Text: Iz 51,17-23 Kazatel: František Plecháček
Probuď se, probuď, povstaň, jeruzalémská dcero ! Pila jsi z Hospodinovy ruky pohár jeho rozhořčení. Ten kalich, pohár závrati, jsi vypila až do dna. Nikdo ji nevede, žádný ze synů, jež porodila, nikdo ji neuchopil za ruku, žádný ze synů, jež vychovala. Toto obojí tě potkalo, a kdo s tebou cítil? Zhouba a zkáza, hlad a meč. Čímpak tě potěším? Tvoji synové leží vysíleni na nárožích všech ulic jak divoká ovce v pasti pod tíhou Hospodinova rozhořčení, pohrůžek tvého Boha. Proto slyš toto, ty utištěná, opojená, ne však vínem: Toto praví tvůj Panovník Hospodin, tvůj Bůh, jenž vede spor svého lidu: „Hle, beru ti z rukou ten pohár závrati, ten kalich, pohár mého rozhořčení; už nikdy z něho nebudeš pít. Vkládám jej do ruky těm, kdo tě sužovali, kteří ti poroučeli: ‚Skloň se, když přecházíme kolem.‘ A ty jsi musela nastavovat záda, byla jsi jako země, jak ulice těm, kdo po ní chodí.“
Milé sestry, milí bratři, rozhodl jsem se dnes navázat na prorocká slova, kterými jsme končili minulý rok. Právě na Silvestra tady zazněla zvěst, která našemu dnešnímu oddílu předchází: dobrá zpráva o Božím vyvolení, které se netýká pouze Izraele, ale skrze víru v Ježíše Krista také nás. Stejně jako Hospodin stvořil zemi, po níž šlapeme, a modré nebe nad hlavou, stejně tak jistě se také rozhodl pro každého z nás.
Slova dnešního oddílu jsou na první pohled z úplně jiného soudku: vrací se k Božímu soudu nad Izraelem, k utrpení, jímž prošel nevěrný a vzpurný lid. Nečtou se nijak lehce. Ovšem ta slova nesvědčí pouze o Božím rozhořčení a soudu, který na sebe Izrael přivolal. Zároveň a jedním dechem vyprávějí o velikém Božím slitování. Svědčí o Bohu, jemuž se svírá srdce nad lidským trápením, který je pohnut hlubokým soucitem.
Tohle svědectví by nám nikdy nemělo zevšednět, stát se pro nás něčím samozřejmým a obyčejným; nikdy bychom nad těmi slovy neměli přestat žasnou. Bible vypráví o Bohu, který nemá nic společného s různými lidskými představami o bozích a božství. Lidstvo si za dobu své existence vysnilo a vyspekulovalo různé bohy: do sebe uzavřená a nepohnutelná jsoucna, bohy nelítostné válečníky, bohy intrikány, lstivé a škodolibé, bohy obchodníky.
Ale Hospodin, Bůh Bible, je Bůh svatý a spravedlivý, který je zásadním odpůrcem zla, který nenávidí hřích v jakékoli podobě, ale přitom nepřestává milovat ty, kteří se do hříchu zapletli a způsobili si tím hrozné trápení. Bůh, který zná soucit, milosrdenství a slitování a je připraven odpustit a přijmout.
Důsledky lidského hříchu jsou vážné. Vzpoura člověka proti svému Stvořiteli není jen dávno překonaná a uzavřená minulost, o níž se můžeme dočíst v Bibli. A netýká se pouze „těch venku“ kteří Boha neznají.
Izrael – „dcera jeruzalémská“ – lid, který opustil svého Boha a prošel soudem, je tady zobrazován jako osamělá, opuštěná žena – vdova – zanechaná na ulici. Matka, kterou žádné z jejích dětí nedoprovází a nepodpírá. Nikdo pro ni nemá jediné potěšující slovo. Obraz, nad nímž se opravdu svírá srdce. Samota a opuštěnost. Když si uvědomíme, že dnes po celé Evropě lavinovitě přibývá osamocených, smutných lidí, starých i mladých, takže někteří odborníci mluví přímo o „epidemii“ samoty, zdá se, že lidská emancipace od Boha skutečně má stále tentýž důsledek – osamělost a izolaci, z níž se člověk vlastními silami jen těžko dostává.
