Text: Am 3,1-8 Kazatel: František Plecháček
Slyšte toto slovo, jež Hospodin promluvil proti vám, synové izraelští, proti celé čeledi, kterou jsem vyvedl z egyptské země. Pouze k vám jsem se znal ze všech čeledí země, a proto vás ztrestám za všechny vaše nepravosti. Půjdou spolu dva, jestliže se nedohodli? Řve v divočině lev, nemá-li úlovek? Ozve se lvíče ze svého doupěte, kdyby nic nelapilo? Chytí se pták do osidla na zemi, není-li nastraženo? Vymrští se osidlo ze země, když nic nepolapilo? Když se v městě troubí na polnici, zda se lid netřese? Stane-li se v městě něco zlého, zda nejedná Hospodin? Ovšem, Panovník Hospodin nečiní nic, aniž by zjevil své tajemství prorokům, svým služebníkům. Lev řve, kdo by se nebál? Panovník Hospodin mluví, kdo by neprorokoval?
Milé sestry, milí bratři, Hospodin, náš Bůh, není tajnůstkář. Chce, aby lidé věděli o jeho záměrech, o jeho podivuhodných činech. Chce, aby se lidé dovídali o jeho lásce, zjevené v Ježíši Kristu, a ovšem také o jeho svatosti, spravedlnosti, o jeho nesmiřitelnosti vůči každému bezpráví a útisku, vůči zlu v jakékoli podobě. Chce, aby bylo jasné, že je Bohem, který nenávidí hřích, ale nepřestává milovat člověka v hříchu zapleteného.
Bůh by pro nás ovšem zůstal naprostým tajemstvím, které bychom sami nikdy nerozluštili. Je přece Bohem a my stvořením. Zůstal by nepoznán, pokud by se sám nerozhodl k nám mluvit. Promlouvat lidskými slovy tak, abychom mu mohli porozumět. Už to je zcela zvláštní projev jeho lásky, že On, svatý Bůh, mluví k lidem, svému stvoření. A nejenom, že promlouvá k lidem. On se rozhodl ke svému promlouvání také lidi používat. Již v době izraelského království si povolával lidi, proroky, aby Izraeli vyřizovali jeho slovo. A pokračuje v tom povolávání až dodnes.
Ve Starém zákoně Bůh ke svým prorokům promlouvá různými způsoby – ve viděních a snech, jinde čteme, že se slovo Hospodinovo k prorokovi prostě „stalo“. Dnešní kazatelé se neobejdou bez zapsaného svědectví těch prvních svědků, proroků a apoštolů. Toužíme-li, aby k nám i v tento čas Pán Bůh promlouval, toužíme-li se dozvědět, co všechno pro nás udělal, co pro nás připravil a také co od nás očekává, nezbývá nám, než pozorně číst a vykládat Bibli a stále prosit o Ducha svatého. A my faráři bychom si měli možná častěji připomínat, že je nám skutečně svěřen úkol pokračovat v linii zvěstovatelů Božího slova.
Farář, vikář, jáhen by měli být opravdu na prvním místě kazateli Slova. Samozřejmě také pastýři, aspoň trošku organizátory atd. K naší službě patří spousta nejrůznějších věcí. A lidé od nás spoustu různých věcí očekávají. Ale to jedno by mělo zůstávat v centru naší práce – služba Slova.
V každém případě se můžeme radovat ze skutečnosti, že Bůh chce promlouvat – a to na prvém místě ke svému vyvolenému lidu. Mluví, aby povzbudil a potěšil, a ovšem také aby napomenul a varoval, když se jeho věrní stanou nevěrnými a otočí se k němu zády. „Panovník Hospodin nečiní nic, aniž by zjevil své tajemství prorokům, svým služebníkům,“ říká Ámos. A proroci si Boží slovo nemohli nechat pro sebe.
Takže pokud se Boží lid vydal úplně jinou cestou, než měl, chyba rozhodně nebyla na Boží straně. Pokud Boží vůle zůstala Izraeli – a nejednou také církvi – velkou neznámou, pak vinou lidské hluchoty a zatvrzelosti. Proroci se stávali vysmívanými outsidery, které místo vděku čekaly nadávky a kamení. A církevní představitelé Bibli před prostými věřícími někdy spíš schovávali, než aby jim ji četli. Což byla chyba, protože Boží slovo se chce dostat k lidem. Jen ono také může církev uzdravit a proměnit. Tohle pochopili naši reformační otcové. Položili důraz na Bibli a na kázání a z Písma učinili základ učení i života církve.
