Čtení: Titus 2,11-14 kazatel: Ladislav Beneš
Milí bratří, milé sestry,
radost, kterou přinášejí vánoční svátky, vyzpívají andělé: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi. Bůh v nich má zalíbení.“ To je opravdu důvod k radosti: „Pokoj mezi lidmi – Bůh v nich má zalíbení“. Po nich to i my pak zpíváme: Gloria, Samému Bohu sláva!, a pak to zní ve všech koledách a písních. Ta noc, „Tichá noc, svatá noc“ se stala pravým symbolem, tajemstvím vánoc, onou chvílí, kdy i my slavíme. V jiných zemích a kulturách je tomu jinak, ale my v Čechách si dáváme dárky ještě večer, a strojíme slavnostní večeře, a rozsvěcíme stromeček, a mnozí vyjdou pak v noci ven a radují se spolu s ostatními, kdo tam také chodí, a popíjí se a zpívá a je veselo.
Možná měl něco takového na mysli evangelista Lukáš, když psal vánoční příběh: je noc, Marie s Josefem hledají, kde by hlavu složili, a narodí se malé dítě, které zavinuli do plenek. Byli tam pastýři a jejich stáda, a pak se tam „sláva Páně rozzářila kolem nich“. A všichni běželi se tam podívat a zpívali. Ano, k vánocům patří i ta záře a všechna ta světla a světélka, která ukazují, že noc a tma nezvítězí, ale přijde světlo, ano už je tu, a zažene temnotu. I tu poslední temnotu.
A asi si vzpomenete i na obraz, jak vánoce líčí Matouš: tam není císař Augustus, ale žárlivý diktátor Herodes, který pak nechá popravit nevinné děti. K němu přicházejí mudrci od východu, aby se poklonili právě narozenému králi židů. A víme, kdo je tam přivedl: hvězda. Opět světlo. Hvězda, která se stala dalším symbolem vánoc.
A tak vidíme, kolik obrazů a symbolů patří k vánočním svátkům. A všechny odkazují k tomu jednomu: Bůh se stal člověkem. Je to svátek Boží lásky k lidem. Svátek, kterým Bůh nás obdaroval, a tak obdarováváme i my jeden druhého.
A tak – stále nás to udivuje – vánoce slaví i lidé, kteří mnohdy ani nevědí, co to všechno znamená. No, mnoho křesťanů možná také ne. Přesto, ano, to nás křesťany někdy zlobí a dokonce pohoršuje, že lidé, kteří se staví ke křesťanství odmítavě, nebo lhostejně, nebo jen tak vlažně – tak vánoce slaví. Proč? Neseberou nám ty svátky? Nevyprázdní nám je?
Jen si poslechněme, co říká apoštol: „Ukázala se Boží milost, která přináší spásu všem lidem.“ Všem lidem. Hle, tedy i těm, kteří slaví vánoce, ale nevědí proč. Tak tedy: vánoce nejsou jen pro některé. Ale pro všechny. Opravdu, pro všechny. Ať to vědí, nebo nemají představu. To nejsou „naše“, církevní vánoce. Ale Bůh přichází v onom dítěti, „má v lidech zalíbení“. A to jsou vánoce. On přináší vánoce, ne my.
Neodolal jsem a četl jsem si na internetu diskusi pod článkem, proč lidé v Čechách neslaví vánoce. Jedny stresuje shánět dárky, druzí to vše považují za kýč, třetí nechtějí podporovat konzum a plout jen tak s davem atd. – A co vlastně tedy slavíme? „Ukázala se Boží milost, která přináší spásu všem lidem.“ Všem lidem. I těm, kteří slavit nechtějí a místo toho diskutují na internetu. Milost, darovaná milost přece znamená, že jsi svobodný, tedy nemusíš, když nechceš či nepotřebuješ. A přece se nabízí i tobě. Můžeš se radovat, můžeš žít svůj život, dveře jsou i pro tebe otevřené, slunce svítí všem a déšť skrápí zem takovou i onakou. To je také poselství vánoc. To se – snad právě my křesťané – musíme stále znovu učit. Bůh daruje svoji milost a své dary – všem. Řekli bychom: až rozmařile všem.
