Text: Ef 3,14-21 Kazatel: František Plecháček
Proto klekám na kolena před Otcem, od něhož pochází každý nebeský i pozemský rod, a prosím, aby se pro bohatství Boží slávy ve vás jeho Duchem posílil a upevnil ‚vnitřní člověk‘ a aby Kristus skrze víru přebýval ve vašich srdcích; a tak abyste zakořeněni a zakotveni v lásce mohli spolu se všemi bratřími pochopit, co je skutečná šířka a délka, výška i hloubka: poznat Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání, a dát se prostoupit vší plností Boží. Tomu pak, který působením své moci mezi námi může učinit nade všechno víc, než zač prosíme a co si dovedeme představit, jemu samému buď sláva v církvi a v Kristu Ježíši po všecka pokolení na věky věků! Amen.
Milé sestry, milí bratři, před 14 dny, v prvním kázání na slova z listu Efezským, jsme slyšeli o díle sjednocení a obnovy všeho stvoření, které Bůh započal ve svém Synu Ježíši Kristu. Ta budoucí jednota a obnova, na které Pán Bůh už začal pracovat, vypadá vzhledem k tomu, co se kolem nás a ve světě děje, opravdu spíš jako sen. Nemusíme chodit daleko, stačí sledovat současné události na Ukrajině nebo v Sýrii a Iráku. Proto také text epištoly pokračuje modlitbou.
Apoštol se modlí k Bohu Otci. Jen on sám je zárukou, že stvoření, poničené lidským hříchem, bude obnoveno, že lidstvo, rozdělené tolika překážkami, přece jen dojde jednoty a pokoje. Jen Bůh, který stvořil všechno na zemi i na nebi, může také dát zase všechno do pořádku. Bůh Stvořitel je zárukou, že nezůstane jen u zbožných přání.
Autor listu Efezským měl však na srdci především jednotu církve. I tahle jednota není žádnou samozřejmostí. Jsem vděčný za ekumenická shromáždění, která v uplynulých týdnech proběhla – také v našem kostele. A mám radost z toho, že se tohle směřování pardubických církví k jednotě také prakticky projevuje – nejenom ve společných bohoslužbách, ale také ve společné službě potřebným – v domově pro seniory nebo v pardubické nemocnici. Zároveň si uvědomuji, jak je to všechno nesamozřejmé a křehké. A křehkost téhle jednoty si myslím uvědomoval i apoštol. Právě proto na ni kladl takový důraz.
Ve své modlitbě prosí o dar Ducha svatého pro celé společenství. Prosí o toho Přímluvce a Utěšitele, kterého své církvi zaslíbil Ježíš pro čas, kdy jí nebude tělesně nablízku. Tímto Duchem má být v efezských křesťanech posílen a upevněn „vnitřní člověk.“ Co to asi je – tento „vnitřní člověk“? Pokusím se to říci stručně: Nemusíme za tímhle obrazem hledat nějaké dělení člověka na různé části – „dva v jednom“. My se u svého těla zřejmě docela často zaměřujeme na to, co je vidět, co je nutné udržovat, co nás někdy bolí, co se mění, ubývá… Jenže to, co potřebuje posílit a upevnit, není pouze naše zádové svalstvo (abychom vydrželi sedět déle u počítače)! Utvrzení potřebuje také náš „vnitřek“ – biblickým jazykem bychom řekli „srdce“ – tedy naše vůle, rozum, ale také naše víra, naděje a láska. To všechno stále potřebuje upevňovat a sílit. To nové, co v nás Bůh započal, když nás povolal k víře, není věcí jediného okamžiku. Jedná se o dlouhodobý, celoživotní proces růstu a zrání.
Když se apoštol modlí za to, aby „Kristus skrze víru přebýval v srdcích křesťanů“, pak nám tím naznačuje, že v našich srdcích může přebývat také něco úplně jiného než Kristus. Např. pýcha, hořkost a ukřivděnost, hněv a spousta jiných věcí, které s kristovskou láskou nemají vůbec nic společného. Právě proto potřebujeme, aby v nás Bůh svým slovem a Duchem svatým stále utvrzoval to dobré.
