1. Kor 4, 6 – 14 Blázni pro Krista
Pardubice, 25. 2. 2018 – 2.postní
Milí bratři a sestry,
doba postní je doba pokání – příležitost pokorně se nad sebou zamyslet a Božím slovem se dát povzbudit ke změně.
Možná jsme sami se sebou nespokojení, zažíváme různá napětí a neshody, možná i při pohledu
na stav sboru a církve vidíme ledaco, co by mohlo být lepší…
Ale přece jen si myslím, že můžeme být Pánu Bohu vděční, protože mezi námi není taký spor, jako byl tenkrát mezi Pavlem a těmi, které kdysi k víře přivedl.
Muselo to být v korintském sboru opravdu vážné, když dává zaznít tak silným slovům. Když musel svým bratřím a sestrám připomenout svou chudobu a práci a všechen útisk a ponížení, kterého
se mu v jeho službě dostávalo.
Musel být takto osobní a otevřeně napsat, jak to je, aby Korintští vzali vážně jeho napomenutí a nesetrvávali dál ve svých omylech, ve své pýše a ve svých roztržkách.
Protože oni byli sami se sebou spokojení, ba nadšení a apoštolova zvěst už jim byla málo, takže jím začali pohrdat.
Pavel o tom všem věděl a svým dopisem se snaží odhalit příčinu krize ve sboru i ji napravit.
V čem tedy byla příčina?
Pavel, když sbor zakládal, jim zvěstoval Krista ukřižovaného – kázal o Ježíši, který přišel na svět nejprve jako chudé a bezmocné dítě, byl přítelem hříšníků a žebráků – celý život šel cestou ponížení a utrpení až na smrt, který snášel urážky i tělesné bití a který při tom všem nepřestal nás, hříšné, milovat.
Jeho je apoštol služebníkem – to neustále připomíná. Jeho, Pavla, nepřekvapuje, když musí jít podobnou cestou. Pokládá to za správné, ba za čest, že smí snášet utrpení, že smí nést jho, které na něj Pán vložil.
Ale ne každý jeho služebník tuto cestu přijímá. A ne každý na ní vydrží. Dnes už, pravda, není farář žádný dvojctihodný pán, kterému by se líbaly ruce. Ale přece jen má na lidi vliv, ba někdy má nad nimi i moc. Je-li někdo např. dobrý řečník, umí to s lidmi, snadno se stane slavným. Vybuduje si postavení, už nemusí snášet ústrky a trpět nedostatkem.
A navíc – to, že se mu vede dobře – pokládá za doklad toho, že je na dobré cestě. Pán mu žehná, provází jeho dílo zdarem. V jeho jménu přece úspěchů dobyl, takže může být spokojený, ba hrdý na své bohatství.
Možná to známe spíš od amerických kazatelů, tady v našich chudých českých poměrech je to spíš výjimka, ale to neznamená, že se to lidem nelíbí a že by si takového kazatele někteří nepřáli.
A také církev, která je jakýmsi spolkem slušných, dobře zaopatřených lidí, kde shromáždění jsou spíš společenskou událostí, kde je veselo a nějaké to pohoštění.
V době, kdy vznikaly novozákonní epištoly, nebyla křesťanská církev bohatá ani mocná, všichni křesťané žili v ohrožení a často krutém útlaku. Ale Korintští jakoby to přehlíželi, žili v radosti nad množstvím duchovních darů. Myšlenkami nebyli ve světě plném trápení, ale spíš už v nebi, v slávě.
Jak vedle nich – spokojených, ba pyšných členů sboru – vypadal Pavel a jiní kazatelé, pocestní misionáři žijící v bídě a nejistotě? Místo aby Korintští ocenili jejich obětavou službu, podpořili je, odvraceli se od nich. Jejich pozemské starosti je nezajímaly.
A to vše proto – a o tom psal Pavel předtím – že opustili Kristův kříž. Že nekázali o životě a smrti Pána Ježíše, jeho oběti za nás, jeho utrpení, jeho pokoře a ponížení, ale jen o vítězství jeho království a především o darech Ducha a jejich projevech. Na to se soustředili – svou zbožnost, své modlitby pronášené ve vytržení, své duchovní zážitky.
V tom byl jejich omyl, že odmítali nést jho, které Kristus na své následovníky vkládá. Že pro ně křesťanský život nebyl životem v pokoře a službě, ale v duchovní pýše, v níž neváhali posuzovat a odsuzovat dokonce i svého duchovního otce a zakladatele Pavla.
To je jedna cesta, která vede od podcenění, ba odmítnutí Kristova kříže – cesta do náboženského vytržení, cesta útěku ze světa do duchovních výšin, cesta od pozemských starostí a trápení našich bližních k soustředění se na sebe a své zážitky a radosti.
Jsou ovšem i jiná pokušení – pro kazatele i členy církve. Přišla později – v době, kdy se církev rozrostla, zbohatla a získala moc. Tehdy také nekázali Krista ukřižovaného a bylo jen málo těch, kteří šli za ním cestou pokorné služby. Kříž ozdobili zlatem a vytáhli s ním do válek. Mnozí, kteří se sice také prohlašovali za Kristovy služebníky, raději zvolili pohodlnější cestu, žili zajištěni ve svých funkcích a hodnostech a o utrpení a bídu jiných se nestarali.
