Text: Mk 13,28-31 Kazatel: Daniel Ženatý
Ježíš říká: Od fíkovníku si vezměte poučení: Když už jeho větev raší a vyráží listí, víte, že léto je blízko. Tak i vy, až uvidíte, že se toto děje, vězte, že ten čas je blízko, přede dveřmi. Amen, pravím vám, že nepomine toto pokolení, než se to všecko stane. Nebe a země pominou, ale má slova nepominou.
Jsou to Ježíšova slova, proto je chceme slyšet pozorněji, než ostatní slova, která nás obklopují.
Říká je před velikonocemi závěrem dlouhé řeči. Popisuje v ní jednu hrůzu za druhou. Uslyšíte válečný ryk, budou vás bít, vydá na smrt bratr bratra, povstanou děti proti rodičům a připraví je o život, slunce se zatmí, měsíc ztratí svou zář.
Možná Ježíš cítí rostoucí bezradnost posluchačů, co si s tím mají počít? Mají na to nějak reagovat? Mají se na to nějak připravit? Ježíš jim dá radu: vezměte si poučení od fíkovníku. V čem spočívá to poučení? Ani ne v tom jak úžasný nebo plodný strom to je, ale v tom, že správně rozpozná, co ho čeká, a zařídí se podle toho. Fíkovník rozpozná několik měsíců dopředu, že bude léto a nechá na svých větvích rašit listí. Jako by si řekl – bude léto, raším. Posluchač je vyzván k podobné prozíravosti – dějí se ty hrůzy? Ano? Pak se připrav, Kristus je za dveřmi.
Takže, vztáhneme to na sebe, děje se v čase, který žijeme to, co popisuje Ježíš jako strašlivé události před koncem světa? Dějí se? Pokud ano, je jasné, Kristus je blízko a je třeba se podle toho zařídit.
Takže – stalo se toho hrozného na zemi už dost, aby mohl přijít Kristus podruhé a s ním to co opisujeme slovy – Boží království? Nový čas, nový věk, Boží přítomnost tváří v tvář, neexistence zla, utrpení.
Není žádná mírka, která by se postupně plnila hrůzou tak, až by si v nebi řekli dost, stačí, jdeme na to. Nevíme, kdy zazní – dost, stačí.
Z mého pohledu těch hrůz bylo dost. Války, koncentrační tábory, vyhánění, zrady, popravy nevinných. Svědectví a dokumentů je dost. Mám rád spisovatele Konstantina Paustovského. Popisuje na svém životě první polovinu dvacátého století na Ukrajině a v Rusku. Bylo to kolem roku 1919 – 1920 v Kyjevě. V noci jej jako mladého muže probudil zvuk, který neznal. Něco co dosud nikdy neslyšel a co bylo děsivé. Až když vyšel rozespalý na setmělý balkon pochopil, co to slyší. Nářek. Začal pogrom na Židy. A ulicemi se nesl nářek matek a dětí. Rostl, zachvacoval jako oheň jeden dům za druhým, jednu ulici za druhou. Nedalo se před tím utéct, byl všude v nočním tichu. Byl tak plný bolesti, že i ti zdivočelí lidé, kteří se chystali loupit a vraždit své spoluobčany, toho nechali. Utekli před tím zvukem pryč… Kolik takových nářků bylo?
A nejen kolik bylo, ale i kolik je! Hromadných i jednotlivých míst a jednotlivých nářků? Už jich bylo a je dost? Stačí to, aby už Kristus přišel? Já myslím, že stačí. A že tak jak vyráží listí na fíku a my víme, že léto je blízko, tak podobně po hrůzách tohoto světa víme, ten čas kdy Kristus přijde je blízko! Určitě!
Trochu nás to sevře, co my s tím, co bude s námi? Moc obšírně Ježíš neřekne, co bude, ale přece jen. Nebe a země pominou, ale má slova nepominou.
Nebe a země pominou. V myšlení Ježíšovy doby je nebe a země to výraz pro všechno. Kosmos. Všechno. Jednou nebude. Pomine. Neumíme si to představit. I v malém nás to překvapuje, jak je to možné že pár metrů po povrchem se při stavebních pracích najde zbytek civilizace – už to není, vůbec o tom nevíme, život byl tam kde je hlína a vlhko, tma. Tak obdobně ve velkém, nebe a země pominou. Města, ulice, kostely, domy.
