Text: Nu 21,4-9 Kazatel: Daniel Ženatý
Z hory Hóru táhli dál cestou k Rákosovému moři, aby obešli edómskou zemi. Avšak lid propadl na té cestě malomyslnosti a mluvil proti Bohu a proti Mojžíšovi: „Proč jste nás vyvedli z Egypta? Abyste nás na poušti umořili? Vždyť tu není chléb ani voda! Tato nuzná strava se nám už protiví.“ I poslal Hospodin na lid ohnivé hady. Ti lid štípali, takže v Izraeli mnoho lidí pomřelo. Lid přišel k Mojžíšovi a přiznával: „Zhřešili jsme, když jsme mluvili proti Hospodinu a proti tobě. Modli se k Hospodinu, aby nás těch hadů zbavil.“ Mojžíš se tedy za lid modlil. Hospodin Mojžíšovi řekl: „Udělej si hada Ohnivce a připevni ho na žerď. Když se na něj kterýkoli uštknutý podívá, zůstane naživu.“ Mojžíš tedy udělal bronzového hada a připevnil ho na žerď. Jestliže někoho uštkl had a on pohlédl na hada bronzového, zůstal naživu. Nu 21,4-9
Izraelské tažení pouští už trvá dlouho. A je před nimi další překážka. V cestě je cizí území, které bude nutné obejít. To bere chuť a sílu. Něco je na dohled a zase další komplikace. Už se o tom nechce ani mluvit.
A tak čteme, že lid ustával na cestě. Síly došly. Tak jako tělo ustává když nastupuje nemoc. Těžkne, slábne, nejde to, hlavně postel, teplo a klid.
Stalo se to Izraelcům na cestě k cíli. Stává se to církvi, sboru. Něco se udělá, to ano, ale něco se vleče, něco se opakuje jak kolotoč a ne a ne to vyřešit, už to přestává bavit.
A tak mluvili proti Bohu a proti Mojžíšovi. Proč jste nás vyvedli z Egypta? Abyste nás na poušti umořili?
Stojí před Mojžíšem a tak formulují nahlas své výčitky. Proč jste nás vyvedli? A možná Mojžíšovi běží hlavou celý ten film, jeho cesta do Egypta, beztak se mu tam nechtělo, on si to nevymyslel, dohadování se s faraonem, dramatický útěk z Egypta, kdy jim všem šlo o život. I prvé radostné chvíle svobody, kdy na ně nikdo nekřičel a nic nemuseli, jen mohli.
A ted jsou ti osvobození plní zloby. Co chtějí? Myslí vážně otázku, proč jste nás vyvedli? To chtějí být znovu otroky? Bez práv, jen kus, žádné jméno jen číslo vytetované na ruce?
Co říkají? Aha, není tu chleba ani voda. A to co je k jídlu, mana, křepelky, už se nám už protiví. Už to nemůžeme vystát. Děsné jídlo. To není k životu.
Dojdeme my někdy tak daleko, že nás napadne, to snad není to k životu? Zvykli jsme si na blahobyt a žádáme, aby byl větší a větší?
Děsíme se exekucí to ano, na druhé straně není tak dávno mnozí mí známí – i v mé rodině se smáli – složenky? Ani to nerozbaluji házím to rovnou do koše. Nu, nevrací se nám i s úroky naše nedospělé jednání?
Hospodin poslal ohnivé hady. Co to bylo za potvory, nevíme. Had jako trest by stačil, ale k tomu ohnivý had – to je hodně.
Najednou se situace změní. To co bylo dříve hrozné a nebylo k životu, se zdá být vlastně docela dobré. Stav, který před krátkým časem označili za nemožný se zpětně jeví bezmála jako ráj na zemi. Jejda, jak bylo krásně, když zde ty ohnivé potvory nebyly, a mohli jsme se bezstarostně pohybovat. Kéž by hadi zmizeli! Cizí zemi rádi obejdeme a to co máme k jídlu je vlastně velmi chutné, hlavně že máme co jíst. Jen kdyby zde nebyli ti hadi. Mnoho lidi uštkli a mnozí lidé již na to zemřeli.
