Text: Žalm 59 Kazatel: Daniel Ženatý
Vysvoboď mě od mých nepřátel, můj Bože, buď mi hradem proti útočníkům. Vysvoboď mě od těch, kdo páchají ničemnosti, zachraň mě před těmi, kdo prolévají krev. Hle, jak nástrahy mi strojí, mocní srocují se proti mně, ne snad pro nevěrnost nebo můj hřích, Hospodine, sbíhají se, aby zakročili, ne však kvůli nepravosti. Vzbuď se, pojď mi vstříc a pohleď! Hospodine, Bože zástupů, ty jsi Bůh Izraele. Procitni a ztrestej všechny pronárody, neměj slitování s nikým, kdo by věrolomně páchal ničemnosti. K večeru se navracejí, skučí jako psi a pobíhají kolem města. Hle, co chrlí jejich ústa! Mezi jejich rty jsou meče, že prý: „Kdo to slyší?“ Ty se jim však, Hospodine, směješ, všechny pronárody jsou ti k smíchu. Moje sílo, budu se tě držet! Bůh je přece hrad můj nedobytný.
Tento žalm doporučuje církevní tradice číst tuto 10. neděli po Trojici. Nutí nás tak zabývat se věcmi, kterým buď moc nerozumíme, nebo se jimi zabývat nechceme. Modlit se, aby Pán Bůh potrestal mé nepřátele? Můžeme se takhle modlit? Tolikrát jsme v kostele slyšeli, že máme nepřátele milovat- a teď – ztrestej je? Ti nepřátelé jsou odporní, vysmívají se pravdě, spravedlnosti, mají legraci z práva, jdou proti Pánu Bohu, mezi jejich rty jsou meče, k večeru se navracejí a skučí jako psi a pobíhají kolem města. Sraz je Hospodine, skoncuj v rozhořčení s nimi. Můžeme se tak modlit? A to není jen tento Žalm jako nějaká výjimka. Podobný je i 109 a mnohé další. Rozpaky nad těmi slovy jsou velké, někteří vykladači by ta slova buď škrtli, nebo prostě přeskočili jako nános čehosi starého, co už v Kristově věku není třeba a jednou se to vyhodí…
Žalmy známe především jako texty útěšné, texty které jdou do hloubky našeho já a mluví o Bohu tak, že je jasné, že to je s ním dobré. Avšak i krásný 139 žalm, který jedinečně popíše, jak nás Bůh znal už v těle matky a jak tam hnětl naše tělo a kosti, i tento jímavý žalm na konci mluví o protivnících a prosí, aby je Bůh skolil. Ostatně, máme ve zpěvníku dvoje přebásnění 139 žalmu a tomu slovu o vyhubení protivníka se obě přebásnění vyhnula. I mně dělá mně to problémy to přijmout. Ale cítím, že je poslušné se tomu nevyhýbat, a že přece ti kdo žalmy zpívali, nebyli horší než my a to že, se žalmy vykládají a zpívají tři tisíce let, je těžká hodnota kterou nelze jen tak obejít a říct – je to špatně.
A navíc. Vidíme, jak se pozvolna situace mění, i politická či mezinárodní, a my z poměrného klidu najednou cítíme ohrožení těmi, o kterých žalmy mluví. Ukrajina, Palestina, Irák, Sýrie. Přibývá těch, kdo mají mezi rty meče a říkají si, no a co? Musíme se připravovat na to, že máme nepřátele, nejen na chodbách paneláků a v práci? A dál se ptáme – patří k lidskému životu touha povědět to, co se skrývá na dně? Smí se to? Vykřiknout to, Pane Bože zachraň mne a dělej s nimi něco? Smeť je, odstraň je, zbav je jejich moci!?
Myslím, že ano, že patří. A že by to bylo velmi pyšné a kruté povědět – to je špatně se takto modlit. Vypadali bychom možná dobře, nekonfliktně, ale. Ošidili bychom sami sebe. Podřezávali bychom si pod sebou větev. Zavřeli bychom si prostor, který nám jednou může zachránit život. Odhodili bychom pryč něco, co momentálně neužíváme a myslíme si, že proto je to na nic. A netušíme, že to možná jednou budeme hodně potřebovat.
A navíc bychom trochu frajersky a nezodpovědně odřízli ty, kdo takto dnes volají. Vzali bychom jim naději. Volají tak, protože nemohou jinak.
