Text: Žalm 117 Kazatel: Daniel Ženatý
Chvalte Hospodina, všechny národy, všichni lidé, chvalte ho zpěvem, neboť se nad námi mohutně klene jeho milosrdenství. Hospodinova věrnost je věčná! Haleluja.
Nejméně jednou ročně se scházíme k tzv. výročnímu sborovému shromáždění. Smíme to chápat přejně, jako zastavení, revizi toho, kdo jsme, proč jsme tady, konáme svou práci dobře, stačí nám to tak, mělo by to být lepší, co je základem sboru, co je nezbytné.
Co je sbor? Protestantské církve chápou sbor jako místní církev. Náš sbor v Pardubicích je církev v Pardubicích a Horním Jelení. Nebudu zabíhat do podrobností a vymezovat rozdíly mezi sborem a církví, spíš z toho plyne, že sbor má mít znaky církve.
Když se podíváme do ústavy naší církve, to jsou čtyři vyznání, v každém z těch vyznání je církev charakterizována jako shromáždění. Církev je tam, kde se shromažďujeme. Pak se to může rozvádět – shromažďujeme se proto, že nás někdo pozval, že nás zde někdo hostí a je s námi – věříme, že to je vzkříšený Kristus. Co se v tom shromáždění děje? Káže se, zvěstuje se evangelium a svátosti se náležitě vysluhují.
Takže chceme- li dnes konat jakousi revizi, zda a jak jako sbor žijeme, mohli bychom říct, ano, to podstatné pro církev se dějí. Shromažďujeme se, evangelium se káže, svátosti se vysluhují.
To vše se děje při bohoslužbách. Co se při nich děje? Můžeme se pokusit to vyjádřit třemi ději. První to co dělá Bůh. Zve nás, oslovuje, nabízí své dary, odpouští, napomíná… To je jeden pohyb – od Boha k nám. Důležité je připomenout, že na to nemáme nárok. Je to Boží rozhodnutí, zda tak činí.
Druhý – od nás k Bohu. Nějak na to reagujeme. Je v nás touha povědět Bohu že mu děkujeme. Říci mu, že jsme rádi, že je s námi. Odpovědět mu, být v tom vztahu také aktivní. I Bůh má rád, když mu vyjádříme svou vděčnost a lásku. Kytka se Pánu Bohu nosí špatně. A tak zpíváme, modlíme se. Můžeme se ptát, konáme-li to dostatečně. Zda někdy nejsme trochu natvrdlí, jako když někdo někomu řekne – já tě mám rád, a oslovený mlčí, nebo zahuhlá, jo, no a co. Jak asi Bohu je, když slyší naši reakci na svou aktivitu?
A třetí pohyb v bohoslužbách – jsme hněteni pro život. Kolem nás za zdmi kostela je obrovský prostor – tam se žije a děje život. Pravda, spravedlnost, odpuštění, smíření, naděje, skromnost – to čeho je v kostelích dost, to venku často chybí, a odkud odjinud se to tam má dostat než z kostelů? Někdy se říkalo, že bohoslužby jsou taková benzínka, že tady načerpáme sil. Ale to by bylo málo. Ještě je třeba přidat, že to co zde načerpám, neslouží jen mně, ale je to důležité pro ty, kdo zde nejsou.
Tedy – záleží na našich bohoslužbách – Bůh dává, my přijímáme, projevujeme své díky, vyznáváme své viny, přijímáme odpuštění, a smíme odcházet proměnění, dotčeni něčím dobrým, co slouží nám i druhým.
Podoba bohoslužeb v naší církvi prochází proměnou. Proces proměny by se mohl nazvat – od přednášení ke slavení.
Má kázání začínajícího faráře ve Valašském Meziříčí byla vystavována tvrdým testům některých bratří. A jeden z nich velmi milý a velmi vzdělaný muž, starý pán, když mi při odchodu podával ruku, někdy neřekl nic. A někdy řekl s úsměvem – dobré to bylo – dozvěděl jsem se něco nového.
Bohoslužba jako místo, kde se dozvím něco nového. Toto pojetí ustupuje. A mnohem více se prosazuje touha, které je snad nejblíže slovo – slavit. Být v tom, ne být u toho. Být na slavnosti a ne se na slavnost dívat.
Dělal jsem před časem pohřeb v krásném kostelíku v Třebosicích a tam je v zákristii v místech, kde se kněží převlékají a připravují na bohoslužby, modlitba napsaná na kusu papíru – Pane Ježíši Kriste, ty jsi nás pozval do shromáždění svého lidu. Chceme ti sloužit ochotně a s radostí. Dej, ať pozorně nasloucháme tvému slovu a naplň nás svou milostí. S tebou chceme prožít nejkrásnější chvíle tohoto dne…
Kristus nás dokáže naplnit svou milostí. Smíme odtud odcházet radostní, šťastní že patříme Bohu, že jsme mu to mohli povědět, že jsou nám odpuštěny naše viny, že odcházíme ven do života a dotklo se nás a zůstalo v nás něco – krásného, plné života.
Co pro to můžeme udělat?
