Ladislav Beneš
Text: Jeremjáš 14:1-9
14:1 O slovu Hospodinově, které se stalo k Jeremjášovi ohledně sucha. 2 Juda truchlí, jeho brány zchátraly a chmurně klesly k zemi. Z Jeruzaléma stoupá žalostný křik. 3 Jejich vznešení posílají svou čeleď pro vodu. Ta chodí k nádržím a vodu nenachází, vrací se s prázdnými nádobami. Stydí se a hanbí a zakrývá si hlavu. 4 Jsou zděšeni nad rolemi, neboť v zemi nenastává doba dešťů. Oráči se stydí, zakrývají si hlavu. 5 I laň v poli opouští, co porodila, neboť není zeleň. 6 Na lysých návrších postávají divocí osli, větří jako šakalové, vypovídá jim zrak, neboť nejsou byliny. 7 „Jestliže mluví proti nám naše nepravosti, jednej, Hospodine, pro své jméno. Mnohokráte jsme se odvrátili, hřešili jsme proti tobě. 8 Naděje Izraele, jeho spasiteli v čase soužení! Proč jsi v zemi jako host, jak pocestný, který se zdrží jen přes noc? 9 Proč jsi jak zdrcený člověk, jak bohatýr, který není s to spasit? Ty jsi Hospodine, uprostřed nás a nazývají nás tvým jménem. Nezříkej se nás!“
Milí bratří, milé sestry,
Dnešní neděle nese tradiční název: Exaudi! Podle žalmu 27,7: „Hospodine, slyš můj hlas, exaudi, vyslyš, když volám!“ A v rámci liturgického roku jde o neděli poslední ve velikonočním období. Vlastně dramatická neděle: Vyslyš nás! – jakoby nás Hospodin neslyšel. A z evangelia, které na tuto neděli připadá, jsme slyšeli, že Ježíš odchází (John 16:5) „Nyní však odcházím k tomu, který mě poslal.“ Hospodine, vyslyš – a Ježíš odchází. To je situace naší víry. Ježíš už nebude více přítomen tak, jak ho znali učedníci. Odejde. Ale pošle Ducha, „který vás uvede do veškeré pravdy“. Místo Ježíše přijde Duch, Duch svatý. Proto se na začátku každých bohoslužeb modlíme: vyslyš nás, exaudi, a přijď, Duchu, a dej nám poznat onu pravdu, která je pro život nezbytná.
A k tomu jsme slyšeli proroka Jeremjáše. A to není o nic méně dramatický text: Nejprve líčí situaci, která v Izraeli nastala – strašlivé sucho. „Jsou zděšeni nad rolemi, neboť v zemi nenastává doba dešťů.“ Jako i my tušíme, co znamená sucho. A pak – modlitba. Jeremjáš ani snad nepochybuje, že by Hospodin neslyšel – ale proč Hospodin nejedná, nezasáhne? „Jsi v zemi jako host, jak pocestný, který se zdrží jen přes noc.“ Jen letmý náznak, Hospodine, že jsi, ale „jsi jak bohatýr, který není s to spasit“, jako hrdina, který ale stejně nic nedokáže. Až bychom se tedy mohli ptát – není Hospodin, Bůh jen představa? Není modlitba vlastně samomluvou, rozjímáním v nitru srdce a mysli? Není víra jen jakási davová sugesce? Není Bůh jen tam, kde jsou věřící, a atmosféra, kterou umí jejich srdce vytvořit?
Zkusme se podívat, jak přemýšlí Jeremjáš. Tak tedy – Jeremjáš žije v době před velikou katastrofou, která časem potká Judsko a Jeruzalém. Zatím o ní nikdo nemá ani tušení – to je před katastrofami normální. Až po nich víme, že jsme si měli všimnout, že jsme to a ono přehlédli a neviděli. Když je klid, kdo by věřil na katastrofu? A když o ní někdo mluví – tak jedni uvěří, druzí ne. Jeremjáš vidí však, co opravdu jiní nevidí; rozumí tomu, čemu nikdo rozumět nechce – že Hospodin svůj neposlušný lid přijde soudit. Hospodin bude svůj lid soudit. A soud spočívá v tom, že Jeruzalém a celá země vyschne a lid padne, přijdou o všechno. A prorok sám nemůže dělat nic. Jen se modlit. Jen volat – vyslyš, exaudi! Jenomže – Božího služebníka neslyší jeho lid, ale modlitbu neslyší ani Bůh! Tak opuštěný je prorok – Bohem i lidmi. A přece se modlí – k Bohu, který ho neslyší, za lid, který mu nerozumí. Není i toto situace naší víry? Jeremjáš, Boží služebník – je sám a opuštěný. Bože můj, Bože můj! Proč jsem opuštěný?
