Texty: Ž 80,2-8; Mi 5,1-4a; Mt 2,1-12 Kazatel: F. Plecháček
Naslouchej, pastýři Izraele, ty, jenž Josefa jak ovce vodíš,
zaskvěj se, jenž trůníš nad cheruby,
před kmeny Efrajim, Benjamín, Manases!
Vzbuď svou bohatýrskou sílu a přijď zachránit nás.
Bože, obnov nás, ukaž jasnou tvář a budem zachráněni.
Hospodine, Bože zástupů, jak dlouho budeš dýmat hněvem při modlitbách svého lidu?
Chlebem slzí jsi je krmil, pít jsi jim dal slzy plnou měrou.
Pro sousedy jsme předmětem sváru, nepřátelům pro smích.
Bože zástupů, obnov nás, ukaž jasnou tvář a budem zachráněni!
Volání o pomoc. Prosby o smilování. Křik z hlubin velké tísně – ale nesený nadějí, že je možné se dovolat, že je tu někdo, kde je schopen moji těžkou situaci od základu proměnit. Stačí, aby Hospodin přišel, aby nad námi rozjasnil svou tvář, a budeme zachráněni! Tahle víra rozsvěcovala světýlko naděje v srdcích Izraelců v časech bídy a soužení.
„Obnov nás“ – to není pouze volání po návratu „starých dobrých časů“, kdy bylo blaze. To je touha po obrácení, prosba nevěrných věřících, kteří se svému Bohu slovy i skutky vzdálili a opustili prameny vod živých.
„Obnov nás,“ to je prosba (nebo spíš vyděšené bečení) oveček, které zabloudily a nemůžou najít cestu zpátky. Úpěnlivé volání a ptaní se po živém Bohu, který dokáže nalézt i tam, kde se člověk sám sobě začíná ztrácet ve lži a zlobě a zmatku.
Hlavní potěšení Vánoc nespočívá v ujištění, že my dokážeme bez problémů najít Boha, ale ve zvěsti o Bohu, který hledá a nalézá nás, aby přijal, uzdravil, osvobodil.
Izrael se rozpomínal a volal a prosil, když ho děsila nenávist nepřátel a posměch těch, kteří měli právě navrch. A v tom volání se mísí důvěra, naděje i obavy: „Slituje se Hospodin i tentokrát? Nezapomněl na nás, když jsme tolikrát zapomněli my na něho? Přijde opět, aby nás vysvobodil?“
A ty, Betléme efratský, ačkoli jsi nejmenší mezi judskými rody, z tebe mi vzejde ten, jenž bude vládcem v Izraeli, jehož původ je odpradávna, ode dnů věčných. I když je Hospodin vydá v plen do chvíle, než rodička porodí, zbytek jeho bratří se vrátí zpět k synům Izraele. I postaví se a bude je pást v Hospodinově moci, ve vyvýšeném jménu Hospodina, svého Boha, a budou bydlet bezpečně ; jeho velikost bude nyní sahat až do dálav země. A on sám bude pokoj.
„Ale ano, Hospodin jistě přijde,“ volá prorok Micheáš ke svým souvěrcům. „Pošle nám Vysvoboditele a Pastýře, Mesiáše!“ Mesiáš se ovšem narodí tam, kde by to čekal jen málokdo – v judském Betlémě. Není to úplně bezvýznamné městečko, vždyť odtamtud pocházel slavný král David. Ale co si budeme povídat; světová politika se dělá někde úplně jinde…
Hospodin ovšem s oblibou vyvoluje to, co se zdá malé a bezvýznamné. Živý Bůh nejedná pouze ve světových metropolích a centrech vzdělanosti a kultury. A nemusí mít nutně k dispozici po všech stránkách dokonalé a perfektně připravené a vycvičené jedince. Jemu stačí docela málo k tomu, aby začal něco nového, co prospěje nejen hrstce jeho vyvolených, ale bude mít význam pro celé stvoření. Jedno malé městečko na okraji impéria – a malé dítě, které nebude mít za zády peníze svých rodičů ani diplom z věhlasné univerzity…
Betlém je důležitý právě upomínkou na krále Davida. Protože Mesiáš bude jeho nástupcem a pokračovatelem, skutečným Pastýřem Izraele. Přijde ten, jehož původ je ode dnů věčnosti. Má tedy něco společného s věčnými Božími záměry, s tím, co Hospodin již odpradávna připravoval. A tím, co měl Pán Bůh vždycky v úmyslu, je naše spása a vysvobození, obnova a uzdravení celého stvoření. Mesiáš přinese vyděšeným pokoj a ohroženým bezpečí a jeho vláda se rozšíří do daleka. Jak to bude možné? Protože on nebude pouze hlasatelem nové zajímavé nauky, učení o tom, jak přinést světu více míru.