Boží lid se ze své zodpovědnosti nemůže totiž jen tak vyvléknout. Veliká, ničím nezasloužená milost znamená pro vyvolené také zodpovědnost, poslání, které je třeba naplnit. Připomenu, čím náš dnešní oddíl začíná: Hospodin promlouvá proti těm, které vyvedl z egyptského otroctví. Nevyvolil si žádný z početných a mocných národů s vyspělou kulturou, ale – otroky! Vybral si právě ty, kteří si na vyvolenost nemohli dělat vůbec žádný nárok, žádné pomyšlení! Vysvobodil je a daroval jim dobrou zem. Svěřil jim svůj Zákon, aby věděli, jak žít podle jeho vůle, a mohli tak být svědectví pro okolní národy.
Jenže vyvolený lid ve svém poslání selhal. Opustil svého Boha, rozmohla se v něm nespravedlnost, útisk a násilí. Místo požehnání se stal pohoršením a výstražným znamením. V ten čas vstupuje na scénu prorok. Mluví ve jménu Božím k Izraelcům, kteří ho ale neberou příliš vážně. Vždyť se jim daří dobře! Co by se mohlo stát?
Ámos používá celou sérii příkladů, které dokládají zdánlivě banální pravdu, že se nic na světě neděje jen tak bez příčiny. Příklady jsou vzaty z běžného života posluchačů. Podobně to dělal i Ježíš, když svým posluchačům vyprávěl podobenství.
Vydají se dva spolu na cestu, jestliže se předem nedohodli? Bude snad lev řvát, pokud nedrží pevně svůj úlovek? Nevyvolá snad polnice, která troubí na poplach, nutně silné znepokojení a strach? Vystoupil by snad prorok s velmi nepopulárním poselstvím soudu, pokud by ho k tomu nepověřil sám Hospodin? A stane-li se v městě něco zlého (míněno je Samaří, hlavní město severního Izraele), je to další z mnoha varování. Varování před soudem, který na sebe vyvolený lid vytrvale přivolává.
„Lev řve, kdo by se nebál.“ Nám, kteří známe tyhle majestátní šelmy většinou jen ze zoologické zahrady nebo z cirkusové manéže, můžou prorokova slova připadat nadnesená. Ale zkusme si představit, že by se tohle zařvání ozvalo ve volné přírodě, jen nedaleko od nás, a my věděli, že lev je na právě na lovu. V takové chvíli člověku nutně musí přejet mráz po zádech.
A podobné je to, říká prorok, když promluví Hospodin. Člověk, k němuž Bůh promluví, si to prostě nemůže nechat pro sebe. Musí to Boží slovo zvěstovat dál. Slovo se chce dostat k lidem. „Je v mém srdci jak hořící oheň,“ říká o Božím slovu prorok Jeremjáš.
Právě tohle Boží promlouvání je nejvlastnějším důvodem také naší kazatelské služby. Kdyby Pán Bůh nechtěl mluvit k lidem, nebyly by tu kazatelny, nebyli by tu kazatelé. Uvědomuji si, že tomu pořád ještě není tak dávno, co jsem stál celé dny u soustruhu nebo vrtačky a ani mě nenapadlo, že bych mohl někdy být farářem.
Vy jako sbor smíte a máte očekávat, že vám prostřednictvím toho našeho neumělého lidského povídání aspoň občas zazní slovo, které občerství, povzbudí a třeba někdy také tne do živého a osvětlí něco, co jsme odmítali vzít na vědomí. Za to bychom mi všichni měli prosit: aby nám zaznělo prorocké slovo, které nebude pouze slovem lidským. Slovo, které pomůže pravdivě vidět aktuální situaci a nabídne východisko. Slovo, které se stane proměňující mocí.
Hospodine, náš nebeský Otče, děkujeme ti, že mluvíš a také pomáháš porozumět. Uč nás nedělat tajnosti s tím, co máme předávat druhým, a dej, ať jsou naše slova i činy ve vzájemném souladu, nesena vírou, láskou a nadějí. Amen.