Pokušení zdůrazňovat více slávu než ponížení však trvá stále. Podívejte se třeba do Moskvy: Tam znovu postavili obrovský chrám zdobený zlatem, ač je kolem veliká bída a chudoba, a pravoslavná církev a někteří její hodnostáři se nijak netají svými politickými a mocenskými zájmy. A i u nás se zvedla vlna kritiky proti biskupovi, který bydlí v paláci a rád se ukazuje na veřejnosti ve zlatě, podpořen mocnými v této zemi.
Tím však nechci kritizovat jiné církve. Slouží v nich řada kněží, kteří jsou nesmírně skromní a obětaví, celý život snášejí nepohodlí a těžkou službu. A naopak – v naší – tradičně chudé církvi – kolik z farářů si stěžuje na malé platy, kolik staršovstev jen počítá, že finanční podpora státu klesá a naše starosti neberou konce. Že církev nepožívá větší úcty, ale zůstává bezmocnou a chudou skupinkou.
A tu si přečtěme tento odstavec Pavlova dopisu, a musíme říci: Díky Pánu Bohu za to! – že jsme chudší než průměr, že nemáme na stavby honosných chrámů, že nemáme ani politickou moc. Že – vzhledem k tomu, jak veliké a lákavé je to pokušení – nám je ušetřeno mu čelit.
Ale cesta chudoby není součást misijní taktiky a snaha získat důvěru obyčejných lidí. Tak to ani Pavel neviděl. On říká: „jsme blázni pro Krista“ – nejen kazatelé, ale všichni, kdo v církvi obětavě slouží, nepočítají, co je to stojí času a peněz, nehledí na to, aby byli ctěni a váženi, starají se o ty, kteří jim to ani nemohou oplatit – presbyteři a sborové sestry a křesťanská služba. V očích světa jsou blázny, když si neumí lépe a pohodlněji zařídit život… Ale právě tehdy jsme Kristu blízko, jsme na správné cestě – cestě následování Krista ukřižovaného, na níž nemůžeme být než slabí, chudí, beze cti.
Jak bychom chtěli být slavnější než náš Pán? Jak nesmyslná byla duchovní pýcha Korintských. Ano, měli úspěch, ale to vše je jen dar. „Máš něco, co bys nedostal?“ Tak čím se chceš chlubit? Svými úspěchy, svým nadáním, svými schopnostmi? Jak nesmyslné je srovnávat se mezi sebou, kritizovat druhé, chlubit se svou vírou. Jen svým Pánem se chlubíme. On nám to vše dává, na něm jsme závislí – všichni stejně – ti, kdo živoří, i ti, kdo žijí v radosti a slávě.
Korintští byli sami se sebou tak spokojeni, že už ani necítili břemeno hříchu a lidské slabosti, počínali si, jako by už spěli přímou cestou do nebe: „Už jste nasyceni, už jste zbohatli, vešli jste
do Božího království, a my ne!“
Apoštol to říká ironicky: Tak vy už máte vyhráno, vám už nic nehrozí. Vy už jen zpíváte chvalozpěvy, radujete se ze svých duchovních darů, je vám ve vašem společenství dobře – a já abych se vláčel dál kázat po světě evangelium, já abych dál snášel útrapy a bolest, občas i žalář a bití, já abych byl lidem pro smích! To asi proto, že vy jste duchovně dál než já, vy už jste silní a slavní, vy už ani vyznávat hříchy nepotřebujete ani pracovat… Ale my, apoštolové, kazatelé tak daleko zřejmě nejsme, my jsme ti poslední na cestě do království nebeského!
„Skoro se mi zdá, že nás apoštoly určil Bůh na poslední místo, stali jsme se podívanou světu.“ Bůh to tak asi chtěl, aby jeho evangelium, zvěst o Kristu ukřižovaném nesli do světa takoví jako já. Aby jeho svědci se podobali svému Pánu a tak byl i jejich život kázáním a svědectvím. Pro svět jednáme pošetile, ale Bůh to tak určil.
A to je pro mne čest, z toho já se raduji a tak to přijímám: „Jsme-li tupeni, žehnáme, pronásledováni, neklesáme.“
Tak jednal i náš Pán, On nám k tomu dává sílu a my nedáme nic na to, že jsme i kvůli tomu směšní, že nejsme žádnými hrdiny, kteří by se bili za svou čest a bránili a soudili, jsou-li nespravedlivě obviněni.
I v tom jsme světu podívanou – na nás vidí, jak jedná pokorný Boží služebník, Kristův následovník, blázen pro Krista.
To vše Pavel sám na sobě ukazuje a připomíná, aby se Korintští dali poučit. Vaše úspěchy vám popletly hlavu. Zapomněli jste, kdo je váš Pán i kdo vás k němu přivedl.
Ale já na vás nezapomínám, mně na vás dál záleží. Jako váš otec vás chci přivést zpátky
na správnou cestu – cestu, po níž jdu já a všichni věrní služebníci Boží, cestu, kterou jako první prošel sám náš Pán a kterou i nás vede do království Božího. Amen
