Text: 1 Král 19,1-16 | Kazatel: Jean-Nicolas Fell
V našem kantonu nastal letos malý převrat: poprvé od šestnáctého století je na našem území víc katolíků než evangelíků. Už od poloviny osmdesátých let se hlásilo k evangelictví méně než padesát procent obyvatel. Byli jsme však pořád první církví kantonu. To postavení jsme teď ztratili. Můžeme se ještě utěšit představou, že máme ve svých řadách většinu občanů kantonu, jelikož značnou část katolíků tvoří přistěhovalci z Itálie, Španělska, Portugalska, Chorvatska nebo i z Afriky. To je ale slabá útěcha, jelikož se tihle lidé, a hlavně jejich potomci, stanou zítra také Švýcary. Ano, musíme se s tím vyrovnat: ztratili jsme na váze.
Na tuto novou situaci reagovalo vedení naší církve dvojím způsobem. Na jedné straně se netajili s tímto nepříjemným údajem. Naopak opakovali, že se poměry změnily. Zdůraznili, že jsme teď menšina; že náš vliv na život kantonu je čím dál slabší; že se už nemůžeme spoléhat jenom na svou bývalou společenskou váhu; že už nemůžeme počítat s tím, že naše existence, a také podpora od státu (zvlášť ve své nynější výši), jsou samozřejmostí pro obyvatele kantonu. Byla cítit určitá pokora před nepříjemnou evolucí.
Jenže, na druhé straně, synodní rada předložila velice ambiciózní a bojovný program na dalších pět let. Jeho cíl je, abychom zůstali první církví kantonu, ne-li počtem, aspoň nabídkou. Konkrétně to znamená, že máme být všude, nejenom v kostelech, ale také v politice a samozřejmě v mediích; že musíme odpovědět všem potřebám obyvatelstva nejenom díky duchovní i sociální práci, ale také diky různým kulturním a rekreačním akcím. Je nás méně při tradičních aktivitách jako bohoslužby, proto máme rozšířit svou nabídku, abychom mohli oslovit co nejvíc potenciálních nových členů. Vždyť naše oslabování není fatalita. To je výzva, abychom pracovali jinak, lépe.
Možná si myslíte: „To je hezké: v té těžké situaci nepropadli depresi; naopak dokázali najít nový elán. Klobouk dolů!“ Jenže to není tak jednoduché. Mám totiž dojem, že se v tom programu projevuje nejenom pevný charakter, ale bohužel také určitá panika před představou, že už nebudeme hrát tak důležitou roli jako dřív. Jinak řečeno: menšinovost nás děsí. Vidíme to jako trest, jako ponížení, jako zkoušku, z které musíme co nejrychleji ven. Vidíme to jako něco špatného, proti kterému se musí za každou cenu bojovat.
Tato panika je v něčem skoro komická. V naši církvi se totiž posledních dvacet let hodně citovalo a vykládalo Elijášovo setkání s Hospodinem na Chorebu. Kazatelé opakovali, že Bůh není nutně v silném větru ani v zemětřesení ani v ohni; že se nám často zjevuje hlasem tichým, jemným. Všichni si tedy zvykli na představu Boha diskrétního, nenápadného, který nerozvrací věci; který je jenom tiše přítomný v našich životech, aby nám nabídl svou podporu, svou útěchu.
Pro mnoho se tato tichost nevztahovala na církev. Naopak byla Boží diskrétnost chápána jako výzvu, abychom se ujali místa, které bylo uvolněno. Bůh nedělá všechno, a proto musí církev kompenzovat jeho slabostí a dělat sama všechno: musí být viditelná, když je neviditelný; musí mluvit do všeho, když jen mlčí; musí zasahovat všude, když nechává věci být. Jan Křtitel řekl: „On musí růst, já však se menšit“. Někteří naopak málem tvrdili: „Bůh se zmenšil, církev musí proto růst“, nebo ještě přesněji, „my musíme proto růst“.
U kořene toho všeho stalo však veliké nedorozumění. Na Chorebu nezjevil Bůh totiž svou omezenost, nýbrž různost, bohatství své moci. Bůh není jenom ve vítězství, v triumfu, jako když Elijáš porazil Baalovy proroky na Karmelu. Bůh je také s Elijášem v pronásledování, kterým musí teď trpět. Tichý a jemný hlas naznačuje, že nesmíme Boha hledat jen v rámusu. I v tichosti, i v jemnosti, i v slabosti lze slyšet Boží Slovo, lze slyšet výzvu, abychom ho následovali. Tichý a jemný hlas nepoukazuje ani na Boží nedostatky ani na nějakou Boží prohru. Dává do světla jiné nedostatky: nedostatky našeho rozumu, který spojuje moc Boží jenom s bleskem a hromem. Když se moc Boží projevuje i v slabosti, jak to Kristův kříž jasně ukazuje.
