Text: Jan 1,35-42 | Kazatel: Jiří Doležal
Druhého dne tam byl opět Jan s dvěma ze svých učedníků. Spatřil Ježíše, jak jde okolo, a řekl: „Hle, beránek Boží.“ Ti dva učedníci slyšeli, co řekl, a šli za Ježíšem. Když se Ježíš obrátil a uviděl, že jdou za ním, otázal se jich: „Co chcete?“ Řekli mu: „Rabbi (což přeloženo znamená: Mistře), kde bydlíš?“ Odpověděl jim: „Pojďte a uvidíte!“ Šli tedy, viděli, kde bydlí, a zůstali ten den u něho. Bylo kolem čtyř hodin odpoledne. Jeden z těch dvou, kteří slyšeli, co Jan řekl, a Ježíše následovali, byl Ondřej, bratr Šimona Petra. Vyhledal nejprve svého bratra Šimona a řekl mu: „Nalezli jsme Mesiáše (což je v překladu: Kristus).“ Přivedl ho k Ježíšovi. Ježíš na něj pohleděl a řekl: „Ty jsi Šimon, syn Janův; budeš se jmenovat Kéfas (což se překládá: Petr).“
„J e ž í š jde okolo“. (Kral. překládají přesněji: Ježíš se prochází“). Okolo koho jde Ježíš: okolo Jana Křtitele a okolo dvou jeho učedníků. Ježíš se kolem nich prochází tak, aby ho ti tři mohli vidět, a aby na něj Jan těm dvěma mohl ukázat.
Tak je tomu dosud. Ježíš se neodebral do nebe tak, že by z tohoto světa zmizel a nebyl na tomto našem světě vůbec k zastižení. I na tomto našem dnešním světě je možné se s ním setkat. Dochází k tomu nejrůznějším způsobem, ale dochází k tomu a bude k tomu docházet stále. Národy na Ježíše mohou zapomenout, ale nezabrání mu, aby k nim přicházel. Také kolem každého z nás Ježíš šel tak, že nám na něj mohli ukázat a my jsme se s ním mohli setkat: u nás doma, ve sboru, možná ještě někde jinde. Jinak bychom tu dnes nebyli.
Evangelista Jan vypráví, že Jan Ježíše uviděl, ukázal na něj těm dvěma svým učedníkům a pověděl: „Hle, Beránek Boží!“A ti dva učedníci si vzpomněli, že beránek byl zabit, aby Izraelští mohli být v Egyptě zachráněni. Od dětství jim to každé velikonoce připomínali. A dále si vzpomněli, že prorok Izaiáš,( kap. 53 ) také mluví o BERÁNKU, „na kterého Hospodin uvalil nepravosti všech nás“ (Iz 53,6). Však to ten den předtím Jan také výslovně pověděl, když na Ježíše poprvé ukazoval: „Hle, Beránek Boží, který snímá hřích světa.“ (J 1, 29). A to ti dva učedníci rádi slyšeli, že v Ježíši konečně přichází, ten Beránek, na kterého Hospodin uvalil i jejich nepravosti I my to rádi slyšíme, že na nás náš hřích už neleží jako neunesitelné břemeno. O tom, jak je to s tím břemenem hříchu, pověděl žalmista: „Nebo nepravosti mé vzešly nad hlavu mou, jako b ř í m ě t ě ž k é, nemožné jsou mi k unesení“ (38,5). Evangelium Janem sepsané to označení Ježíše za beránka pokládá za důležité a proto je uvádí hned na začátku a hned dvakrát po sobě: tento Ježíš je ten BERÁNEK, na kterého na Velký pátek Bůh vložil h ř í c h s v ě t a – tedy: hřích nás všech, i můj i tvůj hřích. Ježíš ho z nás sejmul a odnesl od nás pryč, takže nás ten náš hřích už netíží a nedrtí.
A tak nás nepřekvapí, že ti dva, co Jana Křtitele slyšeli, svého dosavadního učitele opustili a šli za Ježíšem. To i my rádi činíme – všechny opustíme, vydáme se za Ježíšem a přidržíme se Ježíše, protože jen on učinil, co žádný jiný neučinil: sejmul z nás to neunesitelné břemeno našeho hříchu, s kterým jsme si sami poradit nemohli.
Když se vydáme za Ježíšem, pak nás Ježíš přijme: „J e ž í š s e obrátil a u v i d ě l, že ti dva jdou za ním“ (v.38). Tím si smíme být jisti, že když se za Ním vydáme a u Něho hledáme své vysvobození z Egypta, odpuštění svých hříchů, že nás Ježíš nepřehlédne. I dnes o nás ví, a nás přijímá. Nebojte se: nikdo není tak bezvýznamný, nikdo není tak provinilý, že by jej Ježíš nepřijal. „Toho , kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven“ (J 6,37), ujišťuje nás Ježíš.
