Text: Žalm 95 kazatel: Daniel Ženatý
Pojďte, zaplesejme Hospodinu, oslavujme hlaholem skálu své spásy, vstupme před jeho tvář s díkůvzdáním, oslavujme ho hlaholem žalmů! Hospodin je velký Bůh, je velký Král nad všemi bohy. On má v svých rukou hlubiny země, temena hor patří jemu. Jeho je moře, on sám je uřinil, souš vytvořily jeho ruce. Přistupte, klaňme se, klekněme, skloňme kolena před Hospodinem, který nás učinil. On je náš Bůh, my lid, jejž on pase, ovce, jež vodí svou rukou. Uslyšíte-li dnes jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce jako při sváru v Meribě, jako v den pokušení na poušti v Masse, kde mě vaši otcové pokoušeli, kde mě chtěli zkoušet, i když viděli mé činy. Po čtyřicet let mi bylo na obtíž to pokolení. Řekl jsem si: Je to lid bloudící srdcem, k mým cestám se nezná. Proto jsem se v hněvu zapřisáhl: Nevejdou do mého odpočinutí!
Žalm 95
Pojďte zpívejme Hospodinu prokřikujme skále spasení našeho. Výzva k akci. Pojďte, pojďte se do toho dát, zpívejme, křičme. Taková ta výzva se zrodí, když je chvíle zralá nebo vhodná k akci a je třeba do toho fouknout a z žáru udělat oheň. Je na čase, je to dobré, pojďme! Zpívat prokřikovat, nebát se skrývat svou víru, slovy, zpěvem, gesty, úsměvem, city. Přicházet na bohoslužby je jiné než přicházet do kina. Jde o Boha, naši víru, druhé lidi, dotýkáme se zázraku, proto se zdravíme, usmějeme na sebe, smíme se radovat!
Jedna z představ jak asi taková píseň sloužila je, že se církev, izraelité, shromáždili na nějakém svatém místě a odtud, za zpěvu tohoto žalmu, šli průvodem do chrámu, nebo obecně a místo bohoslužeb.
Pro nás je důležitá ta výzva – vstupme, předejděme – jako dychtivé děti, které se snaží procpat dopředu k podiu, vidět zblízka, být u toho! Toužím ucítit dotek Boží milosti a něco pro to dělám!
Radost pramení z toho, jaký je Bůh. Je nade všecky bohy, v jeho rukou jsou základy země, i vrcholky hor, i moře. A protože to tak je, pojďte, dejme se do pohybu, sklánějme se, padněme na kolena, klekejme se před ním, on je náš stvořitel, náš pastýř a my jsme pod ním, jemu svěření, jako ovce.
A pak přijde v napomenutí. Uslyšíte-li dnes jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce. Tak jako to udělali vaši otcové. Otcové zatvrdili svá srdce.
Kritika otců a matek je citlivá věc. Pubertou jsme se nějak prokousali a nezvratně jsme byli nuceni konstatovat, že naši rodiče nejsou a nebyli dokonalí. Ale. Třeba. Když hodnotíme minulost, jak kdo žil v době obou totalit minulého století, jak se s nimi kdo vyrovnával, vidíme, jak se bouří vášně. Děti a vnuci se brání tomu, aby vyšlo najevo, co případně dělali špatně jejich otcové a dědové v těch dobách. Obecně sice všichni souhlasí s tím, jen ať se řekne pravda. Jakmile by se však pravda měla negativně týkat konkrétních blízkých lidí – zazní, že je zbytečné to otvírat, a je třeba za tím udělat tlustou čáru.
Bůh zjevně za ničím tlustou čáru nedělá. A klidně vytáhne na světlo to, co se neposlouchá příjemně. Vaši otcové, milí Izraelci, přede mnou zatvrdili svá srdce, pokoušeli mě, zpochybňovali to, co jsem pro ně udělal, toužili po jiných bozích.
Nač tento Žalm naráží? Na dobu, kdy Izraelci vyšli z Egypta. Bůh je osvobodil. Jsou z Egypta pryč, hrozný pracovní tábor s děsnými podmínkami mají za sebou. Jsou svobodní. Ale jsou v poušti, jejich svoboda jim zatím nepřináší žádné výhody. Už aspoň dostali manu od Hospodina a mají co jíst. Táhli dál a měli žízeň. Neměli vodu. Žízeň je strašná, bezpochyby. Dejte nám vodu, naléhají Izraelci na Mojžíše. Možná bychom čekali, pojďme ji společně hledat, nebo, pojďme prosit Boha, ať nám řekne, co máme dělat, ať nám pomůže! Místo toho, vy tam, dejte nám vodu, Mojžíši, Arone, vy jste zodpovědní za to, že jsme svobodní, vy s tím proto něco dělejte. A pak výčitky. Proč jsi nás Mojžíši vyvedl z Egypta? Abys nás a naše syny a naše stáda umořil žízní?
Mojžíš úpěl k Hospodinu. Lid zuří, chtějí jej kamenovat. Mojžíš není žádný borec, který ví co a jak. Nemá připravené žádné plány a opatření, každá minuta je nová. Zbývá jediné, úpět a prosit toho, kdo tu záchranu uvedl do pohybu.
