Text: Sk 7,54-60 Kazatel: Daniel Ženatý
Když to členové rady slyšeli, začali na Štěpána v duchu zuřit a zlostí zatínali zuby. Ale on, plný Ducha svatého, pohleděl k nebi a uzřel Boží slávu i Ježíše, jak stojí po pravici Boží, a řekl: „Hle, vidím nebesa otevřená a Syna člověka, stojícího po pravici Boží.“ Tu začali hrozně křičet a zacpávat si uši; všichni se na něho vrhli a hnali ho za město, aby ho kamenovali. Svědkové dali své pláště hlídat mládenci, který se jmenoval Saul. Když Štěpána kamenovali, on se modlil: „Pane Ježíši, přijmi mého ducha!“ Pak klesl na kolena a zvolal mocným hlasem: „Pane, odpusť jim tento hřích!“ To řekl a zemřel. Sk 7,54-60
Po vzkříšení Krista a seslání Ducha svatého církev rostla. Rozhodla se zvolit sedm mužů, kteří budou pomáhat apoštolům. Jeden ze zvolených byl Štěpán. Byl obdařen Boží milostí a mocí. A činil mezi lidem veliké znamení a divy.
Vystoupili proti němu někteří židé kteří patřili k jedné synagoze. Začali se se Štěpánem přít. O co? O to, že Bůh, tentýž který povolala Abrahama a poslal Mojžíše do Egypta a Izraelce zachránil, se stal člověkem. Čteme, že ti kdo v to nevěřili nebyli schopni čelit Duchu moudrosti, v jehož moci Štěpán mluvil. A tak navedli několik mužů, aby prohlašovali, že se Štěpán rouhá, pobuřuje lid. Štěpán, aniž cokoli zlého udělal, se ocitl před radou, před soudem. Proti němu svědčili podplacení falešní svědkové. Štěpán se obhajoval dlouhou řečí, dlouhým kázáním. Členové rady zuřili a zlostí zatínali zuby. Štěpán, pln Ducha, pohlédl k nebesům a řekl – Hle, vidím nebesa otevřená a Syna člověka stojícího po pravici Boží.
Nazvali to rouháním. Mluvil o setkání s Bohem, aniž by k tomu měl jakékoli povolení nebo zprostředkování církve. Kdo je nějaký Štěpán aby mohl mluvit o tom, že s ním jedná Bůh?Jako kacíře jej vydali ke kamenování. Šaty těch, kdo kamenovali hlídal mládenec jménem Saul, později apoštol Pavel. Když Štěpán umíral, zvolal, Pane, odpusť jim tento hřích.
Proč si o vánocích církev dle prastaré tradice připomíná tento příběh?
Kde se dá najít to společné mezi narozeným Kristem a Štěpánem?
1 Motiv kříže. Bohuslav Reynek píše v jedné básni – Hle kostra z jeslí, už není slámy, ven jesle vynesli, kříž sám je s námi.
Ten kdo se rozhodne pro to dítě v Betlémě si zároveň něco začíná s křížem. Ponese svůj kříž a bude následovat Krista. Kdo půjde za tím dítětem nemá automaticky zaručen šťastný, úspěšný život. Cesta bude úzká. Však jak jsme slyšeli, co udělal Herodes, dal příkaz vyvraždit všechny chlapce v Betlémě a okolí ve stáří do dvou let. Šílené. Jen tak se to řekne a kolik trápení a bolu je v tom! A Ježíš na útěku. Exil, vyhnanství, už to začíná. Ještě se ani nerozkoukal… Jesle jsou bez sena, zůstala jejich kostra, takový kříž.
Jeden celek spolu tvoří vánoce s křížem v pozadí. Jistě je ve světových galeriích mnoho kvalitních obrazů či jiných výtvarných děl, kde se tento motiv prolíná.
Hned o vánocích si tedy církev připomíná, že Betlém bez kříže by byla jen kulisa, nic víc. Nestalo by se z toho evangelium, které je mocí ke spasení každému z nás. Nebyla by to moc, která otevře věčnost, odpustí hřích přemůže smrt a pozve na hostinu. Proto si myslím že je také v evangelické tradici taková nedůvěra vůči Ježíškovi. Protože mám obavy, aby se toto propojení, vánoce a kříž, neztratilo či neodmontovalo někam pryč.
2 Náboženským představitelů vadí, že Štěpán má ducha. Rozhodování, kdo má ducha a kdo nemá. Kdy je to co se děje raší z moci Boží, dobré a nové? Prospěšné? A kdy je to duch který zahubí, rozvrátí, strhne pozornost na sebe? Kdy je to duch Boží a kdy duch proti Bohu? Těžké, přetěžké rozhodování. Nechceme kamenovat Štěpány, upalovat Husa a Serveta a ubohé ženy o kterých někdo řekl že jsou to čarodějnice.
