Text: J 17,6-10 Kazatel: František Plecháček
Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi ze světa dal. Byli tvoji a mně jsi je dal; a tvoje slovo zachovali. Nyní poznali, že všecko, co jsi mi dal, je od tebe; neboť slova, která jsi mi svěřil, dal jsem jim a oni je přijali. Vpravdě poznali, že jsem od tebe vyšel, a uvěřili, že ty jsi mě poslal. Za ně prosím. Ne za svět prosím, ale za ty, která jsi mi dal, neboť jsou tvoji; a všecko mé je tvé, a co je tvé, je moje. V nich jsem oslaven.
Je to opravdu zázrak, že v tomto světě má Pán Bůh svůj lid! A to přesto, že Ježíš byl odmítnut a odsouzen a skončil na kříži jako nejhorší zločinec. Bůh tu má také ty své, kteří přijali! Ty, kteří přijali Ježíšovo slovo a uvěřili, že Ježíš přichází od nebeského Otce, že je opravdu poslán Bohem. Je dílem podivuhodné Boží milosti, že tu byli a jsou i dnes lidé, kteří uvěřili evangeliu a ve víře chválí a oslavují Boha Otce a jeho Syna Ježíše Krista. Právě v těch, kteří přijímají Ježíše jako Bohem poslaného Pána a Spasitele, je Bůh oslaven.
Společenství věřících přitom nevzniklo na základě lidského rozhodnutí. Kristova církev není žádným speciálním elitním klubem, který by hostil pouze lidi zvláštních schopností a nadání. Ani toto naše společenství nevzniklo především díky našemu rozhodnutí pro Krista, ale na základě Božího rozhodnutí pro nás. Evangelista Jan to říká ještě trochu jinak: Ti, kteří uvěřili, byli Ježíši Kristu darováni nebeským Otcem! Patřili Bohu již předtím, než se setkali s Ježíšem.
A tahle výpověď ovšem platí také o nás. Pán Bůh věděl o každém z nás dávno předtím, než jsme uvěřili. Již tehdy se k nám Bůh hlásil jako ke svým. Mluví se tu o Božím vyvolení, o Boží lásce, která daleko předchází každé naše lidské rozhodnutí. Jiným způsobem se tu říká to, co v evangeliu zaznělo z úst Ježíšových již dříve, v závěru šesté kapitoly: „…nikdo ke mně nemůže přijít, není-li mu to dáno od Otce.“ Tady v sedmnácté kapitole jako by říkal: „Nikdo ke mně nemůže přijít, pokud mi není Otcem darován.“
Těmito slovy není znevažována či zlehčována nutnost lidského rozhodnutí pro Ježíše. Učedníci přece „přijali Ježíšova slova“ a „zachovali je“. „Poznali“ že všechno, co jim Ježíš svěřil, neměl sám ze sebe, ale od nebeského Otce. Poznali, že Ježíš přišel opravdu z Božího pověření, a „uvěřili“, že jej posílá sám nebeský Otec. To jsou nezbytné lidské kroky. Ale všechny jsou možné pouze jako odpověď na Boží zjevení v Kristu.
Celou sedmnáctou kapitolu evangelia podle Jana tvoří Ježíšova modlitba. Po rozsáhlé řeči k učedníkům se zde Ježíš obrací k nebeskému Otci. Přiblížila se rozhodující hodina Ježíšovy pozemské pouti. Syn, který vykonal vše, co mu bylo Otcem svěřeno, se chystá k završení díla. Prosí o oslavení, o přijetí do nebeské božské slávy, kterou měl u Otce dříve než byl svět. Cesta do této slávy ovšem vede skrze utrpení a kříž. Právě na kříži Syn oslaví Otce tím, že dokončí dílo spásy, které mu Otec svěřil. A Otec oslaví Syna vzkříšením.
Hned vzápětí se Ježíš přimlouvá za učedníky. Za ně prosí, ne za svět. Neznamená to, že by Ježíšovi na světě nezáleželo, že by tu byl náš svět jednoduše odepsán. Vždyť hned v první kapitole Janova spisu je Ježíš nazván „Beránkem Božím, který snímá hřích světa!“ Pánu Bohu na našem světě a na lidech v něm nikdy nepřestalo záležet. Právě Ježíšův příchod je toho nejjasnějším důkazem.
