Text: Ř 5,5 Kazatel: Daniel Ženatý
Naděje neklame, neboť Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán.
V čem spočívá naděje, která neklame?
Nejde to povědět jinak než – spočívá v Kristu. On otevřel dveře k Boží milosti, on smazal naše hříchy, on nás smířil s Bohem. Úplně, totálně změnil naši existenci. Z ničeho jsme se stali někým. Máme svou totožnost, nejsme sami a mám otevřenou budoucnost.
Ta naděje neklame. Kraličtí mají – nezahanbuje.
Naděje zahanbí tehdy, když něčemu nebo někomu uvěříme, a pak zjistíme, že jsme uvěřit neměli. Že jsme naletěli. Stydíme se, jsme jak polití mazlavou špínou, ani se nám nechce mezi lidi. Upnout vše k nějaké naději a následně být tou nadějí zrazen, to je ponížení.
A jako reakce z naší strany přichází ještě větší a silnější ochrana, aby se to už více nestalo. Nechci prožívat podobné zahanbení. Už nenaletím. Nechte toho, nemluvte, běžte pryč. Budu opatrnější. Dám si větší pozor. A obruč, kterou kolem sebe vytváříme, je tak pevná, tak pro jistotu předimenzovaná, že od sebe odrazí vše, co nás chce zasáhnout. I to co je dobré, nám prospěšné. Jenže dobré Boží věci bývají tiché, nesmělé, cudné. Nesmělý pokus o smíření, tiché slovo porozumění, šeptem vyslovená otázka které touží po odpovědi. Obruč vše odpinkne jako kámen od betonu. A nějaký cit, který by se nás chtěl zvenčí dotknout, nemá vůbec šanci.
Boží naděje nezahanbuje. S Bohem k té nehodě, která pak pro jistotu uzavře naše nitro, nedojde. Protože je zde stálá prevence. Stálá údržba lidského srdce. Neboť Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán. Snad můžeme říci – je vlévána, nejen jednorázově vylita. Vlévána Duchem svatým do našich srdcí. V intervalech které zná on sám.
To je jedna z nesčetných činností svatého Ducha. Udržovat svěží a voňavou naději, která vyvěrá z Kristova vzkříšení a jeho přítomnosti. Duch vlévá Boží lásku do našich srdcí.
Co dál Duch svatý působí? Je to podobné.
Duch se snaží, aby to co Kristus učinil, nezůstalo ležet ladem. Aby to nebyla jen mrtvá nauka. Aby když se to z kazatelny říká a káže, se to po cestě k vám, a pak ve vás stalo něčím živým. Aby to co se vyjadřuje trochu suchými a pořád stejnými slovy, aby to neuschlo a nezevšednělo.
Aby to žilo. Aby se tomu dařilo. Aby to kvetlo, neslo plody. Něco se přece stalo, Kristus zemřel za naše hříchy, byl vzkříšen, tak ať se to děje, ať to žije, ať se to nezapomene. K tomu Duch pomáhá a nás postrkuje.
Slavná první otázka Heidelberského katechismu říká – Jediné mé potěšení jest v tom, že živ jsa i umíraje nejsem sám svůj, nýbrž tělem i duší jsem svého věrného spasitele Jezukrista. On svou drahou krví dokonale zaplatil za všechny mé hříchy, mne vykoupil ze všeliké moci ďáblovy… A končí – Proto mne též ujišťuje svým Duchem svatým o životě věčném, a působí, že nadále jsem ze srdce ochoten a hotov jemu žíti.
Duch svatý pracuje na tom, abych věřil. Abych se rozechvěl když slyším – On – Kristus – svou drahou krví dokonale zaplatil za všechny mé hříchy, mne vykoupil ze všeliké moci ďáblovy. Aby to nebyla fráze. Aby to bylo plné chuti a barev a života, abych cítil, že to chci slyšet častěji a pořád a je mně jedno, že je to pořád stejnými slovy.
Můžeme nějak pomoci Duchu svatému, nebo ho raději nechat ať si věje, je svobodný, beztak si fouká, kam chce…
Pán Bůh nás pro život dobře vybavil. Nejsme loutky. To základní, co může udělat každý z nás je, se Duchu otevřít. Připustit, že mohu něco dostat. Že sice pořád něco ztrácím, pořád se s něčím nebo s někým loučím, a současně při tom ztrácení a loučení se smím otevřít a přijímat. To, co Bůh skrze svého ducha Dává a tvoří.
Můžeme se odvážit revize, zda ta obruč, kterou si budujeme, abychom nenaletěli a nebyli zahanbeni, zda je – ještě vůbec – nutná. A zda se nedá žít bez ní. Jednoduše, čistě, spokojeně.
Co se stane, když se člověk otevře a přijme Božího ducha?
Stane se zázrak. Duch dodá to, co nám zoufale chybí. Smíří nás. Se sebou samými. S Bohem. S bližními. Duch nás zacelí. Naše praskliny. Šrámy. I to co se urazilo, odpadlo. Doplní nás do celku.
Vlastně způsobí, že jsme spokojení. Že je nám dobře. Jsme rádi na světě. Netoužíme být někým jiným a něčím jiným. Nesníme o jiných podmínkách pro život. Nejsme nervózní z toho, že kdybychom žili pár set kilometrů jinde, bylo by to lepší. Netoužíme být jako někdo, nesžíráme se, že nejsme tak dobří a tak úspěšní jako někdo. Nechceme být ani mladší ani starší, je nám dobře tak, jak to je. Nemáme potřebu zakrývat své chyby, dokážeme se jim zasmát. Nebojíme se lidí, ani toho co tomu řeknou lidé… A nakonec ani ze smrti nemáme panickou hrůzu. Nechceme ji, máme z ní úzkost, to ano, je nám líto, že se kolem stále motá, ale…
Duch lije Boží lásku do nás a našich srdcí. A není naštvaný, že jí tam ubývá, jako bychom měli prasklé dno a ona se pořád někde ztrácela. Kolik zloby proměnila v pokoj. Kolik lidí usmířila. Kolik úst otevřela, aby spolu lidé promluvili. Kolik jazyků zastavila v posledním okamžiku, než sekly jedovatým slovem. Kolik myslí zklidnila, kolik lidí nakonec zacelila, spokojila se sebou samými, svým životem.
Duch si věje, kam chce. Ale určitě uvítá, když mu usnadníme práce a sami se mu otevřeme. Nemůžeme prohloupit. Naděje, která vyvěrá z Krista, nezklame. Hanba na konci nebude. Právě naopak.
Duchu svatý, přicházej k nám, probouzej v nás víru, pozdvihuj naše srdce i mysl k tobě. Čiň tak pro zásluhy Kristovy i s námi, lidmi obyčejnými, plnými otázek, úzkostí i nadějí.
Kriste, Prosíme za pokoj na zemi.
Prosíme za nemocné, trpící, vězněné, za odloučené od domova.
Prosíme za posilu v zármutku, zklamáních a těžkostech.
Prosíme za ty, kdo hledají nový domov, novou práci.
Prosíme za pronásledované pro svou víru a pro své přesvědčení.
Za vězněné a pronásledované křesťany v Asii a Africe.
Prosíme za tvou církev ve světě. Veď nás k jednotě.
Prosíme i jeden za druhého, své rodiny, prosíme i za sebe. Zbav nás toho, co nás svírá a tíží.
Amen
