Text: Ř 10,9-17 | Kazatel: Ladislav Beneš
9 Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. 10 Srdcem věříme k spravedlnosti a ústy vyznáváme k spasení, 11 neboť Písmo praví: ‚Kdo v něho věří, nebude zahanben.‘ 12 Není rozdílu mezi Židem a Řekem: Vždyť je jeden a týž Pán všech, štědrý ke všem, kdo ho vzývají, neboť 13 ‚každý, kdo vzývá jméno Páně, bude spasen‘. 14 Ale jak mohou vzývat toho, v něhož neuvěřili? A jak mohou uvěřit v toho, o kom neslyšeli? A jak mohou uslyšet, není-li tu nikdo, kdo by ho zvěstoval? 15 A jak mohou zvěstovat, nejsou-li posláni? Je přece psáno: ‚Jak vítaný je příchod těch, kteří zvěstují dobré věci!‘ 16 Ale ne všichni přijali evangelium. Už Izajáš říká: ‚Hospodine, kdo uvěřil naší zvěsti?‘ 17 Víra je tedy ze zvěstování a zvěstování z pověření Kristova.
Milí bratři a sestry,
apoštol vysvětluje, jak vlastně vzniká víra a co je víra. Můžeme – a musíme – teď ponechat stranou skutečnost, že to vysvětluje v rámci velkého exkurzu o vztahu křesťanů a židů (kap. 9-11). Svůj list, a tento oddíl obzvláště (sr. 10,1), adresuje křesťanům v římském sboru. Někteří vykladači se domnívají, že tam totiž křesťané se začali nad židy povyšovat: my jsme uvěřili, my máme jistotu spasení, my jsme na té správné cestě, my jsme vyvolení, oni jsou zatraceni. A tu musí apoštol zasáhnout. A napíše tu známou a často citovanou větu: Není rozdílu mezi Židem a Řekem. Tedy není před Bohem a v možnosti uvěřit v Ježíše Krista rozdílu mezi tím, kdo se může odvolávat k otci Abrahamovi a patří k lidu izraelskému, a pohanem, který nevěřil vůbec ničemu nebo jen svým pověrám. Před tímto Pánem jsme na tom všichni stejně, ti, kdo věří, i ti, kdo nevěří. Pokud jde o víru, pak se nikdo nemůže naparovat, považovat za lepšího, protože víra není žádná naše zásluha, ale jejím počátkem je jeden a týž Pán všech. To je tedy to první, co smíme vyslechnout: Nikdo není předem preferován, nadán k tomu, aby uvěřil víc, než ten druhý. Není ovšem nikdo ani předem diskvalifikován. Uvěřit může žid i pohan, smíte být bez starosti.
Ono nám to však pochopitelně starosti dělá, a to docela vážné. Asi byste si každý dokázali vybavit člověka, který je věrný křesťan, a naopak člověka, o kterém byste asi směle mohli říci, ne, tenhle se o podobné věci opravdu nezajímá. A přece ten základní předpoklad víry nespočívá v tom, o co se ten který člověk zajímá a jaké má nadání, nebo co zdědil po rodičích. Základní předpoklad víry, to, proč vůbec my můžeme věřit, stejně jako kdokoli jiný může věřit, spočívá v tom, že Bůh přišel, dal se nám poznat v Ježíši, byl ukřižován a vstal z mrtvých. A on mezi námi rozdílu nečiní (ano, a to je velké zklamání pro mnohé!), ale je jeden a týž Pán všech, štědrý ke všem. Ani to nesmíme přeslechnout: nechce na nikom ušetřit, nerozdává skoupě, aby ho náhodou neubylo, ani neplánuje rozdávat jen někomu: je Pán všech, štědrý ke všem.
Ale pak řekne apoštol: Ale ne všichni přijali evangelium. O tom něco víme. A to nás také trápí a je zdrojem mnohých otázek. Jak je to možné, že ne všichni přijmou evangelium?
