Hana Ducho
Kázání: 1 Petrova 2,11-20
Milí přátelé v Kristu,
podřiďte se kvůli Pánu každému lidskému zřízení… podřizujte se ve vší bázni pánům, nejen dobrým a mírným, nýbrž i tvrdým…
A to je jako myšleno vážně? Jakože doslova? – je moje první reakce. Opravdu se my křesťané musíme podřizovat každému politickému zřízení, každému vládci, dobrému i tvrdému, zlému – tedy i diktátorovi? Máme trpělivě snášet soužení kvůli jeho zlovůli? Mlčet, nevyjadřovat se k jeho praktikám a pokorně to snášet?
Nevím jak vy, ale mně se chce s touto výzvou nesouhlasit a vzdorovat.
Podřídit se jakémukoli zřízení, režimu, i tomu nelidskému, je pro mě nějak nepřijatelné.
Jenže mně se to hezky mluví, když žijeme ve svobodné demokratické zemi. Snad i dál žít budeme, přestože jsme svědky křehkosti demokracie.
Nevím, jak bych se zachovala v čase totalitního režimu…
Podřizujte se pánům dobrým i zlým.
Máme příklady v dějinách, kdy tuto výzvu církev vzala doslovně, podřídila se i zlému pánu, šla mu na ruku. Třeba část církve v Německu během druhé světové války. Ale ze stejné doby a země známe i jiný příklad. Dietricha Bonhoefera, německého faráře, který se proti konformnímu postoji německé církve postavil, a dokonce se podílel na přípravě atentátu na Hitlera, za což byl pak krátce před koncem války popraven. Výročí od jeho smrti jsme si nedávno 9. 4. připomínali. Vždyť Bonhoefer se nepodřídil. A my se o něm učíme, zpíváme jeho Moc předivnou, v knihovnách jeho dopisy z vězení.
A samozřejmě najdeme na obou stranách i příklady z naší země. I ty konformní a spolupracující, i ty, kteří se plni odvahy pustili do různých forem odbojů proti nacismu nebo komunismu. A byli křesťané, faráři, skauti. Společnost Paměti národa úžasným způsobem sbírá jejich příběhy a publikuje na svých stránkách. Aby tyto osobnosti z naší paměti nevypadly, aby se na ně nezapomnělo. Ale taky aby se nezapomnělo na zrůdnost těch politických systémů.
Podřiďte se kvůli Pánu každému lidskému zřízení…
Jak se s touto výzvou má křesťan popasovat?
Těžce!
Pojďme si objasnit, do jaké situace tato slova autor Petrovy epištoly napsal a proč.
Epištola byla napsaná na konci prvního století, v době, kdy bylo křesťanství ještě velmi mladým náboženstvím. Křesťané byli v pohanském světě něčím novým, neprozkoumaným, neprověřeným. Nebyli nijak zajištěni. Okolní pohanský svět k nim měl přirozeně nedůvěru, jako ke všemu novému. Jsou ti křesťané nebezpeční, chtějí na sebe strhnout politickou moc, mohou nás nějak ohrozit, co jsou vlastně zač, jak to s nimi je?
V takovém klimatu bylo potřeba, aby byli křesťané opatrní. Když by svým nějakým okázalým chováním (třeba protivládním) budili příliš velkou pozornost, byli by sami v ohrožení. Autor je chce varovat před případným pronásledováním. Ono k němu později došlo a bylo organizované shora, od vládců.
Ale situace, do které píše Petr, nebyla ještě tak vyhrocená. Křesťané měli teprve za úkol najít si své místo ve společnosti, ukázat okolnímu světu, který je podezírá, že jsou nebezpeční, že nebezpeční nejsou. Ani pro římského panovníka, protože neaspirují o politickou moc, ani pro obyčejné lidi, pro své sousedy, kterým nehodlají nijak ublížit. Tím slovem „podřizujte se“ můžeme spíš rozumět jako „zařaďte se do řádu“, který v dané společnosti je. Nevyčnívejte, abyste se dobře sžili s lidmi kolem vás. Křesťané tedy nemají utéct ze světqa, žít si v nějaké své bublině, ale mají se snažit přesvědčit své okolí, že jsou „normální“. A kvůli tomu je nutné se někdy zapřít, něco pro to obětovat, podstoupit to, co by člověk podstoupit nemusel.
Děláte to všechno přece kvůli Pánu – to zde nesmíme přehlédnout. Jeho svým postojem reprezentujete.On za to stojí.A ostatně: i on jednal obdobně.
