Text: J 1,14 Kazatel: František Plecháček
A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plnýmilosti a pravdy.
Milé sestry, milí bratři, evangelista Jan ztotožňuje Krista se Slovem. V řečtině je tam „logos“, což byl pojem velice širokého významu a nebylo by radno se příliš zamotávat ve výkladech, co všechno tohle slovo vyjadřovalo. Pro nás je důležité pojetí, podle něhož „logos“ představoval něco jako božského prostředníka mezi bohem a stvořením.Tento logos se ovšem v pojetí tehdejších filosofů nikdy nemohl stát tělem. Byla to stejně „nemožná možnost“, jako pro Židy ukřižovaný mesiáš. Prý bylo nemyslitelné, aby se tenhle božský prostředník zapletl s něčím tak ubohým, jako je lidské tělo, aby se umazal něčím tak nečistým a slabým!
Pán Bůh na cestě k nám tak prostě překročil veškeré meze a lidské škatulky a kategorie – a vůbec si s tím zřejmě nelámal hlavu. Bůh se opravdu stal člověkem! A přijměme jako fakt, že živý Bůh nás bude i nadále nejednou překvapovat něčím, co jsme vůbec nečekali, v co jsme nedoufali. Bůh, který nás už nikdy ničím nepřekvapí, může být jedině modla, výplod našich přání a fantazie, ale ne Hospodin!
Když jsme se mi lidé od Boha vzdálili a rozhodli se ho ignorovat, když jsme Pána Boha opustili a uvázli ve své vzpouře, rozhodl se také On, že to tak nenechá. Nevydal se však na trestnou výpravu. Nevystavil nám dlouhatánský účet za všechny naše drobné i větší lži a lumpárny. Bůh se rozhodl, že přes to přese všechno chce být dál naším Bohem, naším Pánem a Vysvoboditelem. Rozhodl se, že lidem opět zjeví svou lásku – ovšem způsobem, jakým to ještě neučinil.
Živý Bůh sestoupil, aby ve svém Synu přebýval mezi námi a s námi. Stal se jedním z nás. Doslova by se dalo přeložit, že mezi námi „stanoval.“ Ovšem malý Ježíš – jak nám dosvědčuje vánoční příběh v podání Lukáše – neměl k dispozici žádnou teplákovou soupravu, karimatku ani teplý spacák. Když lidský úděl, tak se vším všudy – i s plínkami a pláčem, i s nočním chladem, bolestí, úzkostí a nevyspáním. Ale také s láskou a přátelstvím, radostí a chutí k jídlu, schopností užívat dobré dary.
„Spatřili jsme jeho slávu…“ říká evangelista Jan. Jakou slávu? Křičící dítě v krmítku pro dobytek? Později putující kazatel, který stejně nemá, kde by hlavu složil? A nakonec – zbičovaný odsouzenec, visící na kříži? Co je tohle za slávu? Vidíte, a přece opravdu právě takto nám Bůh zjevuje svoji slávu. V Ježíšově vtělení, a také v jeho kříži a vzkříšení, ve všem, co Ježíš dělal a říkal, se zjevuje, ukazuje v pravém světle Boží láska a slitování a věrnost.
Ježíš ztělesňuje slávu Boha, který je natolik mocný a svrchovaný a ve své lásce svobodný, že si může dovolit stát se pro nás i slabým a bezmocným. V Ježíši Nazaretském jedná Bůh, který miluje své stvoření, který miluje nás – a nehodlá to, co mu od věků patří, přenechat temnotě, zmaru a smrti. Sláva prozařující v slabosti a bezbrannosti, v tiché lásce a pokorné obětavosti jednorozeného Božího Syna. „Jednorozený“ znamená: Ježíšův vztah k Bohu je zcela zvláštní a jedinečný. Ježíšův příběh má rozhodující význam pro celé stvoření, protože právě v tomhle tesaři z Nazareta se nám dává poznat Bůh! V něm se Hospodin zjevuje neopakovatelným, jedinečným způsobem.
Evangelista píše „spatřili jsme“. Ovšem není to pohled nestranného, nezúčastněného pozorovatele. Nezúčastněný pozorovatel spatří pouze Ježíšovu obyčejnost, slabost, ubohost. Jan Ježíše vidí očima víry. A zve k tomuhle pohledu i nás. Jen víra za nepřitažlivým zevnějškem a hodně nepovedenou kariérou spatřuje slávu Božího Syna, slávu Boží lásky, která sestupuje za námi až do hlubin nouze, bolesti a smrti.
Dalo by se to však také přeložit jako „zakusili jsme“. Boží milost přece není pouhá teorie. Smíme z ní žít, zakoušet ji ve svým životech; někdy více, někdy méně. Ale milost je tady s námi. A Pán Bůh nás zve, abychom se jí vždy znovu chopili – když zabloudíme, když si nevíme rady, když trpíme a je nám všelijak.
Vždy znovu se smíme chopit podané ruky a přijmout ujištění, že z Boží strany se nic nezměnilo, že nás náš Bůh a Otec stále miluje a chce nás posilovat a podpírat. Můžeme pojíst z chleba Boží milosti a přijmout občerstvující doušek. V Ježíši Kristu k nám přichází plnost Boží milosti a pravdy. Proto se nemusíme bát, že na někoho nezbude, že snad někdo odejde s prázdnou. Amen.
