Text: Sd 7 Kazatel: Daniel Ženatý
Za časného jitra se Jerubaal, to je Gedeón, a všechen lid, který byl s ním, utábořili u pramene Charódu. Tábor Midjánců byl od něho na sever, v dolině za návrším Móre. I řekl Hospodin Gedeónovi: „Je s tebou příliš mnoho lidu, než abych jim vydal Midjánce do rukou, aby se Izrael vůči mně nevychloubal: ‚Vysvobodil jsem se vlastní rukou.‘ Nuže, provolej teď k lidu: Kdo se bojí a třese, ať se z Gileádského pohoří vrátí a vzdálí.“ Vrátilo se dvaadvacet tisíc mužů z lidu, zůstalo jich jen deset tisíc. Hospodin však Gedeónovi řekl: „Ještě je lidu mnoho… Sd 7
Gedeon a jeho muži se utábořili u pramene Charod. Tábor nepřátelských Midjánců byl v údolí kousek odtud. Midjánci a Amálekovci působili Izraelcům obrovské trápení. Když byla úroda přišli, vše sebrali, vyplenili, zabíjeli, lidé raději opustili své domovy a bydleli někde v jeskyních v horách. Boj proti Midjáncům byl bojem za život a za svobodu.
Izrael se chystal k bitvě, když tu Hospodin řekl Gedeonovi, že má příliš mnoho vojáků. Příliš mnoho mužů na to, aby pak, až vyhrají, pochopili, že vítězství jim dal Hospodin. Říkali by si, zachránili jsme se vlastní rukou. Na Boha by si nevzpomněli a nepřičítali by mu vítězství. Je tam mnoho zajímavých věcí už v tom úvodu. Předně, Bůh mluví. Není mu jedno, jak to zde vypadá. Slyší křik ubohých a zasahuje.
Pak ta neobvyklost – příliš mnoho vojáků na vítězství. Je to na hlavu postavené, obvykle se říká – je vás příliš málo. Snad je v tom pro nás upozornění, že příliš mnoho – mužů, slov, akcí, parády, příliš mnoho něčeho – může zakrýt Boha. To je zvláštní upozornění. Přílišné množství zakryje podstatu. Příliš mnoho péče o domov zakryje podstatu domova, příliš mnoho péče o sebe sama zakryje kdo jsem, příliš mnoho mužů v boji zakryje Boha a jeho dílo. Může i příliš mnoho zbožnosti zakrýt Boha?
A ještě něco. Hospodin nemluví o tom vítězství, ale o záchraně. To co se stane nebude výhra, ale záchrana. Tak jako dal Bůh vítězství v Egyptě a Izrael se zachránil, tak jako dal Bůh vítězství Kristu, tak nás zachránil. Nebylo to samoúčelné vítězství. Šlo o vysvobození, ochranu před smrtí.
Hospodin říká Gedeonovi, jak má provést první – dnes by se řeklo trochu nepěkně – zeštíhlení vojska. Řekni jim, ať jde domů, kdo se bojí. 22 tisíc mužů si oddechlo a šlo domů, zůstalo 10 tisíc. Někdy číslům ve starém zákoně nerozumíme. Těžko uvěřit, že by Izrael v době kdy ještě nebylo království dal dohromady 33 tisíc bojeschopných mužů. Možná je lépe si to představit – dvě třetiny se vrátily domů, jedna třetina zůstala. I to je pro Hospodina příliš. A tak dá rozkaz, ať se muži napijí vody z pramene. Kdo si k pití z pramene klekne, ať jde domů. Kdo si neklekne, tedy asi si lehne, bude chlemtat vodu jazykem jako pes, ať zůstane. V tomto zvláštním obraze nešlo o to, co více odpovídá slušnému chování. Rozhodující bylo pokleknutí. Proč pokleknutí? Protože voda byla vzácná, prameny chráněné, a stejně jako to někdy vidíme v horách, prameny měly své patrony. Svá božstva. A božstvům bylo třeba sloužit, aby voda nevyschla a byla dobrá. Kdo dokázal pít, aniž by předtím poklekl, byl dobrý v očích Hospodinových. Neklekl před cizím božstvem. Jako Daniel a mládenci před zlatou sochou, Ježíš na poušti, jako tisíce statečných v dějinách, kteří měli jen pokleknout, jen podepsat, a přiznat tak moc a slávu někomu jinému, než Bohu.
Zřejmě měl Hospodinův příkaz znamenat – kdo před tím božstvem kleká, není vhodný pro bitvu. Kdo nekleká, kdo mně věří víc než nějakému patronovi, ten je dobrý Hospodinův voják. Těch kdo si neklekli a vodu chlemtali, bylo třista. Setina jich zůstala z původního počtu. Zbytek šel domů a ještě dostali na cestu proviant. Asi by tam na těch 300 zůstalo moc zásob.
Midjánců a Amálekovců v údolí bylo jako kobylek, velbloudů měli jako písku na mořském břehu. Hospodin vyzve Gedeona, ať sestoupí do tábora na výzvědy. A pokud se bojí, ať si sebou vezme svého mládence Půru. Gedeon s Půrou sestoupili a slyšeli, jak si dva muži v nepřátelském táboře vyprávějí. Měl jsem sen, říká jeden. Pecen ječného chleba se valil na náš tábor, přivalil se k tomu stanu a úplně ho rozbořil. Ten druhý odpověděl – to je znamení meče Gedeona a Hospodina, porazí nás! K „tomu“ stanu – jde zřejmě o určitý stan, kde asi byly uloženy sochy božstev a posvátné předměty. Ten stan padl, jak se na něj pecen chleba přivalil. Chléb jako moc bezmocných. Chléb náš vezdejší dej nám dnes, po večeři vzal chléb, lámal jej a řekl. Chléb ve snu neznámého midjánce má větší moc než pohanská božstva.
