Text: Iz 52,3-10 Kazatel: Dalibor Antalík
Aby viděly všecky končiny země spasení Boha našeho.
Je spolehlivě známo, že kdesi hluboko v lidské psychice, ale i v chování člověka a v jeho instiktivních reakcích – zkrátka kdesi hluboko v danostech našeho lidství, je zakódován strach z volného, nijak neomezeného prostoru a ničím neohraničených dálek. Úzkost, kterou nejde moc zvládat – ani rozumem, ani autogenními tréninky. Někdy stačí zabloudit sám v neznámé přírodě, nebo se ztratit ve spleti městských ulic – a člověk nemá daleko k panice. Jako jedinec bez valného orientačního smyslu bych o tom mohl vyprávět nejednu historku …
Proto se lidé snaží divoký prostor okolo sebe domestikovat. Pokoušejí se ho ochočit. Každý si sám pro sebe vytváří sítě orientačních bodů, které mu umožňují se ve světě jakž takž pohybovat – a nejenom se točit dokola v bludných kruzích. Tyto milníky pak pro člověka a celou lidskou komunitu představují pevně dané středobody. Jakási centra, ke kterým je vztahováno to, co je okolo nich, za nimi, před nimi, nad nimi, pod nimi atd.
Takováto strategie dává zrod zažitému rozdělování mezi středem na jedné straně – a tím, co je, nebo co se děje, mimo něj, na straně druhé. Dává vzniknout zaběhanému rozlišování centra – od toho, co je od něj více či méně vzdáleno. Rozlišování centra od periferie.
V dějinách lidského myšlení dokonce nebylo výjimkou, že z tohoto zorného úhlu byla idea „středu“ povýšena na cosi dokonalého a absolutního – nebo dokonce nejvýše dobrého a božského. Klasickou podobu tomuto učení vtiskla už antická filosofie. A v křesťanském duchu se ho snažila rozvíjet i o mnoho pozdější středověká scholastika: to božské je uprostřed – okolo něj to andělské – ještě dále to lidské – pak to zvířecí – potom tzv. neživá příroda – a tak dále. Zkrátka: od toho nejdůležitějšího ve středu – ke stále bezvýznamnějšímu kdesi na okraji.
Zkusíme‑li si představit, jakou důležitost lidé přisuzovali jednotlivým částem světa v době, kdy působili autoři tzv. Izajášova proroctví, vyvstane nám před očima obrázek naprosto jasný. V centru pozornosti stály jako středobody všehomíra velké říše: Egypt, Asýrie, Babylónie, Persie. Z pohledu jejich vládců a politiků nebylo Judské království ničím jiným než bohy zapomenutou končinou a dálavou. Nezajímavou periferií na šachovnici, kde hracími kameny tahají mocnější a důležitější.
Když se přeneseme o pár staletí blíž k současnosti, do doby římského impéria, zjistíme, že situace se moc nezměnila. Z perspektivy hladce oholeného římského úředníka na Apeninském poloostrově byla Judea jen bezvýznamným zapadákovem s podivně zarostlými, pejzatými a věčně nespokojenými barbary – s Židy.
A když postoupíme ještě o krok dál, tak z pohledu Jeruzaléma s jeho chrámem, velekněžími a zákoníky, nebyl Betlém, místo Ježíšova narození, ničím jiným než Zlámanou Lhotou, kde lišky dávají dobrou noc a pastýři je musejí odhánět od svých stád.
Dálavy – končiny – periferie … Daleko od míst, kde to žije naplno, kde se při pracovních obědech vymýšlejí nové prováděcí předpisy, aby staré zákony bylo možné vzít na hůl, kde se rozhoduje o nás – bez nás, kde se dělají tzv. velké dějiny.
Ani Starému ani Novému zákona však takováto perspektiva důležitého středu a bezvýznamné periferie není vlastní. Právě proto může Izajáš zvolat: „Hospodin obnažil svou svatou paži před zraky všech pronárodů, aby viděly všecky končiny země spasení Boha našeho“ (Iz 52,10).
Ani ta zdánlivě největší díra nepostrádá pro Pána Boha na důležitosti. Ani ten nejabsurdnější zapadákov není venku ze hry. Protože procitá sama ruka Boží (srv. Iz 51,9). Procitá, aby ji Hospodin podal právě člověku, kterého tak často zmáhá úzkost, že je sám a příliš daleko od pevného bodu, strach, že je příliš daleko od středu zájmu a pozornosti, že je příliš ztracený tam někde na okraji, tam někde v dálce. Příliš ztracený ve světě. Přesně takovému Izajáš adresuje ono Boží „Tady jsem!“: „Můj lid pozná mé jméno, pozná v onen den, že to jsem já, kdo prohlašuji: «Tu jsem».“ (Iz 52,6). To říká „Bůh s člověkem“ i té nejzapadlejší dálavě.
