Kázání 27. 12. 2020

František Plecháček – Mt 2,1-12                     

Milé sestry, milí bratři, občas mě napadne, jak staří mohli být ti mudrci, kteří se zničehonic objevili v Jeruzalémě. Kolik let asi pozorovali hvězdy a hledali v nich… co vlastně? Svůj osud, náznak budoucích událostí, cestu, kterou se dát? Člověk může hledat dlouhá léta, horlivě studovat, zkoumat různé směry a názory. A je potřebné ptát se, kde je pravda a co dává smysl, co by mohlo dát smysl a světlo i mému životu. Myslím, že v případě tak zásadního hledání nestačí jen se zúčastnit, je dobré také najít, poznat, pro něco se rozhodnout.

Podle skvostných darů, které mudrci přinesli malému Ježíšovi, lze soudit, že rozhodně netrpěli nouzí, nebyli to žádní chudáci. Tradice z nich udělala tři krále, ale podle Matouše šlo o pohanské mágy, kteří se zabývali astrologií. I když byli materiálně zajištění, přece jim muselo něco zásadního scházet.

Co se to přihodilo, že se mudrci vydali na cestu? Spatřili v temnotě světlo, něčím jiné, zvláštní. Pán Bůk k nim promluvil jejich jazykem, řečí, které byli schopni porozumět. Použil si jejich obor k tomu, aby je oslovil. Tuhle moc náš Bůh má: oslovit člověka v jeho specifické životní situaci a poměrech. Podle různých svědectví nejeden vědec už takhle „dostal znamení“, když v podivuhodně nastavených a nesmírně složitých mechanismech a zákonitostech stvoření zahlédl dílo Stvořitele.

Pán Bůh i ke každému z nás nějak promluvil, pozval nás k tomu světlu, které se rozlilo nad Betlémem. Proto tady teď spolu můžeme být a slavit příchod Spasitele. Ovšem ani veškeré naše bádání a poznávání by nestačilo. Na cestě za Mesiášem nestačí hvězdná ani jiná znamení. Na téhle pouti si člověk nevystačí s tím, co umí a zná, se svým vzděláním, moudrostí a zkušeností. Nehne se dál bez Bible, a taky někoho, kdo mu její slova zvěstuje a vyloží. Neobejde se bez společenství Božího lidu. Bez svědectví zákoníků, teologů, by se i mudrci dočista ztratili.

Poté, co evangelista krátce zmínil Ježíšovo narození, se dál zabývá právě mudrci a jejich nesnadným a ne úplně bezpečným hledáním. A vzápětí se na scéně objeví i král Herodes jako jejich protipól. Narozený Mesiáš probouzí od začátku naprosto rozdílné reakce: zatímco mudrci se po Králi ptají proto, aby mu vzdali poctu, Herodes cítí ohrožení a hodlá se zbavit možné konkurence. I kdybychom neznali pokračování příběhu, vycítíme nečisté úmysly z jeho silného znepokojení, které s ním sdílí celý Jeruzalém, a tajnůstkaření.

Dvakrát tu zazní nenápadné slůvko „kde“. Kde je ten právě narozený král Židů? Kde lze najít Mesiáše? A to je důležitá otázka. Protože pravý Kristus – a v něm mezi nás přicházející Bůh – je od počátku jinde, než kde bychom ho hledali. Nenarodí se v přepychu královského paláce, obskakován služebnictvem, v Jeruzalémě, hlavním městě, ale stranou na venkově úplně obyčejným, prostým lidem.

Živého Boha raději moc nehledejme tam, kde se všechno blýská a voní luxusem a jde od úspěchu k úspěchu, kde výhra střídá výhru. Daleko spíš ho nalezneme tam, kde to na žádné velké pohodlí a výhru nevypadá. Protože stojí při těch, kteří zůstali úplně stranou, odstrčení a zapomenutí. I my bychom ho mohli minout, pokud na tohle nedáme pozor.

Tak kde je vlastně Mesiáš? Herodem povolaní teologové si věděli rady. Bez váhání ukázali na Betlém, rodiště velkého krále Davida. Jenže u toho ti teologové zůstali. A s nimi i celý Jeruzalém. Zvláštní: zatímco mudrci, cizinci, uháněli do Betléma, ti, kteří měli běžet jako první, se nehnuli z fleku. Což je smutný motiv vyprávění o „veliké radosti“ a vážné varování: držet Bibli, číst ji, třeba v ní i umět najít kdejaký verš, to všechno nemusí stačit – pokud se člověk se vší svou znalostí a vědomostmi nedostane k Ježíšovi a neskloní se před ním!