Ano, ale kolik je lidí, kteří neslaví, protože nemají s kým. Nebo se chystali slavit, ale nečekaně odešel někdo blízký. Asi zvláště letos si to uvědomujeme. Nemoc, neštěstí, násilí, zármutek zasahují do našich životů. To je pak těžké slavit. A tu si možná více uvědomíme, že apoštol vlastně nemluví o tom, že bychom měli a museli slavit tak, že s druhými zpíváme a popíjíme a jíme, co se do nás vejde. Apoštol to jen nechává jasně zaznít, abychom to dobře slyšeli: „Ukázala se Boží milost, která přináší spásu všem lidem.“ Všem lidem. I těm zarmouceným, opuštěným, nemocným. Vždyť – právě oni to potřebují slyšet, že Bůh je nenechává samotné a opuštěné, ale jde za nimi.
A pak jsou tu i ti, kteří mají z vánoc jakýsi strach. Najednou si mají být blízcí i s těmi, se kterými nemají vyrovnané účty. Staré, nebo nedávné hořkosti, provinění, pomluvy – jak teď slavit? Mohu? A i to se musíme, a snad máme o vánocích učit: jestli je Boží milost pro všechny záchranou, tak právě – ano právě a obzvláště – pro tyto lidi. Kteří se trápí svými, nebo cizími vinami. Kéž bychom právě těmto lidem uměli povědět, že Bůh přichází, abychom se nemuseli trápit vinami. Abychom mohli svobodně vydechnout, právě tehdy, pokud jsme všechno nezvládli, nedokázali, možná přímo selhali. Právě pro ně je milost záchranou – vstaň a choď! – Ach, kolik zla právě křesťané nadělali v dějinách, když se pokoušeli určovat, komu milost ano, a kdo si ji nezaslouží. Kolik vážných lidí dospělo k závěru, že jim nemůže být odpuštěno, neboť jejich viny jsou příliš velké. Ale copak je to naše milost? Copak my s ní obchodujeme? Copak na ni nejsme stejně závislí a nedoufáme ve stejnou milost a lásku Boží, jako ti, kteří jsou teď snad zahořklí, nebo se naopak stydí z celého srdce? Vánoce – ty nás právě učí: milost Boží je záchranou pro všechny lidi.
Když tedy pro všechny lidi, tedy i pro ty, kteří v tohoto Boha, Otce betlémského dítěte, Ježíše Krista nevěří? A dokonce jím pohrdají a považují za svého nepřítele? A za nepřátele považují i všechny jeho následovníky? A když ještě k tomu dávají najevo, že si ničeho, ale vůbec ničeho neváží a ničí lidské životy? Co nás v tomto případě vánoce učí? – Nic jiného, než co platí i o nás samotných: „Ukázala se Boží milost, která přináší spásu všem lidem.“ Boží milost – všem lidem.
Tedy – nemá hranice? Není někde nějaký plot, který odděluje ony pro milost a slitování vhodné, od těch nevhodných? – Kdo ví, jak by to všechno dopadlo, kdybychom my měli rozhodovat, komu milost, komu ne? A vlastně – dostalo by se vůbec na nás samotné, kdybychom se poměřovali – ne s těmi horšími, s těmi všelijak nevědoucími, lhostejnými, neúspěšnými nebo zlými, ale kdybychom se poměřovali s těmi, o kterých nikdo nepochybuje, že patří mezi skutečně svaté, jsou obecně uznávanými morálními vzory, mučedníky pro víru a spravedlnost, zastánci slabých, slouží a obětují se pro druhé? Jak bychom dopadli vedle nich? Nejsme nakonec my odkázáni na Boží milost a shovívavost ještě více, než ti druzí?
