Text: Mt 15,21-28 Kazatel: Michal Branda
Ježíš odtud odešel až do okolí Týru a Sidónu. A hle, jedna kananejská žena z těch končin vyšla a volala: „Smiluj se nade mnou, Pane, Synu Davidův! Má dcera je zle posedlá.“ Ale on jí neodpověděl ani slovo. Jeho učedníci přistoupili a žádali ho: „Zbav se jí, vždyť za námi křičí!“ On odpověděl: „Jsem poslán jen ke ztraceným ovcím z lidu izraelského.“ Ale ona přistoupila, klaněla se mu a řekla: „Pane, pomoz mi!“ On jí odpověděl: „Nesluší se vzít chléb dětem a hodit jej psům.“ A ona řekla: „Ovšem, Pane, jenže i psi se živí z drobtů, které spadnou ze stolu jejich pánů. Tu jí Ježíš řekl: „Ženo, tvá víra je veliká; staň se ti tak, jak chceš.“ A od té hodiny byla její dcera zdráva.
Milé sestry, milí bratři,
ta paní stále cosi volá. Naléhavě, úpěnlivě. Vzbuzuje v nás lítost. Neznáte ji? Ano, už vím, něco jsem o té rodině slyšel. Mají velmi problémové dítě. Ovšemže od nás nejsou, pocházejí odněkud z těch vzdálených končin. Jejich holka byla už od mala taková divná. Přinesla jim jen trápení. Byla divoká, hyperaktivní, ale teď už ji nezvládají vůbec. Hlavně, že na ni berou dávky! Proč ji nedají do ústavu, proč ji nesvěří odborníkům? Stejně ji mají doma jen kvůli penězům. Přitom v ústavu by holku pěkně vyšetřili, dostala by léky na uklidnění a ve vesnici by byl pořádek. Vám se snad zdá vhodné společně vzdělávat děti handicapované a zdravé? Není to pak neštěstím pro obě strany? Vždyť v ústavu mají děti veškerou péči; sestřičky jsou tam hodné, učitel za malými pacienty dochází každé pondělí, a pravidelně před Vánocemi jim náš pěvecký sbor chodí zazpívat koledy.
Ale ta ženská křičí víc a víc. Už je to skoro nepříjemné. Na koho křičí? Hádá se s někým? Ne, ona volá na Ježíše. Na Ježíše? Ano, na našeho Ježíše. Ona si bere do úst našeho Ježíše. Copak neví, jak se mluví s Ježíšem? Samozřejmě že neví, protože nechodí do našeho kostela. Nezapojuje se do života sboru, nemá účast na svátostech, neplatí salár. Vsadím se, že nezná ani naše písně. Kdyby chodila do kostela, věděla by, jak se s Ježíšem mluví. Jak sestavit a vroucně přednést modlitbu, která by se Pánu Ježíši líbila.
Co že to ta ženská řve? „Smiluj se nade mnou, Pane, Synu Davidův“, volá. To by mohl říct každý. Zkrátka nejsi od nás, nejsi naše a hotovo. A že máš nemocnou holku? Je nám líto, ale všichni máme nějaké trápení. Musíš se s tím popasovat. Buď dáš holku do ústavu, nebo se o ni starej. Hlavně mlč. Kdo má tvé volání pořád poslouchat.
Však vidíš, ani Ježíš ti neodpovídá. Mlčí. Neřekne ani slovo. Aby taky jo, když pořád řveš. Copak tohle je modlitba? Jen chceš na sebe upozornit, jen se předvádíš před lidmi.
Nevím, Pane Ježíši, možná bys jí měl odpovědět. Popatři, jak nás křik té ženštiny otravuje. Kdo se má pak plně soustředit na tvé slovo, když je tu takový řev? Smiluj se nad námi, Pane, Synu Davidův, a zbav nás křiku zlého. Něco jí slib, slibem nezarmoutíš. My se podobně dotěrných lidí umíme zbavit. Umíme pronášet velká slova s patřičným patosem, korektně a vyváženě, abychom neřekli nic proti ničemu. Ovšem kdyby ta paní slyšela odpověď přímo od tebe, jistě by byla spokojená a dala by pokoj. Jsi autorita, Syn Boží. Řekni slovo, řekni slovo, Pane.
Ano, to je ono. Říkáš, že jsi „poslán jen ke ztraceným ovcím z lidu izraelského“. Sláva, tím je řečeno vše. Jsi náš, máš své jasné poslání a drž se ho. Nezabíhej příliš daleko. V našem sboru je práce dost. Máme hodně starostí sami se sebou. Proč si ještě komplikovat život a přidělávat práci? Jsi náš. Proč bys měl ředit své poslání?