Zda v onom římském sboru vznikl dojem: My evangelium přijali, ti druzí ne, a tak se s nimi nebudeme stýkat a zahazovat, sami si můžou za to, že Pán Bůh s nimi nic nechce a nebude mít společného, to nedokážu povědět. Jisté však je, že apoštol o něco později mluví o zatvrzelosti některých (11,7). Ano, jsou lidé – nevíme proč – kteří se zatvrdí, odmítají přijmout víru, chtějí se stůj co stůj obejít bez ní.
Ani to však není důvodem se povyšovat, ani to není důvodem k úvahám o tom, jakou oni mají vinu, kdežto my jsme na tom dobře. Apoštol to dokládá citátem ze Starého zákona: Už Izajáš říká: ‚Hospodine, kdo uvěřil naší zvěsti?‘ Jednak tím apoštol asi chce povědět: Milí křesťané v Římě a kdekoli jinde, pokud máte dojem, že dnešní lidé jsou zatvrzelí vůči víře, že dnešní doba nepřeje, lidé nerozumí a jdou si za svým víc, než kdy jindy, pak vězte, že se tím netrápil nikdo menší, než prorok Izajáš uprostřed svého vlastního lidu.
Pak si ale snad máme všimnout, že to není náhodný citát, ale úvod ke slavné 53. kapitole, která je jedním velkým kázáním o Služebníkovi Božím. A asi si vzpomenete, jak o tomto služebníkovi mluví: „…Neměl vzhled ani důstojnost. Viděli jsme ho, ale byl tak nevzhledný, že jsme po něm nedychtili… muž plný bolesti, zkoušený nemocemi,… 4 Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal… on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni. 6 Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou, jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech… Tím, co zakusí, získá můj spravedlivý služebník spravedlnost mnohým; jejich nepravosti on na sebe vezme… On nesl hřích mnohých, Bůh jej postihl místo nevěrných.“
Kdo by se ještě divil, že prorok pochybuje, ano zoufá si nad tím, že musí kázat? Kdo by uvěřil, že jeden spravedlivý umírá jako oběť za naše hříchy? Ach, copak lidé vůbec přijmou, že jsou hříšní a potřebují smíření? Nejsou lidé spíše přesvědčeni, že chyby, jisté nedostatky sice máme, ale když se budeme trochu snažit, tak se domluvíme a půjde všechno dobře? Copak potřebujeme, aby se za nás někdo obětoval? Je opravdu nutné mluvit o tom, že pokoj mezi lidmi, usmíření a naděje spočívá jen v tom, že uznáme, že my na to sami svými silami nestačíme a potřebujeme někoho, kdo to všechno napraví a jemu odevzdáme svoji důvěru? Copak se neumíme dobře pobavit a životy si zařídit tak, abychom byli spolu prostě rádi a – jak se dnes říká – v pohodě? Ano, lidé obvykle svalují vinu na druhé, na poměry, na kde co – ale že neseme vinu my? Je potřeba opravdu mluvit o tom, že můj hřích, moje viny, a viny naše, církve i celého světa jsou takové, že je sami svou dobrou vůlí a úsilím neodstraníme, ale někdo je musí vzít na sebe? Kdo takovému kázání uvěří? Kdo to přijme?
A v tom také zřejmě není rozdílu mezi židem ani pohanem – ten i onen mohou dospět k přesvědčení: toto nepotřebuji. Aby za mě Kristus umíral a já si od něj nechal posloužit – to nepotřebuji. Vždycky mě fascinuje, jak především americké filmy, a to velmi seriózní, ve vrcholných okamžicích zdůrazní: Musíš věřit hlavně sám sobě, svým cílům, své intuici a jít za tím. Mít pozitivní vztah k životu. Jistě, to je dobré, a lepší, než pořád vidět všechno černě.