Není divu, že se mu tak nedobře daří. Takový pesimismus k víře nepatří, můžeme říci – ohlašovat katastrofy a soudy, sucho a vpád nepřátel. Vždyť se nám zase tak špatně nedaří, tak proč vidět svět černě? Proč dávat do souvislosti lidskou vinu a lidské jednání s přírodními a jinými katastrofami! My víme, co hlásali kolem Jeremjáše jiní proroci, takoví, za kterými se lid izraelský přímo hrnul, a dokonce vládcové tomu rádi naslouchali: Nebojte, je klid a pokoj, hlad mít nebudete, mečů se bát nemusíte, bude dostatek…“ (Jer 14,13nn). Jinými slovy: Vše je v pořádku, jste v pohodě, tak nebuďme škarohlídi.
A Jeremjáš, Boží služebník, je stále opuštěný. Protože není odhodlán šířit víru a náboženství, které by odpovídalo potřebám současných lidí; když je svět zneklidněný, nebude hlásat, že se vlastně nic neděje. Jeremjášův hlas je dokladem toho, že už tehdy nebyla víra odpovědí na společenskou poptávku, součástí kultury, ale že může věrného služebníka přivést až tam, kde bude zcela opuštěný. Jistě, my jsme si samoty mnozí užili v posledních týdnech více než dost. Ale ne prosím proto, že bychom byli v situaci Jeremjáše – jeho samota pramenila z toho, že mluví pravdu, kterou nikdo nechce slyšet. Občas slyšíme, jak je důležité pozitivní myšlení – Jeremjáš je takovými lidmi obklopen – ale on nemůže jinak – on vidí situaci černě.
Ale – jestli se tu objeví trochu světla ve tmě, pak to není tím, že by v Jeremjášovi přece jen zůstalo trochu optimismu, nebo že by jako lidský tvor měl přece jen tolik vůle k přežití – nic takového. Zdrojem světla v té tmě je – Bůh sám. Ten Bůh, který v očích Jeremjášových působí konec Judska a Jeruzaléma, který přivodí pád jeho milovaného lidu, ten Bůh, který působí sucho a žízeň, je ale tím Bohem, který je zachráncem, nadějí a světlem.
Asi bychom moderně řekli – to ale „nedává logiku“; ne, to ne. Boží jednání nezakládá prorok v lidské logice, která až tuze často hlásá pokoj tam, kde není; nezakládá víru v logice toho, co lidé chtějí slyšet, za čím by běželi a co by se jim líbilo a odpovídalo na jejich potřeby – nic takového; Jeremjáš je prorok, který logiku víry zakládá toliko – v samotném živém Bohu Hospodinu. „Jednej, Hospodine, vyslyš nás, exaudi, „pro své jméno“. Hle, Božího jména se dovolává! Není pravda, že Bůh je skrytý tajemný a neznámý, jen hádankou a „něčím“ mezi nebem a zemí – takového boha chtějí lidé, kteří si sami tvoří svoji víru a svoje náboženství. Ale Jreremjáš se dovolává Božího jména: „Hospodine, pro své jméno jednej!“ Pro to své jméno, které jsi dal poznat Abrahamovi, Izákovi, Mojžíšovi a Davidovi. A který se nám všem dal poznat v tom jménu nad každé jméno – v Ježíši Kristu! Proto – „posvěť se jméno tvé“, Bože! I když mlčíš!