Nezdá se vám, že je toho Heroda tady nějak moc? Ve dvanácti verších, které jsme přečetli, se Ježíšovo jméno objeví jen jednou, zato Herodovo hned čtyřikrát! Bylo skutečně nutné zmiňovat sice celkem schopného, ale zároveň paranoidního krále, který neváhal likvidovat i členy vlastní rodiny? Proč se do příběhu, který bychom rádi co nejpokojnější a nejromantičtější – vkrádají tak znepokojivé tóny? Proč nám to Matouš takhle komplikuje?

Abychom věděli a pamatovali, do čeho se Pán Bůh z lásky k nám vydal! Právě evangelista Matouš důsledně líčí trable a nebezpečí, kterým byl Ježíš vystaven od samého začátku, dokonce ještě před svým narozením! Vždyt mu hrozilo, že se manželství jeho rodičů rozpadne dřív, než pořádně začalo! A když se narodí, nezačnou ho hledat pouze mudrci, ale taky Herodes, který mu usiluje o život. Božího Syna nečekal pouze chladný nezájem, ale i nepřátelství.

Když se Pán Bůh blíží, aby se nás ujal a vysvobodil z temnoty hříchu a smrti, nevchází tam, kde už všichni oplývají ctnostmi a schází jim snad jen nepatrný kousíček k dokonalosti. Vánoce neznamenají, že jsme my lidé v podstatě všechno připravili a trpělivě bděli a Ježíš přišel skoro k hotovému. Kdepak!

„Byla tenkrát temná noc,“ zpíváme v jedné naší písničce. Bůh ve svém Synu sestoupil do tmy strachu, smutku, frustrace, skepse a veliké bídy. Žádné lidské předpoklady. Očekávání nanejvýš mlhavá, naděje skomírající. Nikde široko daleko nic, co by se dalo použít. Ani ti teologové a faráři, kteří třeba i mají celkem nastudováno, na tom nejsou líp! Ano, takhle to s námi vypadá!

Ale Bůh přece přišel. A ve tmě zazářilo jasné světlo! Tak jasné, že je vidět dodaleka, dokonce si ho všimnou i pohané, kteří se do té doby klaněli před kdečím. Všimnou si a přiběhnou s tím nejlepším, co mají. A zakusí velmi velikou radost! Zvláštní je, že tu velikou radost neprožijí až v setkání s Ježíšem, ale už při spatření hvězdy. Jako by ztratili cestu, a teď ji zase nalezli a pocítili ohromnou úlevu, že jsou u cíle. Jako když se člověk ztratí v krajině, motá se v hustém lese, ale pak porost končí a on se může znovu rozhlédnout a zjistit, kde se vlastně nachází. Možná ti hledači moudrosti právě tehdy pochopili, že nad jejich putováním bděl sám Bůh, a proto mohli nejenom hledat, ale i nalézt.

Tu velikou radost přináší dobrá zpráva, že v temnotách našeho světa, jakkoliv někdy ještě zhoustnou, nejsme a nezůstaneme sami. Narodil se Immanuel a v něm je s námi Bůh! Král a Pastýř, který každého z nás miluje až po oběť vlastního života. Proto nejsme hříčkou v rukou osudu, všelijakých Herodů ani koronaviru. Král, který se narodil v Betlémě, je schopen pomoci nám s tím, na co jsou mocní tohoto světa krátcí: vysvobozuje s moci hříchu, léčí tuhle smrtelnou ránu v srdci člověka mocí Božího odpuštění. A to je veliký důvod k radosti a díkům!

Tomuhle Mesiáši vzdali mudrci poctu a obětovali mu to nejlepší, co měli – tak, jak se obětuje Bohu! Protože k Ježíšovi stojí za to spěchat i přes všechny překážky, jako to udělali mudrci, přinést mu nejlepší – ne pouze kousíčky, útržky a střípky, ale celé, nerozdělené srdce, celý život! Amen.

Tento příspěvek napsal/a dne 02.01.2021 v rubrice Kázání.