„A o t á z a l se jich: co hledáte“ (Kral.: „koho h l e d á t e ?“). Ti dva zatím nenalezli , zatím hledají. Blaze člověku, který hledá. „Kdo hledá, nalézá“ (Mt 7,8). – Prý už zase přibývá lidí, co hledají. Démoskopické výzkumy to potvrzují. Velkohubé osvícenství slibovalo, že člověk v rozumu a vědě nalezne vše, řešení všech záhad a všech svých problémů. Nenašel! A proto lidé opět začínají hledat jinde. Evangelium potvrzuje, že Ježíši naše všelijak tápavé a zmatené hledání není lhostejné. Ježíš ty co hledají oslovuje a ptá se jich: „C o h l e d á t e ?“ I nás se ptá, protože i my za ním přicházíme jako hledající, přicházíme se svými otázkami, na které hledáme odpověď. Ještě zdaleka všemu nerozumíme… možná, že jsme už lecčemu rozuměli, ale teď už zase nerozumíme. Však o tom víte: i věřící lidé – i my hledáme, sami se sebou si nevíme rady … „Hledejte Hospodina, pokud může nalezen býti“ (Iz 55,6).
Ti dva Ježíši odpověděli otázkou – zvláštní otázkou: „M i s t ř e , kde bydlíš?“ Pomůže, když tu jejich otázku přeložíme z řečtiny přesně: „M i s t ř e, k d e z ů s t á v á š „ To slovíčko z ů s t á- v a t se tu v krátkém oddílku vyskytuje 3x: „Kde zůstáváš „ … „A viděli, kde zůstává“… a: „zůstali u něho“. Už nám to dochází? Ti dva hledají, co z ů s t á v á ! Přesněji: někoho, k d o z ů s t á v á . Je mnoho takových nepokojných duchů, kteří těkavě hledají stále něco jiného, něco nového, někoho, kdo jim dá – nebo prodá – něco, co ještě neměli, kdo jim uprostřed chaosu a nudy opatří nějaké nové náboženské zážitky či atrakce … Ale ti dva, ti hledají, co zůstává, co zůstává v mládí i ve stáří, ve dnech dobrých i zlých , v pohodě i v krizi, v režimech demokratických i nedemokratických, v životě i ve smrti. Hledají někoho, kdo se nemění, když se doba mění, když se všechno mění. Uprostřed tekutých písků hledají skálu, pevné místo, jistotou, která nezklame. Někoho, na koho se mohou spolehnout. Blaze těm, kdo hledají co zůstává, toho, kdo zůstává – dnes, včera, zítra i pozítří: „Ježíš Kristus, tentýž včera i dnes i navěky“ (Žd 13,8).
„O d p o v ě d ě l j i m : pojďte a uvidíte. Šli tedy a viděli, k d e z ů s t á v á a zůstali u něho“. K tomu Ježíš ty první dva – i nás – vybízí: „Zůstaňte ve mně a já ve vás“ (J 15, 4a). A zaslibuje: „Zůstanete-li ve mně a já ve vás a slova má zůstanou-li ve vás, což byste chtěli, proste a stane se vám“ (15,7). A dodává: „Jako mě miloval Otec, i já miloval jsem vás. Z ů s t a ň t e v milování mém“ (15,9). Tak to slyšíte: zůstávat s Ježíšem, znamená zůstávat v jeho milování. Mohli bychom si přát něco lepšího? Nic jiného Ježíš k tomu zůstávání dodat nemůže, než ještě toto: „Toto mluvil jsem vám, aby radost má ve vás z ů s t á v a l a a radost vaše byla plná“ (15,11). A to je krásné, viďte: zůstávat v milování a v radosti.
Ti dva učedníci jsou ovšem teprve na začátku toho „zůstávání“ u Ježíše. Přijde však chvíle, kdy se jich zmocní strach, a oni se o to své zůstávání s Ježíšem začnou obávat: Až Ježíše ukřižují, jak to bude potom s tím zůstáváním? A Ježíš jdoucí na kříž jim na to odpoví: „Nermutiž se srdce vaše, ani strachuj. V domě Otce mého příbytkové mnozí jsou …“ V řečtině je opět přesně: v domě mého Otce je mnoho místa k z ů s t á v á n í . „ A já jdu, abych vám připravil místo … a zase přijdu a poberu vás k sobě samému, abyste, kde jsem já i vy byli“ (14,1-2). Tak ještě jednou: kde je to místo, na kterém smíme trvale a bezpečně zůstávat? Odpověď zní: to místo je tam, kde je Ježíš, tam mohou a budou zůstávat i ti, kdo jsou jeho. „A ani smrt nás neodloučí od lásky Boží …“ (Řím 8,39).
