Text: Ga 4,4-7 Kazatel: Daniel Ženatý
Když se však naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, podrobeného zákonu, aby vykoupil ty, kteří jsou zákonu podrobeni, tak abychom byli přijati za syny. Protože jste synové, poslal Bůh do našich srdcí Ducha svého Syna, Ducha volajícího Abba, Otče. A tak už nejsi otrok, nýbrž syn, a když syn, tedy z moci Boží i dědic. Ga 4,4-7
Bůh se stal člověkem, abychom se my stali lidmi. Stalo se to v Judsku, v době kdy vládl Augustus a vedlejší Syrii spravoval Quirinius. Stalo se to na této obyčejné zemi v obyčejném městě Betlém. Nestalo se to obecně někde – v mysli básníka, nebo Atlantidě. Obyčejný je čas, místo, lidé.
A do toho příběhu vstoupí Bůh. A to je neobyčejné. Už dost silné by bylo povědět, že do toho příběhu Bůh přišel. Nebo sestoupil. Je to ještě mnohem silnější. On se do toho narodí. Na konkrétním místě v konkrétním čase se Bůh stane člověkem. A stane se jím se vším všudy, tedy narozením, a pak i smrtí. Bůh nestál při porodu opodál v bílé zástěře. Nedržel Marii za ruku a nemodlil se, aby to dobře dopadlo. To možná dělal Josef, pokud neomdlel. Bůh není u toho. Je úplně v tom. Bůh se narodil.
To zní divně, viďte. A ani nevíme, jestli se nám to vlastně líbí. Podobně divně zní na Velký Pátek – že Bůh zemřel. Je to v napětí s naší představou Boha. Ať vládne, ať tvoří, ať nás trestá, ať přichází na návštěvu, ale ať zase odejde tam někam, kam patří. Copak si umíme představit Boha, který se stane námi? Vnoří se do našeho příběhu tak, že už není divák a pozorovatel, ale je my, já, můj bratr, přítel, jeden z nás?
Ale je-li to tak, pak se něco zásadního změnilo. Snad by se to dalo přirovnat – změnil se gen tohoto světa. Stvořitel se stal stvořením. Bůh se stal člověkem, abychom se my lidé stali lidmi.
Je třeba k tomu všemu předat klíč. Někdo z lidí musí být informován, co se to vlastně stalo! A musí to předat dál. Anděl, pastýři, a pak učedníci, a Petr – ty jsi Kristus! A další a další.
Ten zázrak, který se lidské řeči nikdy nepodaří úplně popsat, se pokouší vyjádřit i nejlepší teolog všech dob, apoštol Pavel. Pavel ve svých listech hledá, jak se nás týká to, že Kristus byl ukřižován a vzkříšen. Zkouší to vyjádřit takto:
Byli jsme spoutáni různými silami. Byli jsme jako otroci. Ale v určitý čas poslal Bůh svého syna narozeného z ženy, aby nás vykoupil. Aby nás vyrval z těch mocí a sil, které nás poutají. Osvobodil nás a učinil nás Božími syny, Božími dcerami, Božími dětmi.
Možná nám to zase drhne v hlavě. Něco nesedí. My si to prostorově představujeme – Bůh – nahoře. Kousek pod ním Ježíš, jeho syn. A kousek pod ním my, kdo mu věříme, jeho děti. Pavel obrazně pověděno říká – Bůh s námi z toho třetího stupně škubne a udělá ty stupně jenom dva. Na prvním Bůh, Syn, Duch svatý. Na druhém my. Boží synové, Boží dcery. A ani to úplně nesedí. Někdy se zdá, že ten druhý stupeň se prolíná s prvním. Jsme synové, dědicové Boží…
Takhle se nás týká, že se Bůh stal člověkem: Kristus nás osvobodil a tím přitrhl blíž k Bohu. Vyprostil z té změti chapadel a pout a ostnatých drátů. Dostali jsme se tak blízko Bohu, že máme sílu prát se s těmi chapadly a pouty a ostnatými dráty, které to pořád zkoušejí a budou zkoušet, aby nás dostaly! Bůh a jeho Duch jsou tak blízko, že se smíme s těmi potvorami prát. Můžeme je odhánět, sekat, tlouct – já už patřím někomu jinému – ty na mě nesahej, prevíte.
Smíme si opakovat – Bůh mne přijal za svou, jsem jeho dcera, Bůh mne přijal za svého, jsem jeho syn. Třeba až půjdete domů, nebo budete sedět v trolejbuse, pojedete sami autem, 5x si to řekněte. A večer před spaním zase. A pak to všechno, co by vás chtělo poutat, odkopnete od sebe pryč, silně, beze strachu, nech mě být!