Gedeonovi to stačí, chápe to jako potvrzení toho, že má jít do bitvy. Vrátil se do tábora, zvolal vstaňte, Hospodin vám dal do ruku tábor Midjánců. Rozdělil muže do tří skupin, každému dal do ruky polnici – trubku, prázdný džbán a pochodeň. Sestoupili k táboru a ve chvíli kdy se v půlnoci střídaly stráže, zatroubili všichni na polnice, rozbili džbány, do levé ruky vzali planoucí pochodeň a troubili a volali, meč za Hospodina a za Gedeona. Zůstali stát kolem tábora každý na svém místě. V táboře nastal chaos, asi to musel být šok, kolem planoucí pochodně, zvuk trubek, křik. Hospodin obrátil v celém táboře meč jednoho proti druhému, bili se navzájem, a kdo z toho vyvázl, dal se na útěk. Byli svoláni všichni Izraelci, tedy i ti kdo nebyli v bitvě, aby bojovali s utíkajícím nepřítelem. Zlo je potřeba vyhubit důsledně. Izraelci zajali také dvě midjánská knížata, usekli jim hlavy a přinesli Gedeonovi.
Příběh otevírá mnohé důrazy:
Přílišné množství zakryje podstatu. Příliš mnoho vojáků zakryje, že vítězství dal Bůh. I nám by to dnes Bůh řekl? Je něčeho moc, co ho zakrývá? Nepřivlastňujeme si některé dobré věci, jako že to je díky naší moudrosti, schopnosti, a ono, kdyby nám to Bůh nedával, nebylo by nic?
Nejde o vítězství nad někým, ale o záchranu. V Bibli se bojuje, v životě se bojuje. Bez boje to nejde. Vždy se objeví někdo, kdo by chtěl žít na náš úkor, kdo by chtěl vzít naši svobodu. To je boj, za život, svobodu, pravdu. Nejde o vítězství nad někým, abych měl pocit, že jsem lepší.
Kdo se bojí, ať jde domů. Kdybychom byli s Gedeonem, šli bychom domů, nebo zůstali v bitvě? To je úžasná zpráva, smíme přiznat že se bojíme. Někdy se bojíme. Nejde o to, abychom byli jako skála, ale abychom se drželi toho, komu důvěřujeme.
Klekat před cizím božstvem. Takové to, co kdyby. Co kdyby na tom něco bylo. Ale Hospodin je žárlivý, nesnese, abychom se o něj dělili.
A pak to malé množství proti velkému množství. Boží jednání se děje spíše v cudné střízlivosti. Učedníků bylo jen dvanáct, apoštolové po Kristově smrti a vzkříšení umírali většinou mučednickou smrtí, Kristus umírá v ponížení a samotě.
Neznamená to, abychom po samotě a ponížení toužili. Radujeme se jeden z druhého, že tu nejsme sami. To ano. Ale nepropadněme beznaději, když se ocitneme mimo hlavní proud společnosti. U Boha, pro Kristovy zásluhy, to neznamená konec.
Svatý Bože, přicházíš k nám, nacházíš nás, ať jsme středem zájmu, nebo se trápíme v zapomenutém pokoji nějakého ústavu. Prosíme, ať se to stává potěšením všem, kdo touží po životě a naději. Pane Ježíši Kriste, ty jsi světlo, ty jsi cesta pravda i život, ty jsi nám přítomen. Proto prosíme: Veď nás tak, aby množství toho co děláme, nezakrylo to co je podstatné. Abychom tebe a důvěru tebe nezarovnali zbytečnostmi. Dotýkej se nás, abychom i ve chvíli kdy děláme úplně obyčejné věci, poznávali, že to je zázrak, že to tak je, že jsi s námi a bez tebe by to bylo jinak. K tobě voláme: prosíme tě vyslyš nás
Zbavuj nás touhy nad někým vítězit. Taková touha asi není nic, co by ti imponovalo. A naopak dávej nám odvahu bránit svobodu a důstojný život. Je to tvůj dar. Smíme jej chránit, a o něj bojovat. A tak prosíme za všechny, kdo za svou svobodu bojují. Ať jednotlivě, v rodině či zaměstnání, nebo za svobodu své země. K tobě voláme: prosíme tě vyslyš nás
Prosíme a přimlouváme se za ty, kdo mají strach své milé. Za ty, kdo bojují se svou nemocí, a vděčně přijímají každý nový den. Prosíme za ty, kdo jsou ponižováni. Ženy, děti, mentálně nemocní, staří, cizinci, lidé se špatnou minulostí. K tobě voláme: prosíme tě vyslyš nás
Prosíme, povzbuzuj nás i všechny kolem nás, abychom dokázali odmítnout to, co skrytě vede k nesnášenlivosti, abychom odmítli vše co obdivuje násilí a průměrnost. K tobě voláme: prosíme tě vyslyš nás
Prosíme jeden za druhého. Některé známe více, některé méně. Prosíme za své rodiny, rodiče, sourozence, děti, vnuky. Prosíme i za sebe, stůj při nás. K tobě voláme: prosíme tě vyslyš nás