Ale slova má nepominou. Dodá Ježíš. Jeho slova nepominou. To co on řekl, to co jako vzkříšený říká, to že on sám se stal tělem, to přečká tu proměnu a bude to i v tom novém období. Apoštol Pavel vyzná, že podobně to bude s láskou. Ta dnes vydaná láska nezmizí, bude mít svou hodnotu i jednou.
Dnešní neděle, především v luterské tradici, má název – Ewigkeitssonntag – neděle věčnosti, nebo také – připomínka zesnulých. Na konci církevního roku si sbor i každý osobně připomíná ty, kdo v tom roce zemřeli. A čte se dnes tento text – o poučení od fíkovníku a o tom, že nebe i země pominou ale Ježíšova slova nepominou.
Smíme se připojit k tomu, co nabízí jedna ze čtyř konfesí, k nimž se naše církev hlásí. Smíme vzpomínat na své milé, smíme být smutní, smíme plakat. Je dobře, že se situace uvnitř společnosti mění, a pláč přestává být znamením slabosti. Učíme se s ním zacházet jako s něčím, co prospívá uzdravení a životu. Jako krevní destičky zatahují ránu, jako mast tiší bolavé klouby, tak pláč přispívá k obnově toho, co bylo zraněno.
Smíme cítit vděčnost, smíme si v duchu představit, jak to vypadalo doma u stolu, jak nám maminka říkala, ať už si konečně uděláme pořádek kolem postele. Vděčnost za to, co nám naši milí předali.
Smíme vzpomínat, dívat se na fotografie, a když nás to dojme trochu, nebo moc, tak to bude znamení, že jsme v pořádku.
Smíme přemýšlet, kde jsou ti, kdo už zemřeli? U Boha? Už přímo, nebo ještě někde čekají, až ten den přijde? Asi není nutné to přesně vědět, protože důležitější je, že stále patří Bohu. Krásně je to vyjádřeno v posledním čísle Českého bratra hned na titulní straně – Zánik mého těla neznamená zánik Božího vztahu ke mně. Věříme, že ty kdo už zemřeli, nic nevytrhlo nebo nevyškublo z Kristova objetí, jsou u něj. My jsme v Kristovu jménu shromážděni, příští neděli budeme slavit sv VP, cítíme přítomnost Kristovu. A tak, jsou-li naši zesnulí v Kristově blízkosti, a my také cítíme jeho blízkost, tak musíme být velmi blízko i těm, kdo už zemřeli a nám se po nich stýská.
**
Fíkovník rozpozná několik měsíců dopředu, že bude léto a nechá na svých větvích rašit listí. Bude léto, raším. Posluchač je vyzván k podobné prozíravosti – dějí se ty hrůzy? Bylo a je jich dost? Pak je Kristus za dveřmi. Smí nás to zneklidnit, ale ne zastrašit. Protože všechno pomine, ale jeho slovo nikoli. Je čeho se chytit. I když je nám smutno, i když vzpomínáme na ty, kdo na zemském povrchu byli, a nejsou.
Modleme se: Pane Ježíši Kriste, ty jsi vzkříšení i život. Dáváš život a naději tam, kde nám zbývá jen krčení rameny a pochybnosti. Podáváš nám ruku. Smíme se jí pevně chytit, a pak to dobře dopadne, i kdyby všechno kolem pominulo.
Tobě Kriste důvěřujeme když prosíme a přimlouváme se:
Za ty kdo pláčou hrůzou. Za ty které postihla katastrofa, ať zřícený obchodní dům v Rize, tajfun na Filipínách, nebo tragédie na silnici. Dej ať aspoň v dálce uvidí naději, která jim dodá sílu k dalšímu životu. … K tobě voláme – prosíme tě, vyslyš nás
Prosíme za ty, kdo by chtěli žít ve svobodě ale dny a roky plynou a jejich naděje slábne. Svou mocí Pane oslabuj všechny síly, které míří proti životu a hledají jak druhé ovládnout, vydírat a ponižovat…. K tobě voláme – prosíme tě, vyslyš nás
Prosíme za ty, kdo pochovali své milé a blízké, nemohou se soustředit a všelijaké úzkosti na ně útočí ze všech stran. Pomáhej jim tak, jak ty to dovedeš, skrze druhé lidi, skrze své anděly, skrze dobré slovo, společnou chvíli nebo přímý pohled. … K tobě voláme – prosíme tě, vyslyš nás, Amen
atel: Daniel Ženatý
