Kázání: Svatba v Káně Galilejské
Jan 2, 1-11
Pardubice 26. 1. 2020
Milí přátelé v Kristu,
dnešní příběh nás přivádí na svatební hostinu v Káně Galilejské. Přichází sem Ježíš se svými učedníky, které právě povolal k následování. A na téhle svatbě v jednu chvíli dojde víno. A aby hosté měli co pít, učiní Ježíš zázrak a promění vodu ve víno. Nijak netroškaří. Promění rovnou 500 litrů výborného vína. Svatební hostina může pokračovat. A to hodně dlouho.
Svatba, hostina, víno – to jsou v bibli obrazy toho, co nám Bůh dává a k čemu nás zve.
Například prorok Izaiáš zvěstuje: Hospodin zástupů připraví na této hoře všem národům hostinu tučnou, hostinu s vyzrálým vínem, jídla tučná s morkem, víno vyzrálé a přečištěné. (Iz 25,6)
V poslední knize bible, v Janově Zjevení čteme: Blaze těm, kdo jsou pozváni na svatbu Beránkovu. (Zj 19,9)
Bible obrazem svatby přirovnává Boha, Ježíše k ženichovi a boží lid, církev k jeho nevěstě.
Co všechno ke svatbě patří?
Nejprve mě napadla zamilovanost. Ženich a nevěsta bývají na své svatbě zamilovaní.
Občas se díváme na zamilované lidi s jistým nadhledem. Trochu jejich zamilovanost snižujeme s tím, že je člověk omámen, není schopen vidět chyby partnera. Vidí ho v lepším světle, než skutečně je. Napadne nás, že zamilovaný o pravém vztahu a pravé lásce ještě nic neví.
Ale my dnes mluvíme o svatbě. A tak si dovolme představit Boha, že se na nás dívá s podobným zalíbením a okouzlením, jako zamilovaný ženich na svou nevěstu. Co v nás ten pohled vzbuzuje? Ve mně radost, pocit přijetí, lásku, život, touhu být lepší.
Co když je právě tenhle zamilovaný pohled pravdivý? Nebo aspoň v určité chvíli životně důležitý? Bůh v nás che vidět to dobré. Věří v to dobré v nás. Není to to, co v životě potřebujeme, abychom mohli růst v lásce a dělat dobré věci pro Pána Boha a pro druhé lidi?
Samozřejmě, Boží láska k nám lidem se dá přirovnat i k dlouholetému zralému vztahu, kdy spolu partneři prožijí dobré i zlé. Ale dnešní příběh podtrhuje právě motiv lásky radostné, čerstvé, opojné. Nechme na sobě občas ten Boží zamilovaný pohled na chvilku spočinout. A nechme v sobě Bohem probudit to nejlepší, co v nás je. Co do nás Bůh vložil.
V Janově evangeliu je příběh o proměnění vody ve víno na svatbě prvním zázrakem, který Ježíš vykoná, prvním znamením jeho božské moci.
Je ale také svědectvím o Ježíšově lidství a lidskosti. Můžeme říct tělesnosti. Vždyť ten samý evangelista Jan napsal na začátku svého vyprávění, že Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.
Ježíš sdílí s obyčejnými lidmi jejich životní příběhy. Nepozoruje někde zpovzdálí svatební rej s upjatým (rádoby duchovním), a třeba moralistním, odstupem. Ježíš přichází mezi lidi, raduje a veselí se s nimi. Protože slavení a radost patří k životu.
Ježíš také bere vážně lidské potřeby. Když dojde víno, dodá nové. Na žádost své matky, ale především v souladu s vůlí svého Otce jedná a pomáhá lidem. Učiní zázrak, který ovšem zůstane většině ze svatebních hostů skrytý. Nepotřebuje na sebe upoutat pozornost. Jeho učedníci však v Ježíše na základě tohoto zázraku uvěří.
Možná pochopíme Ježíšův čin lépe, když si uvědomíme, jak taková židovská svatba probíhala.
Židovská svatba v Ježíšově době trvala tři až sedm dní. Po tu dobu se jedlo, pilo, povídalo, veselilo. Svatby se účastnila celá vesnice. Místo zde měl ale také Bůh. Slavilo se s ním a díky němu. U nás máme většinou pocit, že náboženská část svatby proběhne za přítomnosti faráře v kostele a pak následuje oslava čistě civilní, společenská. Ale u židů je i hostina svým způsobem náboženský obřad, dodržuje se zde určitý řád. Je přesně dáno, kdy se, co jí a pije, jak se raduje. Tak je Bůh přítomen i během hostiny. A zvláštní roli u toho hraje právě víno, které je židy považováno za Boží dar. Bůh sám se ve víně oslavuje, víno obveseluje srdce. Bůh je i díky vínu jakoby vtažen do oslavy. Podle rabínů dokonce bez vína není radost. O to víc chápeme, jak velký to byl problém, když víno došlo.