Pravdou však je, že tu jsou učedníci a učednice od světa jasně odlišeni. Církev a svět není totéž. A Ježíš se modlí za církev, ne za svět. Jak tomu rozumět? Především: společenství Ježíšových učedníků a učednic je sice od světa odlišeno, ale není z něho vyňato. Církev sice není ze světa, ale zůstává ve světě. Ve světě, v němž Ježíš se svým poselstvím tvrdě narazil, v němž se setkal s nenávistí, která ho dovedla až na kříž. Proto není divu, že se Ježíš za svůj lid přimlouvá. Správně předpokládá, že ani jeho následovníci nebudou mít ve světě zrovna na růžích ustláno. Jako Kristovi vyznavači nejsme v našem světě přijímáni vždy s nadšením a radostným plácáním po zádech. Narážíme na odpor, dostáváme se i do situací, kdy nevíme, jak dál. Potřebujeme stále Boží posilu a podporu. Ježíš se za nás přimlouvá, protože jsme zároveň Otcovým vlastnictvím, protože patříme Bohu.
Jako Kristův lid ponechaný ve světě, potřebujeme stále Ježíšovy přímluvy. A nejde přitom zdaleka jen o ochranu před zlobou a případnými ústrky ze strany světa. Ve hře je nesrovnatelně víc; četli jsme o tom v prvních třech verších našeho dnešního oddílu: „Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe, stejně jako jsi učinil, když jsi mu dal moc nad všemi lidmi, aby vše, co jsi mu svěřil, dal jim: život věčný. A život věčný je v tom, když poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista.“
Ježíš přináší lidem život věčný, to znamená ničím již nenarušované a nepřerušované společenství s Bohem. A v čem tento věčný život spočívá? V tom, že lidé poznají jediného pravého Boha a jeho Syna Ježíše Krista. Ovšem jak by ho mohli poznat a – řečeno slovy apoštola – uvěřit v toho, o kom neslyšeli? Jak by mohli uslyšet, pokud by tu nebyl nikdo, kdo by ho zvěstoval? Pán Bůh se ve světě neobejde bez těch svých, kteří tu budou dosvědčovat, že Ježíš mluvil a jednal z Božího pověření. Proto tu má své věrné, kteří světu dosvědčují, že v Ježíši Kristu opravdu jednal a jedná Bůh.
Jsme tu proto, aby další lidé mohli uslyšet a přijmout Boží slovo a uvěřit v Ježíše Krista jako Božího Syna. V tom spočívá náš úkol: dosvědčovat v našem světě Ježíše Krista jako Pána a Spasitele, Dárce věčného života. Ježíš není pouze dalším z řady myslitelů, reformátorů a revolucionářů. V jeho slovech a činech zjevuje svoji vůli sám živý Bůh.
To je dobrá zpráva, evangelium: že Bůh svěřil veškerou moc nad lidmi právě tomuto ukřižovanému a vzkříšenému Beránkovi. Svrchovaná pravomoc a poslední slovo nad každým z nás patří tomu, jehož celý život byl službou lásky a milosrdenství, odpuštění a smíření.
Právě v těch, kteří uvěří evangeliu, je oslaven Ježíš a v něm Bůh. Bůh je oslaven, když lidé přijmou Ježíšovo slovo ne pouze jako novou, zajímavou, ale zároveň utopickou sociální nauku, ale jako slovo Boží. Tím je oslaven Bůh – když lidé uvěří v Ježíše Krista a poznají v něm Boha takového, jaký skutečně je – jako milujícího nebeského Otce. Když ve víře přijmou nový život, který pro ně Otec v Kristu připravil.
Pane Ježíši Kriste, děkujeme ti za to, že nám zjevuješ Boha, před nímž se nemusíme choulit v němé hrůze, ale jemuž smíme důvěřovat, jehož můžeme chválit a radovat se z jeho milosrdenství. Prosíme tě, ochraňuj nás, abychom se nepřizpůsobovali světu, ale dovedli žít ve světě jako ti, kteří už nepatří sami sobě, ale Bohu. Amen.