A teď i Jeremjáš obrací – ne, neumlkne, když mlčí všichni, včetně Boha. Ale volá: Vyslyš, exaudi, Hospodine, pro své svaté jméno! Vzpomeň si na nás, nedělej už, jakoby ti na nás nezáleželo, jako bys tu byl jen jak host a pocestný, který je dnes zde a zítra jinde. Bůh snad mlčí – ale Jeremjáš volá na tu jedinou správnou adresu – přestože ostatní kolem nevolají a spíš se posmívají – on volá a modlí se. Právě kvůli nim. Kvůli těm, kteří nic nevidí, kteří pravdu neznají. Právě kvůli nim volá a naléhá: jednej, Hospodine, pro své jméno. … 8 Naděje Izraele, jeho spasiteli v čase soužení! Proč jsi v zemi jako host, jak pocestný, který se zdrží jen přes noc? 9 Proč jsi jak zdrcený člověk, jak bohatýr, který není s to spasit? Ty jsi Hospodine, uprostřed nás a nazývají nás tvým jménem. Nezříkej se nás!“
A v tom je prorok Jeremjáš svědek o Bohu, kterého i my máme slyšet: Vždyť Jeremjášova modlitba ukazuje, že náboženství a víra je všechno jiné než jen součást kultury a veřejného mínění, věřit v Boha neznamená jen tušit katastrofu dřív, než přijde. Neučí nás jen tomu, že mnohé katastrofy, které přicházejí, nejsou dílem zlomyslného Boha, ale mohou souviset s lidským hříchem, vinami a nezodpovědností. Ale Jeremjáš ukazuje, že s Bohem je právě v takové nejtěžší situaci možno mluvit, jako mluvíme s nejbližším přítelem či přítelkyní – prosím, zastaň se nás, nezříkej se nás, vždyť tvoje Jméno, Hospodine, je nad každé jméno, tedy i nad všechny viny a hříchy člověka, a tedy i nad hříchy moje. „Jednej, Hospodine, pro své jméno.8 Naděje Izraele, jeho spasiteli v čase soužení! Nezříkej se nás!“
A my víme ještě více, než mohl Jeremjáš vědět. My žijeme – po velikonocích. My víme, že Bůh svou smlouvu svého pokoje se svým lidem nezrušil, nezapomněl, neprošel jen jak poutník nebo turista, ale v Ježíši Kristu svoji smlouvu lásky a pokoje potvrdil. V Kristově jménu je jistota naší naděje. V tom, který byl sám a opuštěný, takže volal: Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? – A přece se nad ním Bůh pro své jméno, pro svou smlouvu danou Izraeli, slitoval.
Když slavíme večeři Páně – a měli bychom slavit příští neděli – tak přece chleba nám připomíná: (1 Kor 11:24-25) „Toto jest mé tělo, které se za vás vydává; to čiňte na mou památku.“ A kalich s vínem připomíná: „Tento kalich je nová smlouva, zpečetěná mou krví;” A to jezte a pijte, abyste sobě i Bohu připomínali toto jeho milosrdenství, které je větší než naše všechny viny a hříchy; větší než hřích světa. Toto jezte a pijte, protože tím Bohu připomínáte, aby se vás zastal, i když si můžete jako Jerrmjáš připadat opuštění a sami.
My nežijeme přece z našich dobrých předsevzetí a odhodlání; a víme, jak lidská srdce i mysli se dají ošálit a poplést, jak nedokážeme rozeznat, co je vlastně pravda a čemu dát důvěru; však před každými volbami si to připomínáme, jak lze lidskou mysl ošálit pouhými sliby a vidinami lepšího života. Ale konečně tušíme i, jak jsou naše životy jako takové křehké a zranitelné. Za Jermjáše, podobně jako dnes, je to sucho a žízeň, Jeremjáš viděl suchá pole a prázdné studny, a marné snahy vládců to nevidět a odpovědnost házet na druhé a zavírat před tím oči. A my k tomu dnes vidíme i viry, o kterých jsme nedávno neměli ani představu, a jako neviditelní nepřátelé usilují o naše zdraví a bohatství – ale nežijeme přece z toho, že tyto věci nevidíme či nechceme vidět, že děláme, jakoby nic – jsou tu, a jsou nebezpeční. Ale nežijeme ani ze strachu. Žijeme z důvěry, že Hospodin je věrný ve svém věčném milosrdenství a díla svých rukou nikdy neopustí. Svého Syna Ježíše ani na kříži ani v samotném pekle nenechal. Proto volejte, nebojte se volat: Exaudi! Vyslyš nás pro svoje jméno, pro jméno Ježíše Krista, kterého jsi vzkřísil z mrtvých, a daruj život nám i všem lidem. Všem daruj své milosrdenství, jednej, Hospodine, odpusť nám naše viny a smiluj se, pro své jméno !
Modleme se: Hospodine, náš Bože, děkujeme ti, že posíláš své slovo, které je světlem, abychom viděli, že nikoli v síle našich paží, našeho rozumu, či bohatství je tajemství života; ale v lásce, kterou jsi prokázal v Kristu a vůči nám – v odpuštění a oběti. Prosíme, nepřestávej nás vést po této tvé cestě, abychom spolu s mnohými mohli dojít do cíle svého života, ke tvému stolu.