Možná zdánlivé drobnosti. Myslím, že je čas, abychom otevřeli rozhovor ve sboru o našich bohoslužbách, zda ten proces od přednášení ke slavení probíhá, zda ho chceme podpořit a jak. Já bych o to stál. Občas jsem účastníkem bohoslužeb. Je to skvělé. Žasnu, jaká je to věc, závidím vám, že si jen tak přijdete, budík vám nezvonil v 6 hodin, žaludky nemáte stažené a tep máte úplně normální. Jsem vždy překvapen, jak jsou bohoslužby skvělé. Ale. Někdy si říkám, jestli by v nich nemohlo být více radosti. Tím nemyslím, že budeme házet klobouky do vzduchu, ostatně kdo zde dnes má klobouk. Radost a pokoj a vděčnost se dají podpořit, ne lacině, ne žoviálně… Jak blaze působí, když nás Honza Queisner a Marek Janouch krásně doprovázejí kytarou a houslemi. Je to krásné. Ostatně – už jste jim řekli, že se vám to líbí?
S tím souvisí, že musíme měnit svůj vztah k dětem ve shromáždění. Děti opravdu na přednášku nepatří, nerozumí tomu a ruší – ale na slavnost patří! I když oslavují po svém a hrozí, že vypijí všechny limonády a sní všechny chlebíčky, nebo kopnou do lavice, nebo se dožadují autíčka a pláčou. Pokud vám to vadí, zkuste si říct, no co, jsou na slavnosti a ne na přednášce. A přejte jim to, aby tady byly a s nimi jejich maminky a tatínci. Chceme-li aby náš sbor žil, pak zde holt ten život někdy bude i slyšet. Kolega František říkal, že pokud tu chceme ticho, tak ano, ono tu za pár let bude úplné. Má pravdu. A chceme-li přispět k pokoji a radosti, neotáčejme se na ty rušící děti a na jejich nebohé matky či otce. Oni už toho mají za sebou dost, ráno vstát, s dětmi se vypravit, vzít vše potřebné na cestu a pak být přece jen nervózní zda budou klidné. A když na nich spočine 20 párů očí, vůbec ničemu to nepomůže, naopak, jejich váhání zda to riskovat příště, se jen prohloubí. Ruší děti, ruší, no, ono to skončí, někdo je má na starosti a já to dnes nejsem.
S tím souvisí otevřenost sboru. Asi je dobré ji začít od toho, že nás tady Pán Bůh chce. A že už staletí jsou v Pardubicích místa, kde se pravidelně lidé scházejí, a slovo Boží se káže a svátosti vysluhují. U Bartoloměje, v Arše, Husově sboru, zde, kousek vedle u baptistů. Pravidelně, soustavně, řádně v tomto městě něco žije, třeba svítí jako světlo, nebo bliká jako maják, nebo hřeje jako oheň – proč by nás tady asi takhle Pán Bůh chtěl, než abychom tu byli pro ty druhé? Znamením, možností, orientačním bodem?
No vidíte, taky to dnes byla spíše přednáška než slavení, přiznávám. A zachraňuji situaci slovy starými asi tři tisíciletí. Chvalte Hospodina všichni národové, velebte ho všichni lidé. Slyšíte? Chvalte, velebte, říkejte mu to. A nejen vy ve sborech, ale všichni, i venku. Ať to Bůh slyší. A to vše proto, že je nad námi rozšířeno milosrdenství jeho a pravda jeho na věky. Bůh je nad námi roztáhl jako plachtu. A není to jen těkavý okamžik, je to na věky, nejen časově, ale kvalitativně. Je to z jiné látky utkáno, je to pořádné, drží to.
Je to dobré o tom vědět, i když půjdeme domů a vnoříme se do všedních starostí.
Modleme se:
Pane Ježíši Kriste, děkujeme, že od tebe vychází moc, která nás staví na nohy a vede k tobě. Odpusť, že na tvé slovo a na tvou lásku reagujeme někdy formálně, nebo jen na půl pusy, nebo si to jen myslíme, a trochu drze si říkáme, však on ví všechno. Uč nás radosti, otevřenosti, i tomu jak do světa vnášet pravdu a spravedlnost a naději.
Prosíme za tvou církev. Ať se jmenuje evangelická nebo katolická nebo pravoslavná. Dávej jí své slovo, svou milost, odvahu, touhu po pravdě a spravedlnosti, radost. A odpouštěj své církvi, když začne žít, jako by tě už nepotřebovala. …K tobě voláme – Pane smiluj se.
Prosíme za křesťany po celém světě. Za ty kdo pro svou víru trpí v Sýrii, Iráku, Iránu, Nigerii, Číně, a jinde… K tobě voláme – Pane smiluj se.
Prosíme za nalezení míru na Ukrajině. Dávej moudrost a statečnost těm, kdo o tom rozhodují, a trpělivost a sílu těm, kdo tam žijí… K tobě voláme – Pane smiluj se.
Prosíme za ty, kdo by zde s námi chtěli být a nemohou, už na to nemají sílu, aby sem přišli a vydrželi zde být hodinu… K tobě voláme – Pane smiluj se.
Prosíme za děti našeho sboru, jejich rodiče, za děti tohoto města, ať poznají lásku… K tobě voláme – Pane smiluj se. Amen