Ale ta ženská nedá pokoj. Dere se k tobě, Ježíši. Už je ti tak blízko, nedá se odbýt, klaní se ti a znovu prosí o pomoc: „Pane, pomoz mi!“. Je vidět, že má svou dceru opravdu ráda, to je pěkné. Pokorně se před tebou sklání, Pane, ale není to jen póza? Prázdné gesto? Možná by někdo řekl, že jsme podezřívaví, že máme strach ze všeho cizího, vzdělanec by mluvil o xenofobii, ale můžou se nám divit? Z nás hovoří zkušenosti, jen tak někomu nenaletíme.
Odpověz jí, Ježíši, mocně. Když jsi odpovídal farizeům a zákoníkům na jejich všetečné otázky, ani nepípli. Nezmohli se na odpověď a zaraženě odcházeli. Odpověz té ženě třeba trefným podobenstvím, o kterém si ještě dlouho potom budou děti vyprávět na „nábožku“. Odpověz té ženě vhodným příměrem. My se tvou odpověď poslušně naučíme a budeme ji používat na cizince vždycky.
Ano, výborně: „Nesluší se vzít chléb dětem a hodit jej psům.“ K tomu výroku můžeme připojit své upřímné ‚Amen‘. To by pro dnešek stačilo. Věc je vyřízena. Žena může jít domů.
Ale co to? Zdá se, že ještě není konec. Ta žena ti odpovídá – pokorně, ale pevně! Zajímavé. Ona to nevzdala? Sympatické. Bojuje o tebe a o tvou přízeň jako lvice; nechce tě pustit, dokud se milostivě neskloníš k její dceři. Tahle scéna nám připomíná jiný zápas. Zápas našeho praotce Jákoba s tajemným sokem. Ti dva se střetnou v noci u potoka a praotec se pere s neznámým velmi tvrdě. ‚Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš!‘, křičí Jákob. Zápolí s ním, drží se ho jak pes kosti a nechce ho pustit, dokud nedosáhne svého. Ano, už mi to dochází: vždyť ty, ženo, zápasíš stejně urputně jako Jákob! Příběh Jákobova zápasu nám dává porozumět tvému zápasu.
Teď vidím, ženo, že jsem ti křivdil. Jak tě musel zraňovat můj ubohý ironický komentář. Odpusť. Dobře voláš, jen křič, drž se Ježíše! Vždyť on má moc uzdravit tvé dítě. Dobře voláš, vnuť se k Ježíši, neodejdeš s prázdnou. Bochník Božího milosrdenství je tak obrovský, že i ten nejvyhládlejší jedlík se pouhými drobečky napere k prasknutí.
Dobře voláš, jen křič, Ježíš tě slyší. Chybu by však udělal každý, koho by odradilo Kristovo mlčení. Známe chvíle, když nebesa mlčí. Děsí nás mlčící Bůh, kdy nevíme, proč zrovna my nedostáváme odpověď. Ale tvůj statečný zápas, ženo, vedený s jákobovskou houževnatostí nás znovu přesvědčuje, že modlitba má hluboký smysl. Volej ženo, bojuj, bojuj za svou dceru. Snad se Ježíš slituje. Nemáme v ruce žádné návody ani zaručené fígle, jak zařídit, aby Ježíš vyslyšel naše volání. Ale Písmo nás povzbuzuje, abychom v modlitbách neustávali (1. Tes 5,17).
„Ženo, tvá víra je veliká,“ říká ti Ježíš. Asi je překvapen, že ty, pohanka, ho oslovuješ zvoláním vyhrazeným pro vladaře: Kyrie, eleison, což překládáme – Pane, smiluj se. Asi je překvapen, s jakou urputností se k němu vnucuješ. Ženo, řeknu ti, tvé odhodlání mě přemohlo. „Staň se ti tak, jak chceš,“ slibuje Ježíš.
Milé sestry, milí bratři, víra pohanské ženy pro nás navždy zůstane nadějným příkladem, že upřímná modlitba má nesmírnou moc. Pokorně volejme k Pánu i my!
Pane Bože, vyznáváme, že nás přepadají pochybnosti.
Vyznáváme, že svoji nevírou
jen rozmnožujeme bolest a beznaděj v tomto světě.
S radostí se ale přiznáváme k naději, kterou nám nabízíš.
Že naše slabost a vina není tím posledním,
co má moc nad naším životem, ale že je to tvá milost.
Proto v tebe doufáme, nyní i vždycky. Amen.
