Text: Mt 2,1-12 Kazatel: František Plecháček
Když se narodil Ježíš v judském Betlémě za dnů krále Heroda, hle, mudrci od východu se objevili v Jeruzalémě a ptali se: „Kde je ten právě narozený král Židů? Viděli jsme na východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit.“ Když to uslyšel Herodes, znepokojil se a s ním celý Jeruzalém; svolal proto všechny velekněze a zákoníky lidu a vyptával se jich, kde se má Mesiáš narodit. Oni mu odpověděli: „V judském Betlémě; neboť tak je psáno u proroka: ‚A ty, Betléme, v zemi judské, zdaleka nejsi nejmenší mezi knížaty judskými, neboť z tebe vyjde vévoda, který bude pastýřem mého lidu, Izraele.‘“Tehdy Herodes tajně povolal mudrce a podrobně se jich vyptal na čas, kdy se hvězda ukázala. Potom je poslal do Betléma a řekl: „Jděte a pátrejte důkladně po tom dítěti; a jakmile je naleznete, oznamte mi, abych se mu i já šel poklonit.“ Oni krále vyslechli a dali se na cestu. A hle, hvězda, kterou viděli na východě, šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo to dítě. Když spatřili hvězdu, zaradovali se velikou radostí. Vešli do domu a uviděli dítě s Marií, jeho matkou; padli na zem, klaněli se mu a obětovali mu přinesené dary – zlato, kadidlo a myrhu. Potom, na pokyn ve snu, aby se nevraceli k Herodovi, jinudy odcestovali do své země.
Milé sestry, milí bratři, v evangeliu podle Matouše začal příběh Ježíše Krista docela nenápadně, malou rodinnou krizí, kterou vyřešil včasný zásah Hospodinův. Hned v prvních verších druhé kapitoly však tenhle příběh získává vpravdě světový rozměr.
„Kde je ten právě narozený král Židů?“, ptají se dychtivě cizinci z dalekého východu, poté co konečně dorazili do Jeruzaléma. Jsou to mudrci, přesněji mágové, profesí podle všeho astrologové, pozorovatelé hvězd a vykladači nebeských znamení. Však je také do judské země přivedla hvězda. Právě nebeské znamení jim oznámilo narození židovského krále.
Hospodin dal vědět o svém díle těm, kteří asi neměli k dispozici svatá Písma, Bibli. Oslovil pohanské mudrce jim přístupným a srozumitelným způsobem, tedy pomocí nebeského znamení. Zároveň tak vyprávění naznačuje, že Ježíšovo narození nemá pouze pozemský, ale přímo kosmický význam. Do příběhu Božího spásného díla jsou jako služebníci zapojena i nebeská tělesa!
Celkem logicky mudrci hledají nejdříve právě v Jeruzalémě. Je to přece sídelní město judských králů. Nevědomky působí jako Boží poslové. Vyřizují nic netušícímu vyvolenému lidu: Narodil se vám král! Jejich vyptávání způsobuje v Jeruzalémě velké znepokojení, dalo by se říci otřes. Královský trůn je přece obsazen. A který monarcha by se zaradoval ze zprávy, že se mu právě nyní někde narodil konkurent? Tím spíše Herodes, který v zájmu udržení trůnu neváhal likvidovat i příslušníky vlastní rodiny! Z toho se dá také lehce pochopit, proč se spolu s Herodem zachvěl celý Jeruzalém. Jestliže znervózní a dostane strach krvavý diktátor, s velkou pravděpodobností znervózní také všichni, kdo jsou v jeho dosahu.
Jedno se Herodovi upřít nedá: je to muž činu a opravdu ví, koho se má ptát. Svolává odborníky na Písmo a ptá se – na Mesiáše. I velekněží a zákoníci zde vystupují jako muži na svém místě. Na základě svědectví Písem svatých bez váhání ukazují na judské městečko Betlém. Jenže tady také veškerá iniciativa představitelů vyvoleného lidu končí.
Myslím, že mi už jako dítěti přišlo zvláštní, že se s mudrci do Betléma nikdo nevydal. Žádné zástupy, dokonce ani docela malá uvítací delegace. Žádný z těch, kteří dlouhá léta studovali Bibli a toužebně vyhlíželi vysvobození Božího lidu. Prostě nikdo. Vyvolený lid – včetně svých nejvyšších představitelů – jako by se jen ve spánku neklidně zavrtěl a převalil z boku na bok a spal zase dál. Člověk může být i velmi zbožný, může číst a vykládat Bibli, klidně ji znát nazpaměť, a přesto nemusí rozpoznat Boha v jeho jednání, může se úplně minout s Boží vůlí.