Avšak dobře víme, že jsou mezi námi a kolem nás i jiní lidé. A ti se trápí, pouhý optimismus jim pro život nestačí. Nemoci, těžké životní okolnosti, všelijaká nouze sociální či rodinná jim bere veškerou naději. Poměry ve světě, který je plný bídy, krizí i válek, podvodů, lži a nespravedlnosti, hrabivosti jedněch a chudobou druhých, problémy, se kterými si rady nevíme, tyto poměry pouhým mávnutím ruky a pozitivním smýšlením také nenapravíme. Mnozí lidé si zoufají a končí své životy v rezignaci, zahořklí, v beznaději. Mnohým to dělá velkou starost a ptají se: Kde najdu útěchu a bezpečí? V čem je opravdu naděje? Co má v tomto světě cenu? Co skutečně obstojí? Čemu se máme věnovat my a k čemu vést naše děti?
Již tedy víme, že víra je možná. Pro všechny stejná, stejně blízká či vzdálená možná možnost. A přece ne všichni ji přijmou.
A tak – jak vzniká víra? V zásadě na to dává apoštol velmi prostou odpověď: Víra je tedy ze zvěstování a zvěstování z pověření Kristova. V Kraličtině zní tento verš poněkud názorněji: Tedy víra z slyšení, a slyšení skrze slovo Boží. Víra vznikne tam, kde člověk naslouchá evangeliu. Jinou cestu apoštol nevidí. Je to opravdu zvláštní, pro mnohé rovněž nepřijatelné, že Bůh a Kristus a Duch svatý zvolil cestu k nám lidem – skrze lidské slovo. Pro mnohé je to zklamání – jako místo, kde se Bůh s námi chce setkat a kde nám Kristus nabízí svou přítomnost – je pouhé lidské slovo. V kázání, vyučování, skrze lidské mluvení. Jistě, mnohokrát a mnohými způsoby se to církev pokoušela nahradit. V domnění, že slovo je přežitek: pomocí výtvarného umění, pomocí hudby, pomocí divadla, pomocí hlubinného ponoru do svého nitra, pomocí pozorování života v přírodě a co ještě všechno. Ale apoštol vidí jedinou cestu, totiž tu cestu, která je „z pověření Kristova“: kázání, zvěstování, vyučování. Víra vzniká nasloucháním toho, co pronesou lidská ústa.
Ach, co my máme strachu, aby se v církvi moc nemluvilo. Ale víra je ze slyšení, ne ze skutků! Ten jediný skutek, který k víře patří, je – naslouchání. Je to namáhavé, je k tomu třeba úsilí. V tom není mezi kazateli a posluchači rozdílu. Kazatel je na předním místě – posluchač. Aby mohl mluvit, sám musí naslouchat.
A tak Pavel římský sbor, a pak nás všechny ujišťuje: k tomu, aby člověk mohl uvěřit, není třeba zvláštního nadání, zvláštního vnitřního či jiného uzpůsobení, není třeba nějakých zvláštních úkonů a cviků – k tomu je třeba jen naslouchat slovu Božímu. Stále znovu a znovu, protože víra také není jednou daná – a hotovo. Ne, stále znovu a znovu přicházet do shromáždění a na biblické hodiny, aby víra rostla, posilovala se a upevňovala. Proto apoštol klade ony sugestivní otázky křesťanům v Římě, kteří si možná myslí, že víra je něco někde v srdci, co někdo má a jiný nikdy mít nebude, tak, jako někdo umí hrát na violoncello a jiný se to nikdy nenaučí: A jak mohou uvěřit v toho, o kom neslyšeli? A jak mohou uslyšet, není-li tu nikdo, kdo by ho zvěstoval?