Nové postavení naší církve nemusí proto být nutně prokletí. Může být i šance. Může být příležitost, abychom se očistili od kompromitujících kompromisů, které většinová církev musí dělat. Může být příležitost, abychom se oprostili od zjednodušujících představ, které pěstujeme o Bohu. Může být příležitost, abychom se přestali spoléhat na vlastní moc, a znovu se odevzdali do rukou Božích.
Tuto odevzdanost lze dobře vidět u Elijáše: jakmile slyší jemný a tichý hlas, zavine si tvář pláštěm, vyjde ven z jeskyně a postaví se u vchodu. Tím říká, že je připraven k službě, že je ochoten slyšet Boží slovo, ochoten dělat to, co Bůh bude chtít od něho. Elijáš nečeká na jiný jev, který by lépe odpověděl jeho představě; který by byl dokonale přesvědčující. Ne, jakmile chápe, že tento tichý a jemný hlas je od Boha, chová se jako by byl osloven skrze hrom. Vždyť důležité není prostředek, který Bůh používá, aby nás oslovil. Důležité je, že nás oslovuje sám Bůh.
Nesmíme proto ohrnovat nos nad prostředky, které Bůh používá, aby k nám mluvil, a aby nás vychoval. Nesmíme utéct před slabostí a menšinovostí, do které nás postavil. Nesmíme projevit nechuť k situaci, v které se nacházíme, která se nám nelíbí, ale která může také být výzva. Myslím nejenom na švýcarskou situaci, ale také například na slabší sbory v českobratrské církvi. Pragmatický přístup je doporučuje sloučit s většími, nebo prostě zrušit. Ale to mi připadá příliš zjednodušující. Vždyť tyto sbory můžou obohatit celou církev, i nejvíc prosperující sbory, jelikož ztělesňují přesvědčení, že je slabost Boží silnější než moc světa, než to, co imponuje lidem. Slouží tedy jako výzva, abychom se i my přestali spoléhat jen na svou sílu a odevzdali se celí do rukou Božích.
Samozřejmě, slabost, menšinovost nestačí. Vždyť může sloužit i jako výmluva, abychom nic nedělali, abychom se uzavřeli do sebe a zapomněli na svět, který je kolem nás. I Elijáš poznal toto pokušení. Řekl dvakrát Bohu: „Zbývám už jen sám, avšak i mně ukládají o život, jak by mě o něj připravili.“ Elijáš je unavený ze svého poslání jako prorok. Zůstal by rád stranou. Takhle by měl klid. Jenže tichý a jemný hlas ho posílá zpátky do světa, aby pomazal Chazaela za krále nad Aramem, Jehúa za krále nad Izraelem a Elišu za svého nástupce. Elijáš už nemá žádnou moc. Neznamená žádné nebezpečí pro nepřátelé víry. Může však ještě sloužit. Proto ho Bůh posílá. A Elijáš se tomu nebrání.
Ježíš řekl svým učedníkům: „Vy jste sůl země“. My to víme: sůl se nejí sama. Míchá se do jídel, vždycky jen trochu, aby to nebylo přesoleno. I takhle může vypadat menšinovost: je nás málo, nemůžeme být všude, nemůžeme dělat všechno; ale přesto sloužíme celku. Vždyť věříme nejenom každý za sebe, ale i za toto město, za tuto zemi, za tento svět. Jsme tu, aby byl otevřen průchod, kterým světlo Boží, milost Boží může přijít sem na zemi.
Na to nesmíme zapomenout: církev není soukromá zahrádka pro věřící. Církev má být předzvěstí království nebeského, v kterém Bůh tvoří všechno nové. Nás je možná málo. Ale na nás, na naší víře záleží, zda tento svět bude mít chuť věčnosti, chuť Boží. Úkol vypadá možná nad našimi sílami, ale nesmíme zoufat nad svou slabostí, vždyť ji Bůh naplní svou moci. Ano, úkol je veliký, a proto se nesmíme uspokojit s málo, jako by s námi nebyl Bůh. Musíme ale také vidět, že velikost našeho poslání se neprojevuje nutně důležitým společenským postavením. Důležité není totiž naše postavení, ale obzor naší víry, který se nesmí omezit na naši osobní situaci tady a teď. Musí naopak do své naděje zahrnout celý svět a sáhat až k věčnosti. Musí očekávat pro všechny naplnění Božích zaslíbení. Proto je smutné, když se díváme jen na svůj pupek, když se staráme jenom o své postavení anebo o své koníčky, místo abychom pozvedli oči k věčnému království, které Bůh připravuje pro nás. Vždyť přichází bez ohledu na to, kolik je nás věřících: ať jsme miliardy nebo jen malá hrstka. Amen