Text: 1Tes 4,1-8 | Kazatel: Ladislav Beneš
Milí bratří a sestry,
Sbor v Tesalonice je sbor výborný, mimořádných kvalit. Apoštol Pavel mu dává na počátku svého listu to nejlepší vysvědčení: Stále vzdáváme díky Bohu za vás za všecky… 4 Víme přece, bratří Bohem milovaní, že patříte k vyvoleným (1Tes 1,2nn). Ale to není jen názor apoštola, který tento sbor kdysi založil, nýbrž jim nadšeně i sděluje: o vaší víře v Boha se ví všude… Lidé sami vypravují, jak jste nás přijali a jak jste se obrátili od model k Bohu. Evangelium tam ukázalo takovou moc, že „se to ví prostě všude“ a všude se o tom mluví. Lidé tam uvěřili, změnili svůj život, slouží v lásce druhým, mají pevnou víru a naději a vytváří sbor bratří a sester. To se o nich rozkřiklo všude kolem. Bohu samotnému patří díky, že jeho Slovo, které zní z kazatelen, je tak mocné.
Co byste vy sami, bratří a sestry, napsali do takového tesalonického sboru? – Apoštol tam kupodivu nepíše ani gratulace ani pozdravný list plný obdivu. Místo toho slyšíme, že celou velkou část dopisu uvádí velmi naléhavě: Konečně vás, bratří, prosíme a napomínáme… A když jim vysvětlí, že nemají žít ve „vášnivé chtivosti jako pohané“, tak Pavel ještě jakoby zesílí tu prosbu a napomenutí: Kdo tím pohrdá, nepohrdá člověkem, nýbrž Bohem. Kdo odmítá tyto naše prosby a napomenutí, kdo ignoruje naše kázání a myslí si, že to jsou jen takové zbožné řeči, odmítá ne jen to naše kázání a nepohrdá námi – kazateli a apoštoly, ale pohrdá, ignoruje a odmítá samotného Boha.
To jsou, jistě uznáte, po tom nádherném úvodu velmi ostrá slova. A proč tedy do tohoto příkladného sboru takto naléhavá prosba s napomenutím? Apoštolovi nejde o to, že by měl nějakou osobní zálibu v mentorování, poučování, v neustálé nespokojenosti – sotva je někde něco pěkného a dobrého, už to je podezřelé a vlastně stále ne dost dobré a tak do Tesalonických „vrtá“ a „šťourá“. Ani nemá potřebu nějak vyzdvihovat svou autoritu jako teologa oproti „laikům“ či prostě převahu nad sbory, které navštěvuje. Ale dvakrát zde zmiňuje to ústřední: Apoštolovi záleží velmi na tom, aby Tesaloničtí, a pak i všichni, kdo budou tato slova číst, žili jako ti, kdo byli Bohem povoláni a posvěceni. Ta naléhavá prosba nesměřuje k Tesalonickým, protože přes všechnu dokonalost mají ještě tu a tam nějakou chybičku. Ale jde o to, co je podstatné, zásadní a co má dosah nejen pro příští chvilku v kostele nebo nedělní chvilku odpočinku a přemítání, nýbrž co má dosah v celém příštím týdnu a po zbytek života. Ale to není ještě vše: jde o to, abyste dobře obstáli ve chvíli, kdy Bůh bude soudit živé i mrtvé. Kdykoliv recitujete vyznání víry – před křtem či večeří Páně – pak také toto: Bůh bude soudit živé i mrtvé. A apoštolovi jde velmi naléhavě o to, abyste vedli dobrý život takový, který obstojí nejen před vámi a vašimi dětmi, nejen před vašimi současníky – ale žijte tak, abyste se líbili Bohu. A co to je?
Neboť toto je vůle Boží, vaše posvěcení. Možná to slovo „posvěcení“ zaznívá příliš cize, není to, pravda, náš běžný slovník. A přece zde vyjadřuje celý obsah evangelia: Milí bratří a sestry, to, co Bůh pro vás udělal a připravil, a co je jeho vůle pro vás, to není nic cizího, neznámého, ale učinil všechno pro to, abyste byli shledáni před jeho tváří svatými a čistými a jemu se líbili. Vskutku, to je zvláštní, že Bůh sám udělal všechno pro to, abychom se mu my líbili a mohli obstát před jeho soudem. Mezi lidmi, v tomto světě konkurence a řevnivosti, sobectví a egoismu to tak obvykle nechodí: druhého potopit, očernit, vyzrát na druhého, zneužít pro své blaho a svůj prospěch, užít si. To známe – ale apoštol ujišťuje: Bůh však takto nejedná, jemu nade vše záleží na tom, abyste obstáli a byli shledáni stejně svatými, jako svatý je on. To je Boží vůle o vás a vaše posvěcení.