Snad ani netřeba zdůrazňovat, jak se tento Pavlův výrok stal ústředním pro reformátory: Jestliže víra vzniká ze slyšení, pak je třeba udělat všechno pro to, aby lidé slyšeli – a rozuměli. Přeložili Písmo do srozumitelných, národních jazyků, v bohoslužbě dali ústřední místo kázání, kazatelé se od té doby musejí vzdělávat na univerzitách, aby uměli správně naslouchat Bibli a uměli mluvit. Ale reformátoři zakládají ovšem školy pro všechny, vzpomeňme jen na Jednotu bratrskou a učitele národů Komenského. Jestliže víra vzniká ze slyšení, pak je třeba umět číst, umět se dorozumět, rozumět Písmu, ale rozumět světu, životu, člověku, umět o těchto věcech – jak se dnes krásnou češtinou říká: umět o těchto věcech komunikovat. A vznikají od dob reformace katechismy, které se pokoušejí porozumět obsahu Písma a uvést do četby Bible. Snad nebudu považován za škarohlída, když si dovolím konstatovat, že tento reformační impuls směrem ke vzdělání poněkud zeslábl. Znalost Bible a porozumění Bibli – kde se v tom dnes cvičíme? Kde a kdy se cvičíme v tom, abychom uměli odpovědět na otázku: A v čem je důvod a zdroj tvé naděje?
A můžeme také povědět, kde tento zdroj naděje a jistoty vidí apoštol: Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. Někteří vykladači říkají: to je vlastně to, co se děje při křtu. Křest nás přece ujišťuje o tom, že jediným pánem tohoto světa a kosmu je ten, který byl vzkříšen z mrtvých, Ježíš Kristus. „Nebo dána jest mi veškerá moc na nebi i na zemi…“ (Mt 28,18). A my k tomu říkáme své ano. Pravda, toto naše vyznání může všelijak slábnout, můžeme ztrácet svou jistotu, mohou nás zmáhat pochybnosti. Ale křest tím neztrácí platnost – tento Pán se tě ujal, jsi jeho, on je ten první i poslední. Třikrát v tomto dnešním oddílu apoštol opakuje: Kristus je Pán. Ti Římští tomu dobře rozuměli. Není pravda, že světu vládne císař s vojenskými legiemi, není pravda, že světu vládnou bohové obchodu a prospěchu, ti jsou bezmocní vedle toho, který vstal z mrtvých. Kristus je Pán. Ten, který nezůstal vysoko na nebi, ale šel dolů, stal se jedním z lidí. Věz tedy, nejsi mu lhostejný. On naše nemoci nesl, naše bolesti na sebe vzal… (Iz 53), on přišel, ne, aby bral a panoval, ne, aby tě ošálil, přechytračil, využil a odhodil, ale aby sám sebe vydal a sloužil potřebným a ubohým, sytil je a uzdravoval. A ten je Pánem. Neboj se.
A církev, a konkrétně sbor, ve kterém zní slovo Boží a lidé tomuto slovu přikládají víru a vyznávají svou jistotu naděje – to je přece místo, kde už nyní smíme rozpoznat, že staré věci pominuly a nové se začaly. I to patří do otázek spojených s vírou a jak ji předat dál. Starost o církev. Zdali církev není totiž jakýsi zbytek, poslední zbytek těch, kteří ještě věří a opatrují trochu zvláštní tradice, ale svět, a možná naše děti a vnuci, pokráčí jinudy a po jiných cestách. Kdopak by uvěřil tomu, že „vzývat jméno Páně“, chválit a vyznávat, v modlitbách a písních, je ten prostředek, který přemáhá svět? Kdo tomu uvěří?
Apoštol to zřejmě vidí jinak – církev není poslední zbytek, ale naopak počátek toho, co je přichystáno všem. Církev není u konce, ale právě na počátku toho, co Bůh připravil pro všechny. Ty, co zde jsou, i pro ty, kdo třeba přijdou zítra či pozítří. Ale jak mohou vzývat toho, v něhož neuvěřili? A jak mohou uvěřit v toho, o kom neslyšeli? A jak mohou uslyšet, není-li tu nikdo, kdo by ho zvěstoval? 17 Víra je tedy ze zvěstování a zvěstování ze slova (pověření) Kristova. Amen.