Ke svatbě patří vedle zamilovanosti radost.
Radost, to je to, co nám Bůh dává, co nám nabízí, k čemu nás zve a co nám v hojné míře přeje. A není to dar jen pro pár vyvolených, ale pro všechny. Na hostině nenabízí Ježíš víno jen svým učedníkům, všichni se mohou jeho vína napít a radovat se.
Takhle začíná Ježíšův příběh. Ale on nebyl jen takhle radostný. A ani my osobně nezažíváme v životě jen radost podobnou té svatební.
Někdy nám radost zoufale schází, až z toho chřadneme. Věřím, že Kristus je ale zdrojem naší radosti. U něj ji zase smíme hledat a čerpat. Může proměnit náš život.
Kdo jste někdy na dně byl a upřímně se modlil k Pánu Bohu, aby se vám radost vrátila do života, tak jste nejspíš taky zažil, že k tomu nedojde na základě jedné modlitby. Někdy to trvá pěkně dlouho.
Cítíme se nevyslyšeni, odmítnuti.
Možná podobně jako Ježíšova matka Maria, které Ježíš na její informaci, že došlo víno, nejprve řekne: „Co to ode mne žádáš! Ještě nepřišla má hodina.“
Někdy žádáme a očekáváme od Pána Boha rychlá řešení. A možná jsme zklamaní, že se věci nemění k lepšímu. Začneme pochybovat o Bohu, o své víře, o síle modlitby.
Ještě nepřišla má hodina, říká Pán Ježíš. Ještě máš čas. Ještě musíš trpělivě čekat, než se ti vrátí radost do života.
Marie na Ježíšovu výtku reaguje naprostým přijetím Ježíšova rozhodnutí. „Udělejte, cokoli Vám nařídí.“ – Jako jeho matka by mu i v dospělém věku mohla říct, co se sluší a patří, ženy přece mnohem líp rozumí věcem kolem pohoštění. To Mariino gesto je gestem poslušnosti. – Ne co já chci, ale co chceš ty. Ne že já vím, co je právě teď pro mě a pro ostatní nejlepší, ale ty víš, co je nejlepší.
Buď vůle tvá jako v nebi tak i na zemi… Modlíme se, jak nás naučil Pán Ježíš.
Poslušnost – tohle slovo má někdy trochu záporné zabarvení. Evokuje jakousi strnulou, netvůrčí, nesvobodnou, pasivně útrpnou polohu vůči autoritě, v našem případě vůči Bohu, Kristu.
Poslušnost ale souvisí s posloucháním, nasloucháním. Dobře poslouchat může ten, kdo je na to nastavený – otevřený. Poslušnost má tedy blízko k otevřenosti Pánu Bohu a jeho jednání, zásahu. Jeho nemožným možnostem, jako je proměnění vody ve víno. Udělejte, co vám nařídí. Udělej Pane, co ty sám chceš.
Učme se pouštět naše představy o tom, jak má život vypadat. Opusťme naše uzavřené neprodyšné systémy a škatulky. Mějme odvahu otevřít se božím věcem. Důvěřujme. Být poslušný, otevřený Bohu, totiž znamená důvěřovat. Jen ten, kdo důvěřuje, poslechne, může zažít novou zkušenost s Kristem a jeho život začne mít úplně jinou sílu a chuť. Promění se…
Spolehněme se, že Bůh pro nás chce to nejlepší.
… pro Tebe i pro mě chce to nejlepší víno…až přijde ten správný čas…nejlepší víno až naposled…
Ježíš dává to nejlepší nakonec. Jde jakoby proti dosavadním zvyklostem a zkušenostem. I správce svatby se nad tím podiví: „Každý člověk podává nejprve dobré víno, a teprve když už se hosté napijí, víno horší. Ty jsi však uchoval dobré víno až pro tuto chvíli.“
To nejlepší v životě není za námi. To nejlepší v životě nás teprve čeká. Nemusíme žít jen vzpomínkami na staré dobré časy, na doby, kdy jsme měli hodně sil a všechno zvládli. S Kristem život nejde od deseti k pěti. Život s Kristem spěje k tomu nejlepšímu. K plné radosti.
V písni o Svatbě v Káni od Sváti Karáska zpíváme: „V žití tvém dnes každá radost tvá, radost tu úplnou předjímá. V svý smrti jen přejdeš most, Bůh zavolá další host: Další host k nám vešel na slavnost.“
Máme se na co těšit!
Pane, prosíme, uč nás radovat se z toho, co nám dáváš. Uč nás milovat naše bližní, uč nás důvěře, k Tobě i sobě navzájem. Dej nám odvahu být otevření tvým zázrakům. Posiluj naději pro příští dny i pro náš den poslední. Amen.