A když se zeptáte, jak to můžeme vědět a jak to udělal, pak to povím: v Ježíši Kristu. V něm přece Bůh ukázal svoji vůli, že na nás nechce vyzrát a vydělat, ale naopak – on kvůli nám ztratil úplně všechno, svého Syna, když byl ukřižován a zemřel. To je cena našeho posvěcení, naší svatosti a naší naděje, to je cena, která byla zaplacena za každý lidský život. Tam poznáváme, že Boží vůle není něco tajemného a neznámého, ale jeho úsilí, ve kterém udělal pro nás všechno, abychom byli svatí a obstáli.
A teď apoštol Pavel však i v tom dobrém tesalonickém sboru vidí: i tady se vkrádá do myslí a srdcí některých lidí: Ale pro mě to neplatí. Nebo ještě spíš: já to nepotřebuju. Já si žiju podle svého, mám své zkušenosti a svůj rozum a umím se rozhlížet kolem sebe a podle toho se zařídím. A ještě jiný možná přemýšlí: celý život jsem se snažil, usiloval o dobro a spravedlnost – ale k čemu!? Už nemohu, nechci, je mi to jedno. Ale právě proto, bratří, prosíme a napomínáme v Pánu Ježíši, abyste vždy více prospívali v tom, co jste od nás přijali. A když apoštol říká: v Pánu Ježíši vás naléhavě prosíme, pak tím vlastně říká: Bratří a sestry, možná ztrácíte naději, možná se vám vytrácí chuť i síla znovu a znovu zápasit o poslušnost ve víře, možná vás přepadá dojem, že zvyky, trendy, dnešní móresy, sobectví a dravost v tomto světě všechno převálcují a přemohou – nedejte se mýlit; Kristus je Pánem, Kristus je Kyrios, to on vstal z mrtvých a panuje a vládne a jemu se bude nakonec všechno klanět a zpovídat. A apoštol tu vlastně povzbuzuje a naléhavě prosí: – vzpomeňte na evangelium Ježíše Krista, toho za vás ukřižovaného a vzkříšeného, které jste kdysi přijali, které vám vlilo naději do života – a toho se nepouštějte, připomínejte si to, v tom se upevňujte a rozhojňujte. Den za dnem, neděli za nedělí.
A toto všechno – „žíti Bohu k libosti“, jak zpíváme v písni 477 – se projevuje podle apoštola především ve dvou oblastech. Jednak v soužití muže a ženy: abyste se zdržovali necudnosti 4 a každý z vás aby uměl žít se svou vlastní ženou svatě a s úctou, 5 ne ve vášnivé chtivosti jako pohané, kteří neznají Boha. Jistě tušíte, že samotná tato apoštolova naléhavá žádost by vydala na celé kázání. Pokusíme se jen stručně: Právě v tom nejužším soužití, to, co my nazýváme intimní sférou (a tedy obvykle máme za to, že do toho nikomu jinému nic není), právě v této sféře máte dosvědčit to, co jinak samozřejmé vůbec není. Osloven je muž, ale dnes to lze směle rozšířit i na ženy: váš partner není věc, předmět, se kterým si můžete dělat, co chcete, a když se vám nelíbí, tak jej vyměníte jak kus nábytku. Ano, to chce mnohdy sílu a přemáhání, zvláště když je zdůrazněno: žijte se svou vlastní ženou (nebo mužem) svatě a s úctou. Tedy: žijte ve vašich vztazích – a to platí pro páry sezdané i nesezdané – tak, že to obstojí před samotným, svatým Bohem. Právě v tom nejužším soužití dosvědčujte, co není všem samozřejmé – že i – nebo právě v té oblasti, kde všichni kolem mají dojem, že to je oblast zcela soukromá, neveřejná, zcela poddána našim pravidlům, dosvědčujte, že ani tam nepatříte sami sobě a svým sklonům a potřebám – ale náležíte Bohu, neboť jím jste byli povoláni a posvěceni. Dosvědčujte obzvláště v tomto soužití, že ten druhý – tobě milý a blízký, nebo ti je právě protivný a nesnesitelný – on je pořád právě tak dobré a Bohu milé stvoření, za které Bůh dal život svého Syna, jako za tebe. Proto si ten druhý zaslouží úctu.