Bůh Mojžíše vyslyšel, řekl mu, ať vezme hůl, tu kterou udeřil do Nilu, slíbí – budu stát před tebou, ty udeříš do skály a vyjde z ní voda, aby lid mohl pít. Mojžíš dvakrát udeřil do skály a vytryskl proud vody. (Ex 17; Nu 20)
To místo kde se to stalo se jmenuje Massa a Meriba, to je pokušení a svár, protože Izraelci pokoušeli Hospodina pochybováním – je mezi námi Hospodin nebo není!?
Poslední co čteme je Hospodinova reakce. Shrne fakta – vaši otcové mne pokoušeli, 40 let mi byli na obtíž, proto jsem se v hněvu zapřisáhl – nevejdou do mého odpočinutí.
A tím píseň končí. Božím konstatováním, pro svou nevěru nevešli do zaslíbené země. A my víme, že z těch kdo vyšli z Egypta vešli po 40 letech do zaslíbené země jen dva, Jozue a Kálef. Ostatní zemřeli během 40 let na poušti, do zaslíbené země vešli jejich potomci.
Apoštol Pavel mluví o těchto příbězích minulosti, selhání otců, jako o výstražných obrazech, který byly napsány pro naše napomenutí. A velmi trefně přesunuje pozornost z otců na nás samé a píše – a proto ten, kdo stojí, ať si sám dá pozor, aby nepadl. Odmítá obrazy minulosti užívat jako – oni za to mohou, tak co. Odmítá je užívat jako zbavení se vlastní odpovědnosti za současnost. Uslyšíte-li dnes hlas jeho, vy nezatvrzujte svá srdce. Nejde o laciné svedení viny na někoho, ale jde o poučení a varování do vlastních řad, kdo si myslíš, jak jsi na tom dobře a že ti nic nehrozí – vzpomeň na minulost, jinak spadneš ani nebudeš vědět jak. (1 Kor 10,11)
Ten žalm je doporučen pro neděli Rogate. Modlete se. Modlete se radostně, vděčně, zpívejte, důvod k radosti je Bůh a jeho věrnost. Modlete se, jak umíte, nečekejte, až vám to bude jasnější, jako dychtivé děti tak i vy dychtivě přicházejte k Bohu, smíte. A dávejte si pozor na zatuhlá srdce. Nemyslete si, že už není nic, co by vám Bůh mohl říct a co by vám mohl dát. A kdyby vás to přepadalo toto pokušení, tak si vzpomeňte na příběhy lidu izraelského, praotce, jak jim svoboda byla málo…
Dějiny šly dál, Bůh zůstává, příběhy se vrství, příběhy o tom, jak to dopadne když, člověk zatvrdí své srdce a neslyší, co dnes Bůh říká. A některé příběhy nejsou tak daleko. Mluvit v současné české společnosti klidně věcně a pokorně o tom, co se dělo při odsunu Němců, o tom co se dělo v lágrech v Jáchymově, stále nelze. Je to stále živé, je mnoho dětí a vnuků, kteří to nechtějí slyšet.
Co se tím odmítáním děje? Vystupujme, vyskakujeme z možnosti uzdravení, odmítáme pomoc pro dospělé uchopení současnosti. Bůh nás nešetří, nedělá tlustou čáru, připomene zlé činy našich otců. Proč? Abychom nezatvrdili svá srdce, tak, jak je zatvrdili otcové. Pravdivý pohled na minulost pomůže aktuálně udržet otevřené srdce. A umožní slyšet Boha. V našich příbězích, v našich modlitbách, v našem hledání cesty, která směřuje k Bohu. Potkáme na ní docela určitě smíření, odpuštění, Kristův kříž, vzkříšeného Krista.
Pane Ježíši Kriste, ty jsi Pánem na nebi i na zemi. Tobě patří všechna sláva a čest. Prosíme odpusť nám, když hledáme jiné pány a jiné moci a síly. .. K tobě voláme: Prosíme tě vyslyš nás.
Proměňuj naše srdce, aby nebyla tvrdá. Aby se pohnula směrem k lítosti a otevřela se pro tvé slovo a tvého ducha. .. K tobě voláme: Prosíme tě vyslyš nás.
Čiň nás dospělými ve vztahu k minulosti. Abychom nesklouzli k vynášení soudů, ale aby nás chyby otců a matek činili jemnými a citlivými pro současnost a pro tvé slovo… K tobě voláme: Prosíme tě vyslyš nás.
Uč nás modlit se, zbavuj nejistoty že to je jen pro některé, uváděj nás do krásy a tajemství modlitby. … K tobě voláme: Prosíme tě vyslyš nás.
Prosíme za ty, kterým nemoc změnila život i plány a naděje. … K tobě voláme: Prosíme tě vyslyš nás.
Prosíme, vnášej svou milost mezi ty, kdo spolu přestávají mluvit a rozumět si. .. K tobě voláme: Prosíme tě vyslyš nás.
Prosíme za trpící válkou v Syrii, na Ukrajině, za pronásledované pro svou víru ať jsou kdekoli na světě… K tobě voláme: Prosíme tě vyslyš nás.
Prosíme za rodinu Simonových, potěšuj je a posiluj. Amen.