Mesiáš sám bude ztělesněním pokoje, který chce Bůh darovat nám lidem. Bude s Bohem zajedno v jeho úsilí o naše dobro, proto nám dokáže skutečně prospět. Boží pokoj má tendenci se šířit. Máme zkušenost, že se dokáže rozlézat a množit zlo, nenávist a odplata, morové nákazy atd. Právě tak a ještě mnohem víc se však dokáže šířit i dobro, které pro nás připravil Bůh. Prostřednictvím každého, kdo ten vzácný Boží dar přijme a začne z něj žít.
Když se narodil Ježíš v judském Betlémě za dnů krále Heroda, hle, mudrci od východu se objevili v Jeruzalémě a ptali se: „Kde je ten právě narozený král Židů? Viděli jsme na východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit.“ Když to uslyšel Herodes, znepokojil se a s ním celý Jeruzalém; svolal proto všechny velekněze a zákoníky lidu a vyptával se jich, kde se má Mesiáš narodit. Oni mu odpověděli: „V judském Betlémě; neboť tak je psáno u proroka: ‚A ty, Betléme, v zemi judské, zdaleka nejsi nejmenší mezi knížaty judskými, neboť z tebe vyjde vévoda, který bude pastýřem mého lidu, Izraele.‘“ Tehdy Herodes tajně povolal mudrce a podrobně se jich vyptal na čas, kdy se hvězda ukázala. Potom je poslal do Betléma a řekl: „Jděte a pátrejte důkladně po tom dítěti; a jakmile je naleznete, oznamte mi, abych se mu i já šel poklonit.“ Oni krále vyslechli a dali se na cestu. A hle, hvězda, kterou viděli na východě, šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo to dítě. Když spatřili hvězdu, zaradovali se velikou radostí. Vešli do domu a uviděli dítě s Marií, jeho matkou; padli na zem, klaněli se mu a obětovali mu přinesené dary – zlato, kadidlo a myrhu. Potom, na pokyn ve snu, aby se nevraceli k Herodovi, jinudy odcestovali do své země.
Zaslíbení se naplnilo. Narodil se dlouho očekávaný a vyhlížený Vysvoboditel. Jeruzalém, který reprezentuje Boží lid, se sice znepokojí, ale pak zas všechno běží dál. Jediný, kdo tady – kromě mudrců – projevuje o Mesiáše opravdu živý zájem, je král Herodes! Je asi trochu příznačné, že se obyvatelé Jeruzaléma silně znepokojí momentální politickou situací a soustředí se víc na Heroda než na Mesiáše. Dnes nás přece také někdy přímo zavalují a často zneklidňují různé zprávy z domova i ze světa. Poutají naši pozornost, takže není zas tak složité přeslechnout mezi nimi Boží dobrou novinu o narození Spasitele.
Velekněží a zákoníci, teologické autority, sice dokážou přesně vyložit Písmo a poslat mudrce přímo do Betléma, ale zároveň to s nimi samotnými ani nehne. Evangelista Matouš nám tím chce povědět: ono nestačí o Mesiáši Ježíšovi pouze něco slyšet. Dokonce ani nestačí si o něm občas něco přečíst v Bibli. Je třeba se s ním setkat, sklonit se před ním, svěřit mu svůj život. Aby se v životě člověka opravdu mohlo něco zásadního změnit, je nutné přijmout Boží pozvání.
V evangelijních zprávách tak Ježíše vítají vlastně pouze cizinci – mudrci a lidé z okraje společnosti – to jsou ti pastýři u Lukáše. Ale Mesiáš Ježíš přišel také pro všechny ostatní – i pro všechny, kteří o něm ještě nevědí, kteří se snaží na své plány i trápení i viny stačit úplně sami.
Opravdu stojí za to přijmout Ježíšovo pozvání. Jaká škoda, že v hlavách mnohých přetrvávají představy, čeho všeho se věřící křesťan musí vzdát, co všechno musí Pánu Bohu obětovat (někteří míní, že nejenom peníze, ale především svobodu a k tomu ještě zdravý rozumu!). Ale v Betlémě narozený Mesiáš nás chce především sám obdarovat vším, co potřebujeme k zdravému, smysluplnému, opravdu šťastnému životu. Jeho pozvání je na prvém místě pozváním ke svobodě a veliké radosti! A já vám přeji, aby vás Bohem darovaná radost provázela letošními svátky a vydržela i do všedních dní! Amen.