I k tomu nás tedy vede událost vánoc: k pokoře, ale o to větší radosti: Je-li Boží milost pro všechny lidi, pak i pro nás samotné, ať už jsme, jací jsme. „Sláva na výsostech Bohu, gloria in excelsis Deo, a na zemi pokoj mezi lidmi. Bůh v nich – a tedy i v nás – má zalíbení.“
A jak toto „zalíbení“, ta „milost“ vlastně vypadá? Ostatně – i to se objevovalo mezi těmi komentáři na internetu, proč lidé neslaví vánoce: už mají dost řečí o Ježíškovi, který nosí dárky, a o stromečku a krájení jablíček atd. Však ani apoštol o ničem takovém nemluví. Když chce povědět, co znamená milost, jak ji poznáme, a v čem se projevuje Boží láska – pak to nejsou jen nějaké řeči, ale: Ježíš Kristus. Ten, kterého Bůh poslal, jehož narození slavíme, a který je zdrojem oné radosti a vděčných písní je Ježíš Kristus.
A o něm je pak řečeno: „On se za nás obětoval, aby nás vykoupil ze všeho hříchu a posvětil za svůj vlastní lid, horlivý v dobrých skutcích.“ Tak tedy – v tom je láska, tak daleko šla, ba musela jít ona Boží milost, to znamená ono „v lidech zalíbení“: on se za nás obětoval. Není to tak, že by ty lidi, kteří mu nevyhovují, zatratil, odstrčil – ale naopak, přijal je, sloužil tak, že jej to i život stálo. Ano, i to nám připomínají vánoce: my nemusíme žít ve strachu, jaký Bůh je, zdali jeho láska není vrtkavá a přelétavá. Ne, ta jde až za hrob. Neobětuje nás, aby sám sebe zachránil. Ale raději dá sám sebe, aby zachránil nás. Nezabouchne před námi dveře, ale drží je otevřené. Ví, že jsme lidé, vždyť on se stal člověkem, a tak ví, že jsme jen křehké stvoření. Však to o něm evangelia vyprávějí, že lidem, se kterými se setkal, nevyčítal, ale odpouštěl. Nemocným sloužil, chudé pozval ke svému stolu, nikoho neposlal pryč s prázdnou. Nezlořečí ani těm, kterým daroval svoji lásku, ale oni jeho lásky zneužili, pohrdli milostí a obrátili vše proti němu a ukřižovali ho. I pro ně přišel, i jim otevírá dveře svého království, stejně jako nám. Ale my také víme právě z Ježíšova příběhu, že poslední slovo v tomto světě nebudou mít naše viny a nemoci, nebude mít poslední slovo nouze ani žádné zbraně, nebudou mít poslední slovo ani císařové a diktátoři, ale právě tento o vánocích narozený Ježíš Kristus. Neboť on byl za nás ukřižován a třetího dne vzkříšen z mrtvých.
A když byste chtěli vědět, zda to i pro vás platí, pak ano. Vždyť jsme všichni zváni k jeho stolu, smíme přijímat chléb a kalich a radovat se, že i my jsme přijati. I my, takoví, jací jsme, smíme přijít a stát tu s ostatními a vděčně zpívat písně a přát jeden druhému pokoj a milost Boží.
A tak nám vánoce připomínají počátek této Boží cesty za člověkem, za námi lidmi velmi rozmanitými. Vánoce plné světel a radosti, které přemáhají tmu a veškeré chmury. A to světlo, kterým je Ježíš Kristus, přemohl i tu tmu největší – smrti. Vánoce tak jsou opravdu svátky lásky, tedy Boží lásky k nám lidem, a tak ji potom přejeme jeden druhému navzájem. A my proto smíme a máme vánoce slavit a zpívat ono gloria in excelsis, Sláva na výsostech. Neboť se „ukázala Boží milost, která přináší spásu všem lidem“. Boží milost – Všem lidem. Nám, i těm ostatním.