A druhou oblastí jsou vztahy obchodního jednání, vztahy majetkové a pracovní. ((Máte-li před sebou otevřený ekumenický překlad, možná se divíte, jak jsem na to přišel, tam je řečeno: Ať nikdo v této věci nevybočuje z mezí. Jakoby pokračoval výklad o vztazích mužů a žen. Ale již Kraličtí pochopili původní řecký text na tomto místě podobně jako se k tomu kloní i moderní bádání, jako novou myšlenku, týkající se právě obchodního jednání.)) Tedy (Kral. 1Tes 4,6): aby žádný neutiskal ani oklamával v jakémkoli jednání bratra svého. I v této oblasti je nám dnes velmi zatěžko přijmout, že se v ní nemáme řídit zákonem trhu, konkurenčním bojem a úsilím o zajištění nejlepšího zisku – ale řídit se tím, co se líbí Bohu. Zní to opravdu jako z jiného světa – apoštol právě v této souvislosti mluví o tvém obchodním partnerovi jako o bratrovi; proto se to někdy vykládá tak, že jde jenom o obchodování a podnikání v rámci církve, mezi věřícími. Ano, tam to platí na prvním místě a především. Ale když apoštol vykládá o posvěcení a životě, který dobře obstojí před Bohem, pak ovšem naléhavě prosí Tesalonické, aby nezapomněli, nepochybovali, že nejen v bohoslužbách, nejen ve svých srdcích, ale v každé, i té nejintimnější oblasti svého života, a ovšem i života kolem, ba v celém světě a kosmu, je Pánem toliko Ježíš Kristus.
A tak přece pak nemůžete už jednat jako ti, kdo toto neznají a ignorují. Těm bývá jedno, zda druhého poškodí, jak na druhého vyzrají, zneužijí ke svému obohacení a ke své cestě nahoru, ke své prestiži, zda vyrobí šlendrián a draze jej prodají, nebo si přivlastní práci druhého. A když mi někdo vadí v cestě, tak jej odkopnu. Ale ono to má i jemnější podoby, určitě byste mohli mnoho vypravovat – jak vás druzí nechali klidně udělat práci, do které se nikomu nechce, jak jemně, a přitom bezohledně lze dirigovat a využít druhé atd. Takové asociální chování, které z druhého člověka, který žije nebo pracuje vedle mě, doma či v práci, podřízeného či nadřízeného dělá nástroj v mých rukou – to podle apoštola nemá žádné místo mezi vámi a nemá to budoucnost ani v nebi: protože Pán ztrestá takové jednání, to před Bohem neobstojí.
Milí bratří a sestry, vidíte, že apoštolova naléhavá prosba a žádost: abyste vždy více prospívali v tom, co jste od nás přijali…: žijte tak, abyste se líbili Bohu, nevychází z nějaké apoštolovy touhy se uplatnit, ukázat svou autoritu, uplatnit svůj církevní úřad. Ale z jeho veliké starosti, aby nikdo nepohrdl evangeliem, a především nepohrdl Božím darem posvěcení, kterého se vám dostalo. My víme, že sami na to sílu nemáme. Proto apoštol nakonec ujišťuje Tesalonické: Bůh vám k tomu všemu dává svého svatého Ducha. Nejen, že v Kristu již udělal všechno, abyste mohli vést Bohu libý život v posvěcení, ale on nepřestává se starat a posílá Ducha svatého, který vás posiluje a povzbuzuje, abyste obstáli dobře i tam, kde si myslíte že jste na všechno docela sami a nemáte šanci obstát. I tam se smíte ve víře spolehnout, že Bůh vás, jak praví apoštol v samém závěru svého listu (1Tes 5,23): cele posvětí a zachová vašeho ducha, duši i tělo bez úrazu a poskvrny do příchodu našeho Pána Ježíše Krista. Amen