Další obraz ukazuje Izraele jako utištěného člověka, který pod tíhou svého utrpení klesá až k zemi, nešťastníka poníženého a ponižovaného tak, že si už ani nepřipadá jako člověk, ale spíš jako zem, po které druzí lidé šlapou.
Vyvolený lid prošel hrozným soudem. Je čas se zeptat: Kde byl v tu chvíli Hospodin? Co dělal? A z prorockého slova je jasně patrné – a může to pro nás být překvapením – že Hospodin v ten čas nebyl daleko, ale velice blízko. Neseděl na nebeské tribuně s kukátkem v ruce, neusmíval se a nemnul si ruce, jak to těm svým nevěrným, vzpurným, zlu propadlým dětem ukázal. On byl v těch chvílích se svým lidem. Nepřestal být ani na okamžik jeho Bohem! I když ho jeho vlastní, s láskou vypiplané děti opustily, Hospodin ani na okamžik nepřestal být jejich Otcem, nepřestal na ně myslet, neztratil o ně zájem. V hlubinách soudu Hospodin trpěl spolu se svými dětmi – snad mohu říct, podobně jako trpí třeba milující rodiče, jejichž dítě propadlo drogám.
Milé sestry, milí bratři, takového máme Boha, takový je náš nebeský Otec! Spravedlivý a soudící lidský hřích, ale také a především Bůh plný slitování a nesmírně milosrdný a věrný. Proto i cílem jeho soudů nikdy není likvidace, ale očištění a obnova, začátek nového života.
My si jistě můžeme namlouvat, že už nikdy neselžeme, že svého Boha nikdy ani na chvíli neopustíme a nezklameme. Ale mnohem lepší je vědět a důvěřovat, že i když třeba zklameme a opustíme, můžeme se vrátit. Protože máme ke komu. Můžeme litovat a prosit o odpuštění, protože máme ke komu volat a koho prosit. I když se od něho třeba právě vzdalujeme a zarputile si vedeme svou, pro našeho Boha to není důvod, aby si nás okamžitě vyškrtnul z deníčku přátel a dveře svého domu pro nás zamkl na sedm západů, abychom už nemohli domů. Můžeme a máme ke komu se vracet – tohle vědět je nade všechno důležité!
Nebyl by to biblický Bůh, aby zůstal jen u zármutku a soucitu. Trápení, které si jeho lid přivodil, ho pohnulo k rozhodnutí. Proto náš dnešní oddíl vrcholí slavnostním prohlášením: Toto praví tvůj Panovník Hospodin, tvůj Bůh, jenž vede spor svého lidu: „Hle, beru ti z rukou ten pohár závrati, ten kalich, pohár mého rozhořčení; už nikdy z něho nebudeš pít.“
Všimněme si: „tvůj Panovník Hospodin, tvůj Bůh, jenž vede spor svého lidu…!“ „Já jsem nikdy nepřestal být tvým Bohem,“ ujišťuje Hospodin své děti. „Už nikdy nebudeš pít z poháru mého rozhořčení.“ Ale tady vás možná napadne: „Jaké už nikdy? Copak má Izrael klid? Co ty strašné pogromy? Co holocaust? Co dnešní situace státu Izrael?!“
Tohle Hospodinovo zaslíbení „už nikdy“ souvisí s jedním mužem z Nazareta, který ten kalich rozhořčení nad lidským hříchem přijal a pil za nás za všechny, na našem místě. Boží „už nikdy“ se naplňuje v tom, který se v úzkostech modlil: „Otče můj, je-li možné, ať mne mine tento kalich; avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš.“ Ježíš Nazaretský přijal ten kalich a pil z něj za nás všechny. Ve víře v něho přijímáme Boží odpuštění a smíření. V něm, Ukřižovaném a Vzkříšeném, máme pokoj s Bohem a ono „už nikdy“ se pro nás stává živou, radostnou skutečností.
Pane Ježíši Kriste, ponížil ses, abychom my mohli pozvednout hlavu k nebi, prošel jsi soudem, abychom mohli přijmout smíření a pokoj. Za to ti děkujeme a prosíme, posiluj nás v našich denních starostech a zápasech vědomím, že ty jsi už přemohl hřích i smrt; v tobě je naše vítězství, náš pokoj. Amen.