Před dlouhým časem, v březnu 2013, byly uneseny v Pákistánu dvě české mladé ženy. Ony – snad – někde žijí. A jejich rodiny doufají. Co prožily, prožívají, netušíme, a snad ani nechceme vědět. Vezmeme jim tu možnost zakřičet ze všech sil, až prasknou žíly v krku – Bože dostaň mne odtud – ať pojdou ti prevíti, co mne tu drží a znásilňují!? Kolik lidí je i dnes náhle zbaveno práva a spravedlnosti – křesťané muslimové – najednou jsou vytrženi ze spokojeného života a hledí smrti do očí? Řekneme jim, že by ale neměli myslet zle o těch, kdo mají samopaly a přikazují jim nastoupit na náklaďáky, a je jasné, kam vás povezou?
Ježíš říká v kázání na hoře – Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví. To chápeme. Jsou dobří ti, kdo kolem sebe nedělají kravál a slyší, co druzí říkají. A hned následující blahoslavenství je – blaze těm kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni! Hladovějí a žízní po spravedlnosti. Protože ji nemají, nebo jim ji sebrali. A to hladovění a žíznění se může projevovat bojem a křikem, touhou, emocemi, možná vztekem a lítostí. Takoví jsou Bohu milí, říká Ježíš.
Kdybychom takové modlitby v Písmu přeskočili, vyhnuli bychom se tomu, o čem sami neradi mluvíme, o svých citech, vztecích, hněvu, škaredých myšlenkách. Ale to vše k nám patří. Je lepší stát před Bohem se svou bídou, ale pravdivě, než před ním stát zdánlivě v pořádku, a něco skrývat.
Souvisí to nějak s evangeliem a Kristem? Věřím, že ano. Je dobré slyšet, že tyhle temné pocity mohou před Bohem zaznít. Že jim Bůh dává prostor. Jsou před Bohem legitimní. Bůh bere vážně mou bezmoc, dává ji prostor, i mému zmatku a strachu. Mohu to před ním přiznat. A tím se stane, že vztek, hnusné pocity mne nemusí osedlat, nemusí mne zotročit, Kristus na ně stačí. Tak ostatně závěr Žalmu – moje sílo, tobě chci zpívat žalmy, Bůh je přece můj hrad nedobytný, Bůh můj milosrdný. On mne chrání, aby mne můj vlastní hněv a bezmoc nezahubil. A chrání mne i před těmi, kdo usilují o můj život. Je moje naděje, když hledám život a toužím po něm, je moje naději i ve chvíli kdy život ztrácím.
Kdo pozná tento prostor, který Bůh tvoří, může se nadechnout. A možná pozvedne oči a objeví nové dveře, z místa, z něhož dosud nebylo úniku. A pozná, že křičel, ať to Bůh těm pitomcům natrhne, a nemohl jinak, ale že to ještě není cíl. Že to ještě není všechno. Že ještě něco následuje. Že Kristus žije. A ví o tom. A přijde. Sestoupil do centra hněvu i do hlavního štábu zla. Smířil tento svět s Bohem. Drží za ruku ty, kdo křičí – Bože dělej s tím něco, protože hledí do tváře arogantní moci. A překvapivě stojí Kristus vedle těch arogantních zlých darebáků, nabízí jim sám sebe a zve je k úplné proměně.
Aktuální zpráva žalmu je – kdo je ponížen a zbaven práva a hledí tváří tvář smrti, nemusí se přetvařovat. Smí si dovolit být slabý a obnažený před Bohem. Bůh ho kvůli jeho slabosti neodstrčí. Naopak. Obejme a přivine k sobě. Udělá to už teď. Ne až jednou. Pro Kristovy zásluhy to tak je.
Pane, co ty asi každý den slyšíš, kolik proseb, v nichž jde o život, ale asi také mnoho slov prázdných a zbytečných. Dej nám odvahu k tobě volat z vlastního já, na nic si nehrát a věřit, že tak je to milé i tobě. Zbavuj nás rozpaků, zda se k tobě můžeme modlit a zda ti smíme povědět všechno. Dávej ujištění, že smíme. … K tobě voláme – Prosíme tě vyslyš nás
Prosíme za pokoj a smíření na Ukrajině, prosíme za naše krajany a jejich sbory a obce… K tobě voláme, prosíme tě, vyslyš nás
Prosíme za pokoj a smíření tam, kde se válčí a vládne hněv a násilí…
Prosíme za dvě usnesené mladé ženy a jejich rodiny…
Prosíme za ponižované – v rodinách, ve školách, ústavech, válečných konfliktech. Dej ať poznají, že ty vyvádíš z každé klece beznaděje…
Prosíme za dlouhodobě nemocné, za ty kdo leží na lůžku a tuší, že už nikdy chodit nebudou…
Prosíme za tvou církev, dávej jí odvahu mluvit o odpuštění, smíření a naději, která je v tobě. Amen