Abychom se pokusili být konkrétní, je něco, co nás takhle chce spoutat a do čeho můžeme kopnout a zakřičet, kuš, táhni potvoro?
Často se zmiňuje konzum. No nevím. Ano i ne. Já vás znám mnohé docela dobře a myslím, že vás konzum nezotročuje. Že to s ním umíte a že on slouží vám a ne vy jemu. Možná ovšem, když se podíváme na bídu v Africe a Asii, a na to za kolik kupujeme to, co se tam vyrobí a v jakých podmínkách se to vyrobí, tak ano. Konzum je zdánlivě daleko od nás a my pomáháme roztáčet zlé síly, které zotročují jiné. Co s tím? Aspoň, minimálně, o tom vědět! Aspoň být nedůvěřiví ke všem, kdo to zlehčují a dělají si z toho legraci a říkají, kdo ví jak to je. Na to zlo čeká, na takovou hloupou lhostejnost.
Zotročuje nás touha po zdraví? Po životě bez nemocí? Strach z nemoci a smrti, který se kolem nás omotává? Možná. Ano. Smíme to přiznat. Chceme být zdraví. Jak se tomu bránit? Třeba připomenutím – Bůh mne přijal za svou dceru, za svého syna. Tato víra má sílu, která mi pomůže bojovat se strachem z nemoci a smrti. Tu úzkost to nezruší. Ale nedovolí ji, aby si mne osedlala ke svému obrazu.
Těch lián, pout a chapadel je mnoho. Existují jistě i dnes. Vánoční důraz apoštola Pavla je – Bůh se stal člověkem, abychom se my stali lidmi. Kristus vás přitrhl k Bohu, vykoupil z otroctví všelijakých sil a mocí. Jste svobodní a jako svobodní s tím můžete bojovat. Jste svobodní pro zápas s tím, co by vás chtělo od Boha odtáhnout.
Stále zde bude jakási zlá moc, nedefinovatelná, které se to nebude líbit. Bude chtít, abychom se raději dívali do země než do nebe. Abychom si nevěřili a přihlouple se usmívali před někým, kdo je zlý a arogantní. Abychom zalezli do svých bytů a nevystrkovali nos, když bude vedle někdo ponižován. Abychom se nezajímali o to, co se děje za humny, nebo v Sýrii, Súdánu, a jinde.
Ostatně, podle evangelisty Matouše, ledva se Kristus narodil, začala šílená hrůza, masové vraždění malých chlapců. Bůh se stal člověkem, a zlo okamžitě vytáhlo do boje a reagovalo mocným protiúderem. Ten boj je a trvá.
Bůh se stal člověkem, my se smíme se stávat lidmi. Radostnými, svobodnými, pozornými vůči druhým, háklivými na projevy nesnášenlivosti. Bůh nám dává důstojnost Božích dětí. Věřme tomu. Je to moc dobré. Nic lepšího nikde nenajdeme.
Pane, náš Bože, žádný cíl ti není příliš daleko, žádná cesta příliš dlouhá. Stáváš se jedním z nás, osvobozuješ nás, dáváš nám naději a budoucnost. Proč bychom neměli otevřené srdce a přejný zrak?
Prosíme tě, sejmi z nás okovy, které nasazujeme někdy sami sobě, ale častěji druhým. To vyznáváme. Uč nás stávat se lidmi, když ty ses stal člověkem… Pane, smiluj se nad námi.
Pro tvou lásku Kriste, prosíme za ty, kdo jsou nesvobodní, ponížení, manipulováni, zesměšňováni.
Za ty, kdo si myslí, že si mohou dělat vše, co se jim zlíbí. A netuší, že jsou nejen trapní, ale že ničí svobodu druhých. Dotkni se jich, aby poznali lásku a změnili se.
K tobě voláme – prosíme tě, vyslyš nás.
Za ty, kdo jsou smutní v krásný čas vánoc. Chtěli by být veselí, ale nemohou si poručit. Nemoc jen příliš blízko, samota bolí, chybí ten druhý, který by byl blízko.
K tobě voláme – prosíme tě, vyslyš nás.
Prosíme za tvou církev po celém světě. Za naše sbory v zahraničí, za pronásledované křesťany v Asii a Africe. Daruj jim i nám všem co je třeba. Víru, naději, lásku.
Amen