Opět přišli k Mojžíšovi a říkali: zhřešili jsme, když jsme mluvili proti Hospodinu a proti tobě. Poznávají svou vinu. Klasifikují své jednání jako špatné. To je velká věc, když to člověk dovede. Proto jsou dobří. Poznali a vyznali to. A když to dokáže skupina lidí, výtečné. Prvý krok k nápravě. Byl to hřích, bylo špatné, když jsme mluvili proti Bohu a proti tobě a nevážili si svobody. A správně rozpoznávají, co pomůže – Mojžíši, modli se k Hospodinu, aby nás těch hadů zbavil. Modlitba jako moc, Bůh jako ten, kdo má moc si s tím poradit.
Možná by bylo také dobré udělat čas od času ve sboru kající shromáždění. A bez výčitek, každý za sebe vyznat, pravdivě jeden po druhém vyznat, co jsme provedli Pánu Bohu, druhým i sobě. Jako počátek nápravy a uzdravení.
Mojžíš se modlil. Nevyčítal jim – teď je vám Bůh dobrý, co? To museli přijít hadi, abyste se trochu vzpamatovali, darebáci? Doufám, že si to zapamatujete a budete vděčni za to, co k životu máte! Vždycky ještě může být hůř..! Nic z toho Mojžíš neřekl, modlil se k Bohu tak, jak jej lid prosil.
Hospodin pomohl. Ale ne tak, že by mávl kouzelným proutkem a hadi zmizeli. Situace už je jiná a věci nelze vracet snadno a lehce zpět do stavu před tím, než jsme udělali chybu. Chybu lze napravit, ale ne tak, že se vše posune do stavu před chybou.
Udělej hada, je slovo Hospodinovo k Mojžíšovi, udělej hada, který bude podobný těm ohnivým hadům a připevni ho tak, aby byl vidět. Když se uštknutý člověk na hada podívá, zůstane naživu. Pomoc Hospodinova nespočívá v tom, že by hadi zmizeli. Ani v tom, že by přestali štípat. Ani v tom, že by se stali méně jedovatými. Existují, jsou jedovatí a štípou dál. Záchrana spočívá v tom, že uštknutý se může podívat na vyvýšeného měděného hada. Je to v jeho silách, jeho odpovědnosti a jeho rozhodování. Těžký život se stal ještě těžším, ale existuje naděje. Je to na tobě člověče, musíš se podívat na vyvýšeného hada a uštknutí přežiješ.
Co bychom dělali, kdybychom v té situaci byli my? Snažili bychom se pohybovat tak, abychom na hada stále viděli. A pokud bychom snad museli opustit území, odkud je na hada vidět, nebyli bychom pryč zbytečně dlouho. Žili bychom tak, aby pomoc byla vždy na blízku, na dohled. Podle toho bychom uspořádali svůj život.
Ta souvislost s námi je průzračná. Ježíš řekl – jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný.
I nám jde o život. Možná přijdou překážky, které bude nutno překonat. Věci se nepodaří, dostaví se nemoci a neúspěchy. Možná se přijde i únava. Možná ustaneme na cestě. Začne ustávat naše víra. Možná si příliš zvykneme na to, že máme co jíst a co pít a jsme svobodní. Přestane nám to stačit. Zapomeneme, jaké to bylo ještě před časem. A budeme chtít víc, Pane Bože, vždyť to není k životu, co mně dáváš!
A možná přijde něco nečekaného, co změní náš život. Něco jako ohniví hadi. A my vyznáme, Bože, smiluj se nade mnou. Už je mně jasné, jak dobře jsem se měl a jak velká je tvá milost. A Bůh se smiluje. Nepůjde to vrátit zpět, jakoby se nic nestalo. Půjde to dál.
A nám dojde, že život je možný tam, kde on je nablízku. Že uštknutí lidskou hloupostí, hněvivým slovem, vlastní pýchou, lze přežít jen v jeho blízkosti. Že je v mém zájmu a v moci mého rozhodování, si uspořádat život tak, abych nezašel tak daleko pryč, aby Kristus nemohl být nablízku. Závisí na tom můj život, aby on byl nablízku, ten Ukřižovaný a Vzkříšený, a já na něj mohl pohlédnout, a věřit jemu, i v něj. To je odpovědnost každého z nás. A sbor je nám k tomu dobrým nástrojem.
Bože ty jsi naše útočiště i síla, ve všelikém soužení pomoc vždycky hotová. Smiluj se nad námi. Amen.
