Boží hod vánoční: Nebojte se
Lk 2,1-20 a Tit 2,11
Pardubice 25. 12. 2018
Tit 2,11: Ukázala se Boží milost, která přináší spásu všem lidem…
Milí přátelé v Kristu,
Nebojte se… to jsou první slova, která říká anděl Páně pastýřům. Proč se bojí? Protože se setkávají s Bohem. To člověka přepadne strach, lépe bázeň. Bůh přece člověka tolik přesahuje. Člověk má rád věci pod kontrolou a tady to najednou není možné. Bůh vzbuzuje úžas i strach zároveň. Ale nebojte se. Zůstaňte tady. S Bohem, s božím poslem. Právě vám se teď otevírají nebesa. Vám jako prvním Bůh oznamuje, že se světu narodil Spasitel Kristus Pán. Vám to Bůh sděluje. Ne mocným a bohatým tohoto světa, ne teologům a intelektuálům. Vám, milí pastýři.
Pastýři jsou oblíbenou postavou Vánoc. Na vyřezávaných Betlémech vypadají roztomile a romanticky. Ve skutečnosti to bylo trochu jinak. V rabínské literatuře bývá pastýř líčen negativně. Lidé jimi opovrhovali. Považovali je za šejdíře. Dovedu si to asi představit. Parta zdivočelých chlapů, co táhne krajinou se stádem ovcí. Ve dne v noci musí ovce hlídat, nejsou v kontaktu s civilizovaným světem. Všelijak krátí čas. Nejsou nijak životně zakotvení, nemají závazky ve vztazích ani domov. Prostě svéráz.
Právě je oslovuje Bůh jako první. Protože Spasitel přichází nejprve pro ty, kteří jsou z nějakého důvodu opovrhovaní. Kterých si nikdo neváží a ani oni sebe sama si neváží. Všem těmto opovrhovaným Bůh otevírá nebe, zvěstuje velikou radost, aby pozvedl jejich důstojnost.
Kolik takových lidí vedle nás a ve světě žije! Kolik tzv. sociálně vyloučených nosí toto označení. Kvůli barvě pleti, způsobu života, pokleslému zaměstnání anebo kvůli chudobě. Bůh ale nikoho nevylučuje.
Domnívám se, že kus pastýře se občas skrývá v každém z nás. Jsou životní situace, ve kterých si třeba připadáme vyloučení ze společenství nebo vztahů. Provedli jsme něco, za co si sebe nevážíme. Někdy sebou úplně opovrhujeme.
Neboj se, zvěstuji ti radost. Právě Tobě patří nebe. „Ty jsi nádhernou korunou v Hospodinově ruce..“ – řekl by Izajáš.
Pastýři – šejdíři. Ale: co Mojžíš, který vyvedl boží lid z Egypta? To byl přece pastýř. A pastýřem byl i David, slavný král, miláček Hospodinův, z jehož rodu vzejde Mesiáš. Tento pastýř David vyznává svou víru v Boha slovy: „Hospodin je můj pastýř, nebudu míti nedostatku… byť se mi dostalo jíti přes údolí stínu smrti, nebudu se báti zlého“. Tak to recitujeme v nejznámějším 23. žalmu. Spasitel Kristus Pán se rodí v Betlémě, v městě Davidově, a v dospělosti o sobě řekne svým učedníkům: „Já jsem dobrý pastýř“ (J10,14)
Pastýř tedy není jen opovrhovaná postava. Je to současně postava velmi vážená. Zásadní okamžiky Božího lidu byly svěřovány právě pastýřům. Kočovníkům, Hebrejům. Oni předávali víru v Hospodina dál. Pastýře si Hospodin vybral i při narození Spasitele.
Říkala jsem, že si pastýře představuju jako zdivočelé muže. Podívejme se na to nově. Ona divokost může být i velmi krásná a vzácná. – Pastýři drželi stráž ve dne i v noci. Byli to muži, kteří měli odvahu pohybovat se i noční krajinou. Ochraňovali své ovce, nebáli se je vést i nebezpečnými místy. Určitě byli mnohokrát vystaveni smrti. Věděli, že je smrt blízko. Byli spjati s přírodou. Takoví lidé bývají silně intuitivní. Navíc to byli to kočovníci. Neměli ničím zajištěný život. Nemohli se k ničemu připoutat, protože byli pořád na cestách. To jim dávalo velkou vnitřní svobodu. Pastýři žili prostě z podstaty. Jen takoví lidé, divocí, mohou být otevření pro Boží hlas. Mají pro Boží slovo jakýsi zvláštní cit.
