v církvi. Každý s různou mírou víry.
Snad jen pro pořádek dodám, že samozřejmě nejde o různou víru – jedná se vždy o víru v Krista jako Pána a Spasitele. Jde o míru. Jak silná, jak pevná je ta víra, a jak se projeví v jednotlivých životních situacích.
Ve sborech první církve vládlo mezi členy sboru napětí. Někteří si vymysleli jakési zábradlíčko, berli, která jim měla pomoci chodit po božích cestách. Potřebovali něco pevného, aby tu svou víru lépe mohli žít. A tak někteří žili jako vegetariáni. Odmítali maso, cítili se lépe, soustředěnější na víru. Jiní se zdržovali alkoholu. Odváděl je od Boha. Možná měli zkušenosti jak může zničit lidský život. Někteří se v určitých dnech chovali jinak, soustředěněji k Bohu než v jiných dnech. Řekli bychom nějak intenzivně prožívali svátky. A dělali v nich určité věci. To jejich víru nějak drželo.
Pavel se těmto lidem nijak nevysmívá. Jde jen o to, aby nenutili druhé, že chtějí li být spaseni, musejí jednat také tak! .
My dnes jsme také různí. Hodně rozdílností vzniká v tom jak chápeme svátosti. Jedna sestra ve sboru kde je napětí mezi farářem a staršovstvem mně říkala – všechno bych chápala. Snažím se to urovnat. Se vším co náš nový pan farář dělá souhlasím. Ale když máme večeři Páně, tak přece slova ustanovení musí číst farář a ne laik! No nemám pravdu? Ta žena byla moudrá, velkorysá, obětavá, snažila se spory ve sboru řešit, ale slova ustanovení večeře Páně přece musí číst farář. V tom byla její víra jasná, to nemohlo být jinak. To ke své víře potřebovala, jako zábradlí, jako berlu, jako madlo v místech, kde je kluzká podlaha.
Pavel nepíše že to je špatně. Asi to ani jinak nejde. Máme různou míru víry. A pak je důrtaz na to, abychom se spolu snášeli, druhými nepohrdali, a aby tato různost nerozbíjela sbor. Aby ti kdo berli potřebuji, žili s těmi kdo ji nepotřebují v lásce a úctě. Až jako by Pavel naznačoval, nečekejte jiný sbor. Jinak to být nemůže. Míra víra je u každého z nás různá.
A pak mluví o silných a slabých ve víře.
Silný ve víře je pak ten, jehož víra unese odlišnost druhých. Silný je ten, kdo to vydrží, že druhý je jiný. Unese toho, kdo potřebuje berličky své víry. Toho, komu by se cosi zhroutilo, když by slova ustanovení říkal laik.
I když netuším, opravdu nejsem schopen se chytit ničeho, proč by v tom měl být rozdíl, za slova čte laik nebo farář. Ale unesu tu sestru, její víru, které leží na srdci její sbor, na rozdíl od ostatních něco dělá pro jeho záchranu, modlí se za faráře kterému moc nerozumí.
Slabý ve víře je pak ten, koho odlišnost druhých vyhodí ze sedla. Jeho víra se začne drolit, když vidí že je někdo jinak oblečen, jí jídlo které je hrozné, rád si dá pivo nebo víno, svátky slaví úplně jinak než jsem zvyklý. Slabý je ten, kdo by sestru, která chce aby slova ustanovení četl farář hned vylučoval z církve nebo nějak zesměšňoval. Slabý ve víře, malou míru víry má ten, kdo by vedle takové sestry nedokázal žít.
Pavel napomíná obě strany. Začíná slabším! Proč ty slabý ve víře, který neuneseš odlišnost druhých – proč soudíš svého bratra? Co ti vadí na tom, že nepotřebuje zábradlíčko pro svou víru? Proč nad ním vynášíš soudy? Dělá ti to dobře? Posiluje se tvá rozdrolená víra? Možná by řekl, máš nějaký mindrák? Co tě vede k tomu, že musíš poměřovat, soudit, hodnotit druhého?