Ale co když cítíme, že nějaké jednání jde proti Duchu Božímu?
Stále je církev v pomyslných kleštích: na jedné straně úzkost, zda nehubí Ducha, zda není vlastně proti Bohu i když o Bohu mluví. A na druhé straně úzkost, zda si nehřeje na prsou zmiji, zda to co se z ducha tváří není zárodek infekce, rozkladu, zda by nebylo lepší to vyřezat a vyhodit ven, vyloučit, zadupat, dokud je čas.
Prožili jsme krásné bohoslužby v neděli s vánoční slavností, krásný Štědrý den i včerejší Boží hod vánoční. Je to dar který máme, sbor je živý, není žádný rozkol, radost a požehnání úplně cítíme – může se stát že to skončí? Že někdo rozbije důvěru, strhne pozornost na sebe a otráví vztahy, které se na dlouho dobu zaseknou?
Může se to stát. Nechceme to. Musíme tak na jedné straně nechat ducha proudit, ustát třeba něco, co je za hranicí co se mně líbí. A na druhé straně musíme být na stáži před tím, co by mohlo sbor štěpit místo dávat dohromady.
Máme v 1.listu Janově radu, jak duchy rozlišovat: Duch který vede k vyznání, že Ježíš Kristus přišel v těle, je z Boha. Který nevede k vyznání Krista, který přišel v těle, z Boha není.
Zase to souvisí s vánocemi – přišel v těle. Bůh se stal člověkem. Kde toto je ústřední, tam je to asi dobré.
Kde se to motá jen kolem frází a má to třeba Boha plnou pusu, ale Krista v těle, trpícího a vzkříšeného to nepotřebuje – pozor na to.
Což ti kdo tenkrát Štěpána odsoudili, potvrdili. Bůh, který by se stal člověkem jim vadil.
3 Hlídač Saul je pozdější velikán Pavel. Hořký paradox evangelia. Pavel, který trpěl pro Krista a byl pro něj bičován, kamenován, vyháněn, vězněn, v nebezpečí, ten se nepřímo podílí na smrti mučedníka.
Jak se to může obrátit. Žádná výběrová komise by ho nezvolila. Nikdo by mu nedal doporučení. Ten kdo byl proti Kristu je pro Krista.
To se děje. Radujeme se z toho. S lidmi do kterých by to nikdo neřekl se něco děje, Bůh se jich dotýká a oni přicházejí do církev a žijí v ní. Kolik takových je. Naše lidské soudy se většinou mýlí. Občas se mi stalo v mé farářské praxi že někdo měl problémy chodit do kostela, protože tam začal chodit ten, kdo dřív církvi škodil. Nebo vystupoval proti ní. Je třeba to vzít kladně. Radovat se z toho. Tak mocný je Bůh a stále si povolává své Sauly.
Prvý mučedník Štěpán a vánoce:
informace, že vánoce jsou provázány s křížem. Vědět o tom. Tak se nám bude stávat evangelium mocí k životu a ke spasení, a nebude se stávat jen kosmetickým doplňkem.
Co bude církev církví bude stále v sevření a hledání, co je z ducha a co není. Co jí prospěje a co jí uškodí. Nové jevy, nové projevy, úžas, to přece nikdy nebylo. Co se neobejde bez Krista v těle, je dobré. Ví to o utrpení, životě i naději.
To, co v církvi o Kristu v těle a jeho utrpení neví, uletí do duchovních výšin a pak tvrdě spadne na zem. Protože neví nic ani o lidském utrpení a naději.
A stále nás bude provázet úžas nad tím, že se ke Kristu hlásí ten, kdo jej zapíral. Jen ať se to děje co nejvíc.
Někde jsem četl výbornou myšlenku, žel nevím kdo to řekl. Život s Kristem je namáhavý. Ale neexistuje snad nikdo, kdo by toho zpětně litoval, že uvěřil a ke Kristu se přidal.
Svatý Bože, i dnes jsou lidé, kteří trpí pro víru v tvého syna. Jsou pronásledováni, vězněni, a týráni. Prosíme, dávej jim potěšení, dej jim poznat jako tehdy Štěpánovi že jsi s nimi a že je od tebe ani smrt neoddělí. A nám dávej radost a naději, že cesta od jeslí ke kříži je dobrá, i když úzká a často namáhavá. Amen