Upevnění a poznání, za které tu apoštol prosí, má vést k jednotě ve víře, lásce a naději. K prohloubení společenství s Bohem a také sourozenci v Kristu. K tomu je neustále třeba pomoci Ducha svatého. A také modliteb. Proto jsme se v uplynulém týdnu shromažďovali a prosili Pána Boha. Tahle jednota v Kristu ovšem neznamená žádnou šedou uniformitu. Není to tak, že by nám někdo prostě vymaloval, jak přesně má vypadat správný křesťan, jak a co si má myslet a co má dělat – a hlavně co dělat nesmí – např. poslouchat rockovou hudbu, dívat se na některé závadné filmy, třeba Hvězdné války nebo Poslední pokušení Ježíše Krista…
Duch svatý, Duch Ježíše Krista, je Duchem lásky. A opravdová láska v sobě nutně zahrnuje také radost z rozmanitosti a pestrosti, vstřícnost, toleranci, snahu porozumět druhým. Zároveň je ovšem Duch svatý také Duchem pravdy; to jsme také slyšeli u evangelisty Jana. Takže jednota v Kristu nevyžaduje, abychom vždycky všechno všem bez námitek odkývali. Pokud se mi zdá, že tady něco nehraje, že podle mého porozumění evangeliu ten druhý dělá nebo říká něco, s čím prostě nemohu souhlasit – pak mám právo se ozvat – i kdyby ten, s kým nemůžu souhlasit byl presbyter nebo farář.
Společenství víry, naděje a lásky nakonec nevytvářejí především kazatelé nebo starší, ale Boží slovo a Duch svatý. Společenství svatých. V ekumenickém překladu se to slovo „svatí“ cudně ukrývá pod slovem „bratři“. Ale v řeckém textu je opravdu řeč o svatých. Nejedná se o nějakou elitní skupinku uvnitř církve, elitní jednotku dokonalých, kteří jsou obklopeni zástupem slabých a selhávajících.
V téhle věci je dobré mít jasno: milé sestry, milí bratři, svatí jsme my všichni. My všichni pokřtění. Ne díky svým zvláštním kvalitám, ale protože nás Pán Bůh v Kristu přijal a oddělil ke službě lásky. Svatými nás činí Boží milost. Duch Přímluvce a Utěšitel, který probouzí naši víru a vede nás za Ježíšem.
Cílem apoštolské modlitby je, abychom pochopili, co je skutečná šířka a délka, výška a hloubka. Ty čtyři rozměry znamenají něco, co se nedá jen tak obejmout – ohromné bohatství a nevyčerpatelnost. Nedávno jsme s mládeží dokončili výklad Janova Zjevení, v jehož závěru z nebe na zem sestupuje nový Jeruzalém, místo trvalého společenství Boha a jeho dětí. Délka, šířka i výška nového Jeruzaléma jsou stejné – a délka jedné strany, podle přepočtu odborníků, činí 2400 km! Tedy město s ohromnou, nepředstavitelně velkou kapacitou. A o něco podobného jde i v našem dnešním oddíle. Boží milosrdenství je prostě nezměřitelné, nepředstavitelně veliké. Právě to má vědět církev, aby odolala pokušení tohle nesmírné milosrdenství různě oklešťovat a předepisovat Pánu Bohu, co ještě smí, a co by už v žádném případě neměl.
Ve společenství s Kristem můžeme poznávat, že jeho láska a péče o nás je opravdu mnohostranná. Obklopuje celý náš život. Láska Kristova nás provází, když se cítíme nahoře a úplně v pohodě, ale také když se propadáme do hlubin smutku a bolesti. Jde s námi od prvního křiku novorozence přes všechny radosti i strasti života až k poslednímu proslovu nad rakví. A jde s námi ještě dál. Nikdy, za žádných okolností nás neopouští.
Bůh je schopen mezi námi učinit mnohem víc, než zač prosíme a co si dovedeme představit. Tímhle ujištěním a vyznáním a chválou celá modlitba vrcholí. Chvála církve, která zní k slávě živého Boha a pro dobro všeho stvoření. Protože chvály a dobrořečení našeho i dalších křesťanských společenství zní každou neděli zároveň jako pozvánka pro ostatní lidi. Svítí jako světélko majáku pro ty, kteří by rádi nalezli směr, naději, radost a pokoj, pro všechny, kteří o našem Bohu ještě nevědí. Vždyť k jednotě v Kristu, do společenství Božích dětí, jsou zváni úplně všichni.
Děkujeme ti, náš Bože, za všechno, co mezi námi i přímo v nás konáš svým Duchem. Prosíme, dopřej nám růst v dobrém a chraň od zlého, abychom ti dovedli vzdávat čest a chválu nejenom o nedělích, ale i ve dnech všedních, celým svým životem. Amen.