A pak se obrátí na toho silného, který unese odlišnost druhých. Proč zlehčuješ svého bratra? Zlehčovat někoho. To jsou takové zdánlivě neškodné vtípky. Drobná zpochybnění. Vtipně formulované otázky na adresu druhého. Vše co působí zlehčení. Jde proti úctě k druhému. Proč? Co tě k tomu vede? Máš nějaký mindrák že se musíš otřít o toho, kdo jinak věří nebo smýšlí?
A Pavel doloží, proč je takové zlehčování a souzení směšné. Všichni přece staneme před soudnou stolicí Boží. Proto je vaše souzení druhého směšné. My všichni jednou budeme stát před pořádnou stolicí Boží. Před řádným, konečným soudem. Kdo to ví, tak má dost starostí sám se sebou. Co dělat, abych obstál?
My si ten soud představujeme kdesi daleko, tak daleko že ani není reálný. Ale co když přijde zítra? Co když už teď stojíme v řadě a za chvíli pěkně po jednom budeme vcházet před nejvyššího? Pak je směšné se ve chvíli kdy jsou dveře soudní síně na dohled, se vzájemně osočovat, pomlouvat, zlehčovat. Vůbec to nemá smysl.
Ten soud bude, Pavel cituje proroka Izaiáše, jako živ jsem, praví Hospodin, skloní se přede mnou každé koleno a každý jazyk vyzná, že jsem Bůh. Bůh nepochybuje. Každé koleno, každý jazyk se přede mnou skloní. A každý vyzná – nebude vůbec jiná možnost – že já jsem Bůh.
Závěrečná výzva je rozdělena na dva úkoly. Dvě Výzvy.
Předně, abychom už nesoudili jeden druhého. Ani nezesměšňovali. To je proveditelné, co říkáte? Na to máme. Každý z nás. Na to máme sílu, cit, vůli. Je to zbytečné. Vůbec nikdo to po nás nechce. Nechce to po nás Bůh. Nešplhneme si u Pána Boha, když druhého očerníme jak botu. Nemá cenu si říkat, to mně v nebi tleskají, jak jsem mu to nandal, jak jsem hájil naše nebeské barvy! Tam trnou hrůzou. Není to činnost, která by někde nacházela uznání. Dochází pochybného uznání snad jen v porušených srdcích a raněných duších. Tam se může stávat jakýmsi opiátem, který na chvíli odvede pozornost od sebe sama. Nic víc.
Pro Pavla to není pasivita. Hned nám dá druhý úkol. Hledejme, jak jednat, abych nekladl bratrovi do cesty kámen úrazu a nepůsobil pohoršení. To je náš úkol. Neklást do cesty kámen úrazu.
Kdy ho klademe?
V souvislosti epištoly se tím zřejmě míní, abychom neříkali, že jedině má míra víry je správná. Kdo je pod nebo nad mou míru – je špatný. Bylo by strašené, kdybychom tím sestru a bratra od Boha odradili.
Mělo by to podobný účinek, jako bychom pozvali své přátele do kostela, modlili se, usmívali se, a po bohoslužbách se k nim naklonili a řekli, ale zase to nesmíš brát tak vážně!
Myslím, že kamenem úrazu není, když šlápneme vedle. Když se nám něco nepovede. Kamenem úrazu se stáváme bez pokání, bez lítosti, bez touhy s tím něco dělat, bez snahy se poučit.
**
Apoštol Pavel připouští, že každému byla Pánem Bohem dána různá míra víra. Jde o to, abychom spolu žili ve sboru církve. Abychom o sobě navzájem smýšleli po příkladu Ježíše Krista. Abychom, Pavlovými slovy, v té různosti svorně jedněmi ústy slavili Boha a Otce našeho Pána Ježíše Krista. Jde o setkání s Kristem, o přijetí jeho pozvání. Jde o život s ním, nyní i na věky. Amen
Pane, kdy máme pevnou víru? A kdy jsme silní? Co jsme bez tebe? Dávej nám svého Ducha, aby nám stále připomínal, že jde o život s tebou. O přijetí pozvání k tobě, na tvou hostinu.
A taky nám svým duchem připomínej, že každý z nás stane před tebou. Tak prosíme, ať to stihneme a vydáme co nejvíc lásky. Amen
