Text: Mt 1,18-25 Kazatel: František Plecháček
Narození Ježíše Krista se událo takto: Jeho matka Maria byla zasnoubena Josefovi, ale dříve než se sešli, shledalo se, že počala z Ducha svatého. Její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vystavit hanbě; proto se rozhodl propustit ji potají. Ale když pojal ten úmysl, hle, anděl Páně se mu zjevil ve snu a řekl: „Josefe, synu Davidův, neboj se přijmout Marii, svou manželku; neboť co v ní bylo počato, je z Ducha svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů.“ To všechno se stalo, aby se splnilo, co řekl Hospodin ústy proroka: ‚Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel,‘ to jest přeloženo ‚Bůh s námi‘. Když se Josef probudil ze spánku, učinil, jak mu přikázal anděl Hospodinův, a přijal svou manželku k sobě. Ale nežili spolu, dokud neporodila syna; a dal mu jméno Ježíš.
Milé sestry, milí bratři, Příběh Ježíše Krista, přelomová událost světových dějin začíná v Matoušově podání vlastně jako rodinné drama! Josef s překvapením zjišťuje, že jeho snoubenka čeká dítě, ačkoliv spolu ještě nežijí. Ježíš se tak ocitá v těžké situaci ještě dříve, než se vůbec stihne narodit. Nejenom že přichází zřejmě do celkem chudých poměrů. Vypadá to, že se narodí jako nemanželské dítě – a jeho maminka bude svobodnou matkou. A úděl svobodné matky s dítětem není snadný ani dnes v tzv. sociálním státě – což teprve tehdy ve starověké Palestině.
O Josefovi je tu psáno, že byl spravedlivý. Proto bych chtěl upozornit, v čem tato jeho spravedlnost spočívala. Josef nepropadl spravedlivému rozhořčení. Nerozhodl se pořádně to rozmáznout, udělat veliký skandál a Marii veřejnou ostudu, „proprat svou milou v médiích“, jak se to dnes – třeba mezi celebritami -někdy dělá. Josefova spravedlnost se projevila milosrdenstvím a ohleduplností. Josef se rozhodl s Marií potichu rozejít, tajně ji propustit.
Ovšem v tuhle chvíli zasahuje prostřednictvím svého anděla sám Bůh a říká Josefovi: „Neboj se přijmout Marii! To, co je v ní počato, je z Ducha svatého. Sám Bůh zde začíná něco úplně nového!“
Slovo o početí z Ducha svatého chce říci právě toto: nejenom v Ježíšových slovech a činech, ale již při jeho početí jedná sám Bůh. Nemá smysl spekulovat, jak to Pán Bůh vlastně udělal. Jde o to, že Ježíš byl počat a narodil se z vůle Boží, ne z vůle muže a ženy.
Dítěti, které se má narodit, jsou v našem vyprávění dána hned dvě jména. Na ně bychom se měli nyní zaměřit. První jméno, Ježíš, znamená „Hospodin vysvobozuje“. Ovšem z čeho vysvobozuje? To je nesmírně důležité! Ježíš nepřichází vysvobodit svůj lid z politické nadvlády. On je mnohem víc než další sociální reformátor nebo revolucionář. Vysvobozuje z moci hříchu. To je vysvobození, které skutečně potřebujeme, to nejdůležitější, kvůli čemu Ježíš přichází! On je Beránkem, který snímá hřích světa. Jednou provždy překonává propast odcizení mezi člověkem a Bohem, propast vytvořenou právě lidským hříchem.
Tento vysvoboditel přišel proto, aby na sebe vzal všechno, co se nám v životě nepovedlo a ještě nepovede, všechno, co nás tíží a za co se stydíme. Vysvobozuje z moci hříchu jednou provždy. Není to tak, že by naše viny byly jenom na čas odloženy do archivu a při nějaké příležitost na nás zase vytaženy! To ne! Ježíš nám přináší Boží odpuštění, které platí – pro nynějšek i pro budoucnost. Proto také můžeme přicházejícího Boha očekávat beze strachu, bez svíravé úzkosti, jak jen to s námi asi dopadne.
Tím lidem, o němž je tu řeč, není míněn pouze Izrael. Je to lid Ježíšův. Ježíš si tvoří a shromažďuje svoji církev ze všech národů a ras – již po dva tisíce let. I tady v Pardubicích má společenství svého lidu, který jej může chválit a radovat se z jeho spásy.
Pán Bůh za námi však nejenom přichází. On s námi taky zůstává. Proto Ježíš dostává také jméno Immanuel. Tohle jméno pochází z knihy SZ proroka Izajáše a znamená „S námi Bůh“. A do toho „s námi“ jsou zahrnuti všichni – i ti, kteří se Pánu Bohu vzdalují, dokonce i ti, kteří si chtějí žít výhradně po svém a o Bohu nechtějí nic slyšet.
Bůh dobře ví, že kdyby pro nás něco pouze jednorázově udělal a zase by od nás odešel, velice rychle bychom to všechno nějak zmotali a vrátili se do starých kolejí. K tomu, abychom mohli opravdu nově žít, potřebujeme stále jeho pomoc.
Sám Pán se také stará o to, aby jeho dílo v našem světě dál pokračovalo. Nejsme na svoji službu sami – jak jsme také mohli slyšet v dnešní hře.
Bůh s námi. Ne pouze na chvilku, třeba jen ve slavnostních chvílích bohoslužeb. On bude s námi, i když se rozejdeme každý do svého domova. Bude s námi, když budeme uléhat a když budeme vstávat do nového dne.
Patří k lidskému údělu v tomto světě, že se dříve či později musí rozejít i ti, kteří jsou si velice blízcí. Přicházejí chvíle, kdy člověku nemohou nijak pomoci ani jeho nejbližší, kdy se cítí úplně sám. Ale ani tehdy, ve chvílích tísně, bolesti, zármutku, nejsme sami. Ani tehdy, když se začínáme bát, že na nás Pán Bůh zapomněl.
Je s námi náš Bůh, dostatečně mocný na to, aby nás dovedl do svého Království. Proto můžeme radostně vyznávat spolu s apoštolem: „Je-li Bůh s námi, kdo proti nám?“
Modlitba: Pane, děkujeme ti za to, že jednáš, někdy překvapivě, nečekaným způsobem, ale vždy pro naše dobro. Pomáhej nám rozpoznávat v našich životech znamení tvé blízkosti, projevy tvé lásky a milosti. A dej, ať na ně dovedeme vděčně a radostně odpovídat. Amen.