V radostné zvěsti vánoc pak toto boží „Tady jsem“, „Jsem s Tebou, člověče,“ dostává ještě novou – novozákonní dimenzi. Bůh přichází za člověkem ve svém Synu. „Slovo tělem učiněno jest, a(by) přebývalo mezi námi“ a my abychom mohli „spatřit jeho slávu“ (J 1,14ab). A do světa vstupuje vpravdě na konci světa. Pradávná tradice chtěla tomu, aby místo Ježíšova narození bylo zasazeno do Betléma. Do města Davidova – právě z tohoto královského města má přeci přijít mesiáš rodu královského (Mi 5,2)!
Evangelista Lukáš ale nečetl proroky jen tak letem světem: v jeho podání nejde ani tak o to, aby všechno sedělo i geograficky, jako spíš o to vystihnout ducha prorocké výpovědi. Božství se spojuje s člověčenstvím kdesi na periferii. Kdybychom otevřeli zeměpisný atlas, zjistili bychom, že na mapě je nevelké městečko Betlém zakresleno dvacet kilometrů jižně od Jeruzaléma. Už z jeho velikosti je jasné, že tu asi budou žít jiní lidé než v Jeruzalémě nebo v Římě. Tam bývají spokojení, zabydlení, důležití a významní. Tam potkáme plánovače, byrokraty, menší či větší „ředitele zeměkoule“. A samozřejmě kněze, velekněze a důležité církevní orgány. V takovém středobodu, kde to žije naplno, kde se o věcech rozhoduje a mluví hodně nahlas, ovšem ten tichý, ten „dětský“ hlas Boží lze snadno přeslechnout. Ruch centra jakoby přehlušoval dokonce i to fortissimo andělů s množstvím rytířstva nebeského: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj, lidem dobrá vůle!“ (L 2,14). Pevné body jen nerady popřávají sluchu a pozornosti zprávám, co důležitost důležitých odsouvají na vedlejší kolej. Takové změny tam nebývají zrovna v oblibě. Tam se spoléhá na to, co je zdánlivě jednou provždy dáno: na zděděné představy, na tradice, na dosažený majetek, na hradby a vydobyté pozice. Na to, že jsme středem zájmu. Naproti tomu Betlém je město neopevněné – a snad právě proto schopné přijímat. Město pastýřů, pocestných, bezdomovců – Božích bezdomovců. Dálava schopná přijmout božství putující za člověčenstvím.
Lukáš jde ovšem ve svém líčení ještě dál – ani tento zapadákov mu ještě nestačí. Je mu naléhavě třeba vyjádřit, že Bůh jde za člověkem až na ten nejvzdálenější okraj, až na tu nejzazší mez: „I porodila (Marie) svého prvorozeného syna, zavinula jej do plenek a položila do jeslí, protože se pro ně nenašlo místa pod střechou“ (L 2,7) … Kam dál by ještě měl Bůh jít? Jakou větší končinu než bezdomoví by mohl zvolit? A kdo by mohl dokreslit a dosvědčit Boží přicházení na periferii lépe a výstižněji než pastýři? Daleko v širé krajině, daleko od městských světel, od městských hluků, daleko od té byť nejobyčejnější ubytovny pro dělníky …
Ani naše domovina není, přinejmenším z určitého úhlu pohledu, příliš významná. I ona se může jevit jako Bohem zapomenutá končina – třeba z perspektivy Světové banky, magnátů z G 7 (plus mínus) nebo těch větších, „důležitějších“ a „centrálnějších“ států Evropské unie. Viděno z Bruselu jakoby i u nás lišky dávaly dobrou noc – nebo ještě spíš vychytralí lišákové. A když se rozhlédnu okolo, i já mívám pocit, jakoby bych byl skutečně ztracený v bizarním polosvětě – mezi partami zlatokopů bez skrupulí, v divočině výherních automatů, z kterých už dlouho nic nevypadlo, mezi nesplácenými dluhy a jejich vymahači, v útulku pro seniory s obstavenými důchody. Prostě jako bych žil na „Divokém Východě“ – v končině končin, v dálavě dálav. Daleko od středu, daleko od centra zájmu, daleko od důležitého a důležitých.
A tak, Pane, navzdory strachu ze ztracenosti v prostoru a čase, navzdory úzkosti z toho bezbřehého, navzdory závrati z dálav, Tě prosím, kéž i ta naše končina česká a moravská, kéž i ta naše periferie polabská mohou „zaplesat společně, protože na vlastní oči uvidí, že Hospodin (zpátky) se vrací“ (Iz 52,8)! Že Hospodin i mě i Tebe i nás navštěvuje svou vánoční milostí, stejně jako pastýře z evangelia. Amen.