Jen Herodes si tajně povolá mudrce, aby z nich vytáhl informaci, kterou později tak strašným způsobem zneužije. Teprve potom jim také předá odpověď, na kterou toužebně čekají. Podstatné je, že se mudrci na své cestě za Ježíšem nakonec neobešli bez Bible – a také někoho, kdo by jim ji správně vyložil. Nebeské znamení je sice přimělo vydat se na cestu, ale aby mohli také zdárně dorazit k cíli, k tomu bylo nezbytné svědectví Písma. Bible zůstává i dnes nenahraditelnou knihou pro všechny, kteří se chtějí něco dozvědět o Bohu a jeho díle v Kristu, pro všechny, kteří chtějí v životě nalézt správný směr i cíl. Na cestě za Ježíšem není možné se bez ní obejít.
Evangelium nám tady nemaluje žádnou romantickou idylu. Ježíšovi jde hned od narození o život. Už jako maličké dítě se ocitá v ohrožení. V tom spočívá jedno z velkých tajemství Božího vtělení, tajemství veliké Boží lásky: Bůh vstupuje do našeho světa, ačkoli v něm není vítán právě s otevřenou náručí. Ale ani lhostejnost a nezájem, ani odpor a nenávist protivníků nejsou pro našeho Boha důvodem k tomu, aby zrušil záchrannou akci, aby se ze světa definitivně stáhl a ponechal ho svému osudu.
To je evangelium: pro našeho Boha jsme tak nesmírně cenní, že se i přes to přese všechno za námi vydal ve svém Synu. On je Bohem, který chce být s námi! Proto přijal naše lidství se vším všudy, s jeho slabostí a bídou i s jeho smrtelností, s rizikem, že bude nenáviděn, mučen a zabit. To všechno podstoupil – z lásky k nám.
Mudrci se zase vydávají na cestu. Zvláštní věc: i když už vědí, kde mají hledat, opět je vede hvězda. Jako by nám tady evangelium chtělo připomenout: K Ježíši Kristu nikdo nemůže nalézt cestu sám od sebe. Ke Králi, který se narodil pro naši záchranu, nás může dovést jedině sám Bůh. Jakoby Pán Bůh vzal poutníky za ruku, aby je i na tom posledním krátkém úseku cesty bezpečně vedl a dovedl k cíli. A cíl znamená velikou, nesmírnou radost.
Z právě narozeného Mesiáše se tak radují radostí velikou vlastně pouze cizozemci, pohanští mudrcové. Představují jakýsi předvoj pohanských národů, které podle prorockých zaslíbení přijdou k Hospodinu a skloní se před ním. Předvoj velikého zástupu, do kterého patříme i my. Jen tito cizinci dorazí do Betléma, klanějí se dítěti a obětují mu dary. Pouze oni tak narozenému Ježíšovi vzdávají nejenom královskou, ale vpravdě božskou poctu, hold, jaký mu právem náleží.
Vykladači se shodují v tom, že dary mudrců byly opravdu královské. Ježíšovi je třeba přinést to nejcennější z našich životů, to nejlepší, čím jsme byli obdarováni a co umíme, čím jsme. Ten, který za nás vydal sám sebe, je toho hoden. Sklonit se před ním a svěřit mu život neznamená ochuzení a ztrátu, ale naopak nesmírné obohacení – a radost.
Všichni jsme zváni k této vánoční radosti. Je to radost, která přetrvá chvilky sváteční pohody, která neroztaje jako sníh s prvními paprsky jarního slunce. Tahle radost přetrvá i různé chvíle smutku a bolesti. Protože je to radost z toho pro nás narozeného Spasitele, Krále, který nepřichází, aby si dal od nás sloužit, ale aby nám sám posloužil – svým životem i smrtí.
Modlitba: Pane Ježíši Kriste, děkujeme ti, že jsi sestoupil do temnot našeho světa, abys v něm rozsvítil světlo nepomíjející naděje a radosti. Prosíme tě, uč nás dosvědčovat tvoji přítomnost tam, kde naděje i radost schází. Amen.