Petr píše: žijte vzorně mezi pohany; tak aby ti, kdo vás osočují jako zločince, prohlédli a za vaše dobré činy vzdali chválu Bohu. Ten vzorný život křesťana a jeho trpělivost měl tedy nejen vzbudit důvěru u okolí, ale také přimět pohany, aby i oni vzdali chválu Bohu, pozvat je k životu s Kristem, k víře. Ukázat jim, že víra dává sílu leccos ustát, přijmout i těžké věci a s důvěrou v Boha jimi projít.
Byla to svým způsobem misijní strategie.
Jak takovému postoji podřízenosti a vzorného života má člověk dospět? To autor epištoly připomíná křesťanům úplně na začátku. Je to asi to nejdůležitější a taky nejprovokativnější co sděluje: Milovaní, v tomto světě jste cizinci bez domovského práva.
Co to znamená být cizincem bez domovského práva? Že tu nemáme domov, ale my ho přece máme? Jak jsme tady cizinci?
Ten, kdo je spojen s Kristem ukřižovaným a vzkříšeným, stává se spolu s ním novým člověkem, získává novou identitu. A s ní také svůj podíl na občanství v nebesích, v Božím království. To je naše skutečná vlast. Jsme prostě trochu jako z jiného světa. A pro okolí tím křesťané mohli a dodnes mohou vzbuzovat nedůvěru.
První křesťané se nejspíš nevnímali jako cizinci, co mají diplomatický pas, který jim umožní bezpečně žít v pohanském státě. Jejich situace byla mnohem více podobná cizincům imigrantům, přistěhovalcům, uprchlíkům, kteří sice mají domov jinde, ale momentálně se v něm nenachází. Momentálně se nachází v minoritním postavení v pohanském světě, kde budí podezření.
Petr je ale současně povzbuzuje: jste svobodní. Toto cizinectví, poutnictví člověku umožňuje mít vnitřní svobodu od toho, co se děje, mít nadhled nad panovníky. Ale Petr pokračuje, co tou svobodou přesně myslí: Jste svobodni, ale ne jako ti, jimž svoboda slouží za plášť nepravosti, nýbrž jako služebníci Boží.
Být v tomto světě cizincem znamená současně být svobodný a být zde služebníkem Božím. A Petr k tomu dodává: Ke všem lidem mějte úctu, bratrstvo milujte, Boha se bojte a krále ctěte. Prostě důvěřujte Bohu a jeho se bojte, nebojte se lidí. Mějte úctu ke každému člověku, v každém se snažte vidět bratra a sestru. A k tomu respektujte aktuálního panovníka.
Myslím, že to je nakonec ta hlavní výzva celého tohoto textu. Stávat se ve světě Božími služebníky.
Asi každý hledáme jako míru, jak se jako křesťan politicky angažovat nebo neangažovat. Kdy je dobré se podřídit a kdy je nutné vzdorovat. Myslím, že na to neexistuje jasná odpověď. Tu musí každý hledat sám v sobě, řídit se svou svatou intuicí a svým svědomím. Tak, jako to museli udělat Bonhoefer a všichni další.
Ale pro mě je jednou z možných odpovědí právě tato výzva ke službě druhým.
Jsme cizinci. Jako byl například i Samaritán ve známém Ježíšově podobenství. Samaritán byl v očí židů cizinec, podezřelý ze špatné víry, zbožný žid by mu za bílého dne nepodal ani ruku, jak se vzájemně nemuseli. Ale tenhle cizinec Samaritán jednou na své cestě potkal zbitého a okradeného člověka, žida, pro něj tedy cizince, kterému nikdo ze zbožných kolemjdoucích nepomohl. Až on se nad ním slitoval, ujal se ho a postaral se o něj. Stal se mu bližním. Najednou šly stranou jakékoli předsudky, strachy z cizího, nevraživost. Podstatná byla láska, úcta a pomoc člověku v nouzi. Projevené bratrství. Ježíš pak tohoto Samaritána dává všem za příklad – jdi a jednej také tak.
V Kristu jsme přijali novou identitu, máme nové občanství, věříme, že jsme se spolu s Kristem nově narodili. Současně jsme jím pověřeni to nové žít a šířit tady. To, co jemu bylo nejvlastnější – služba potřebným. Jdi a jednej taky tak jako Samaritán. Tohle ať je tvoje politika. Politika lásky, služby, úcty, dialogu, spolupráce. Buď v tomhle světě dobrou alternativou k politice oficiální, ať už je jakákoli. Protože být alter- nativní znamená být znovu, nově, narozený.
A tak buďme alternativní. Kvůli sobě, kvůli ostatním, a hlavně kvůli Pánu.
Pane, radujeme se z tvého vzkříšení. Dej, ať žijeme z této radosti a ať v každé chvíli skládáme svou naději v Tobě. Amen