Možná se vám dostala do ruky kniha Raději zešílet v divočině. Vyšla letos. Jedná se o sbírku rozhovorů se současnými šumavskými samotáři, s lidmi, kteří žijí sami někde v maringotce u lesa. Buď se pro tento způsob života rozhodli dobrovolně, nebo je k tomu dovedly životní okolnosti. Většinou za sebou mají dost pestrý a drsný život. Dvě věci mají společné. Potřebují k životu a spokojenosti velmi málo. A jsou nesmírně duchovně otevření. Hluboce prožívají Boží přítomnost a jeho působení. Ví, že Bůh je tady a že s nimi mluví. Přišli mi nějak na mysl, když jsem uvažovala o vánočních pastýřích.
Divocí pastýři jsou v každém z nás. Kdesi hluboko. Možná je nutné je nechat v sobě znovu probudit. Přiznejme si – a já to přiznávám jako první, že žijeme hlavně tím, abychom si nějak zajistili a pojistili život. Lpíme na věcech nebo na lidech. Bereme smrtelně vážně různé teorie a pravdy. Křečovitě si udržujeme své představy a vzorce o životě a o Bohu. A nejvíc ze všeho lpíme na sobě sama. Myslím, že za tím vším lpěním a zajišťováním se skrývá obyčejný strach. Strach z toho, co nás přesahuje nebo může přesahovat. Strach ze smrti. Možná i strach ze života. Spousta lidí se bojí žít.
Nebojte se. Zvěstuji vám velikou radost…
Nechme se inspirovat divokostí pastýřů. Nemusíme se nutně odstěhovat do maringotek do hor. Jen se prostě zkusme zastavit a uvědomit si, co je v životě to podstatné. A co k dobrému životu opravdu potřebujeme. Buďme vnitřně svobodní, odvážní a otevření pro Boha. Protože on se nám dnes narodil, abychom mohli radostně žít.
Pastýřům je jako prvním svěřena zpráva o narození Spasitele světa. A tak jdou a nesou tuto radostnou zprávu dál. Spasitel nepřišel jenom pro ně. Přišel pro všechny a kvůli všem. My jsme tu zprávu taky zaslechli a uvěřili jí. Byli jsme pokřtěni v Kristovo jméno. Nám je ta zpráva svěřena, abychom z ní nejen žili, ale také ji střežili a předávali dál. Tak jak nejlépe dovedeme. I my zde držíme jakousi noční hlídku. V tmách naší doby smíme lidem svědčit, že se nemusí bát života, ani smrti, ani Boha. Protože Bůh miluje tento svět a každého člověka. Chce být nablízku každému.
Nebojte se. Někdo spočítal, že se tato věta v bibli opakuje 366x. To vychází na každý den v roce jednou. I na přestupný rok. Denně potřebujeme slyšet, že se nemusíme bát. Denně potřebujeme být ujištěni, že jsme Bohu vzácní a že je ve všem s námi. A tak si to denně opakujme a spoléhejme se na Boží blízkost ve všem, co žijeme. Náš život je vzácným darem. Jiný pozemský život než právě tento mít už nebudeme. Žijte s radostí.
Na závěr bych ráda přečetla báseň od Jiřího Pavlici: Až se budeš bát:
Až se budeš bát, lehni si do trávy,
abys neviděl nic než nebe.
Až se budeš bát, vnímej svým tělem,
jak se země točí s tebou i bez tebe.
Až se budeš bát, své jméno zavolej,
jsi klenot na královské dlani,
až se budeš bát, nastav slunci tvář
to světlo tě zná, jsi milovaný.
Až se budeš bát, zaboř tvář do země
a věř, že jsi a přece nejsi hlína,
a když se přesto budeš bát
nezapomeň zpívat.
To aby tě andělé našli…
Modlitba:
Pane Bože, dnes se nám narodil Spasitel Kristus Pán. Děkujeme ti. Děkujeme, že u něho můžeme složit všechny svoje strachy a bolesti. Děkujeme za to, že nám dáváš neustálou radost z tvé tiché přítomnosti v našem světě. Amen