Nedivíme se, že následuje, co evangelista zaznamenal slovy: „Jeden z těch dvou, kteří to slyšeli, co Jan řekl a Ježíše následovali, byl Ondřej, bratr Šimona Petra. Vyhledal nejprve svého bratra Šimona a řekl mu: nalezli jsme Mesiáše, což se překládá Kristus“ (v. 40-41). „A přivedl ho k Ježíši“ (v.43). Jak by si Ondřej a ten druhý mohli nechat jen pro sebe toho, kterého nalezli? MESIÁŠE – KRISTA OČEKÁVALY, ODEDÁVNA VYHLÍŽELY A HLEDALY všechny předcházející generace Božího lidu. V něm se konečně mělo splnit všechno to krásné, slavné,dychtivě očekávané, co svému lidu Bůh zaslíbil: BOŽÍ KRÁLOVSTVÍ, doba, kdy Bůh bude se svým lidem a oni budou se svým Bohem. A v tom jeho království – tj. pod jeho vládou – bude plno milosti, pravdy a pokoje pro všechny. A tomu království už neučiní konec ani Babyloňani ani Římani, ani nacisti ani komunisti. „To jeho panství je panství věčné, které nepomíjí, a království jeho, které se neruší“ (Dan. 7,14).
Může si tohle Ondřej nechat pro sebe? Ondřej s tím neotálí a vyhledá nejprve svého rodného bratra Šimona Petra a přivede jej k Ježíši. A to je přesně to, co může učinit i každý z nás: vyhledat a přivést. A to stačí? Ano, to stačí! Ondřejovi ani nám není uloženo abychom my z lidí učinili Ježíšovy učedníky, věřící křesťany, ale to nezbytné minimum, co učinit můžeme a máme je: vyhledat a přivézt lidi k Ježíši. Učedníky a věřící lidi – to si z nich může učinit a to dokáže učinit Ježíš sám.
Avšak, jak se to dělá – přivést člověka k Ježíši? To člověka přivedete tam, kde zní, kde je slyšet hlas živého Ježíše, tam, kde se zvěstuje a kde zní jeho evangelium. Tam si Ježíš skrze své slovo a Ducha svatého otevře srdce těch, kdo k němu byli přivedeni, vzbudí v nich víru a přidá lásku a naději. Někdy mu to dá hodně práce než pochybujícího Tomáše učiní věřícím učedníkem, který o ukřižovaném a vzkříšeném Ježíši vyzná: „Pán můj a Bůh můj“ (20,28). Avšak Ježíš má dost síly i umění i trpělivosti, aby to dokázal.
Rád bych v této souvislosti ještě pověděl, že ani my kazatelé nemáme jiný úkol a že na nic víc nestačíme než kázáním přivádět své posluchače k Ježíši. Ale ovšem opravdu k Ježíši, a ne k libovolným náboženským úvahám a tématům, nýbrž k tomu J e ž í š i , k tomu Božímu Beránku, Mesiáši Kristu a k Synu Božímu, o němž psal Mojžíš v zákoně a proroci „ (1,45). Tam, kde se to děje, tam , kde z bible přesně kážeme Krista, toho Božího beránka, tam dochází k tomu divu, že lidé dosud vzdálení a hledající konečně naleznou toho, u něhož zůstanou a jejich radost je plná a tu jejich radost jim nikdo nevezme.
A ještě úplně nakonec se zeptáme: není to málo, že Ondřej nalezl a k Ježíši přivedl jen j e d – n o h o, svého bratra Šimona? Evangelista tu poznamenal, že Šimon byl „první“, ale ne poslední. Nebojte se, za ním přijdou další. Pro začátek stačí tento „první“. Amen.
Modleme se: Pane Ježíši, děkujeme za ty, kdo nás k tobě přivedli, za to, že jsi nám u sebe připravil místo, za to, že s tebou a u tebe smíme zůstávat. Děkujeme za evangelium, které jsme dnes směli slyšet. Pomoz nám, abychom věděli, co od nás očekáváš. Ty víš, co si všichni přejeme: abychom k tobě přivedli ty, které máme rádi. A víš i o tom, že se nám to vždycky nedaří. Ty jsi však slíbil, že „všechny potáhneš k sobě“ (J 12,32). My tě o to prosíme a na tebe očekáváme. Amen.
