Text: 1 Kor 11,20-36 | Kazatel: Daniel Ženatý
Kázání dnešní, a následných dvou nedělí chceme věnovat svaté večeři Páně.
Co se to děje při svaté večeři Páně? Věříme, že nás zve vzkříšený Kristus. On nás zve, je našim hostitelem. A dává nám sám sebe. Své dary. Které dary? Nelze vyjmenovat všechny. Jistě smíření, odpuštění, milost, požehnání, naděje či zaslíbení. Při večeři Páně Vzkříšený Kristus zve a nabízí – a hříšník přijímá. A přijímání nese ovoce. Je nám odpuštěno. Jsme smířeni. Jsme síleni jeho duchem. Smíme se nadechnout a podívat kupředu a zase jít. Cítíme, že se děje něco dobrého, něco pro dobrý život. Něco mezi Bohem a člověkem.
Další pokus jak vyjádřit co se děje – Sv VP je průsečíkem tří časů. Minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Minulost – Boží dílo od Abrahama přes Mojžíše a Davida, přes Ježíše a Petra a Pavla a Augustina a Husa a Luthera a Komenského a Miladu Horákovou až k našim prarodičům a nám našim dětem. V tom proudu Božího lidu jsme.
Z té minulosti pro nás vyčnívá pro nás ta největší událost, Kristovo jezení tenkrát s učedníky v zahradě Getsemanské, jeho ukřižování a vzkříšení. To vše co se v Božím lidu událo před námi – to vše je pevně v základu VP.
Přítomnost – a věříme, že vzkříšený Kristus je s námi. Hostí nás a dává nám dary svého Ducha. Teď se něco děje, co vyvěrá a je spojeno s tou minulostí. A není to něco co se děje mimo nás a my škvírou přihlížíme. Jsme uprostřed děje…
V přítomnosti na určitém místě a v určitém čase, s lidmi které jsem si nevybral a někdy o nich ani mnoho nevím, se potvrzuje smíření s Bohem. A teď pozor – ne skrze nás. Ne skrze mou ochotu přijít k večeři Páně. Ale skrze smrt a utrpení Krista a jeho Vzkříšení. Jeho oběť se neopakuje. Ta platí. A my jsme pozvání na hostinu která následuje po této dokonalé oběti, kterou Bohu přinesl Kristus. My jíme a pijeme plody té hostiny. Na to pozor, to je reformační důraz. U Kristova stolu nejsme smíření svým činem, svým přístupem, svou účastí v kole… Ještě jednou Kalvínova slova – při VP se potvrzuje smíření s Bohem. To smíření nastalo skrze smrt a utrpení Krista a jeho Vzkříšení. K této události jsme zváni, tu nám Kristus rozdává, ta nás sílí.
A budoucnost. Přítomný vzkříšený Kristus otevírá budoucnost. To dění dnes, nebo příští neděli 1 adventní zde v Pardubicích, a kdekoli jinde, souvisí s budoucností. Kristus přijde, pak bude jeho hostina v plnosti. Teď je jakoby závdavkem. Předjímka. Ale už je to za dveřmi! Syn senior Hájek říkával, že při sv VP už slyšíme cinkání skleniček budoucí hostiny. Ještě ji nevidíme, ale už to pěkně voní, až se nám sbíhají sliny a skleničky a příbory už cinkají. Andělé už prostírají stůl…
K té budoucnosti patří zaslíbení. Vzkříšený ujišťuje o tom, že nám on sám vydobyl místo u Božího stolu. A ujišťuje nás, člověče, no právě ty co jsi šlápl vedle a věci se ti nedaří a máš chuť se vším praštit, slyšíš, tobě držím místo na Boží hostině! Neboj se! Žij pořádně a když budeš umírat – mám pro tebe místo, klid, dobře to dopadne.
S tím souvisí i to, jak k VP přistupujeme. Jednak sevřeně a s úctou nad tím, že ten Ukřižovaný a Vzkříšený zve právě mě! Nespletl se? Ví co jsem zač? A zároveň k tomu sevření i radost! Ano Bůh je se mnou, hostí mne, mně nabízí a dává. Mé ruce nestačí brát co dává. Nikde to nekoupím, nikde se to neseženu, je to sám život tak, jak jej Bůh stvořil. Ta radost se ještě znásobí, je mně odpuštěno! Pro Kristovy zásluhy! Mám chuť létat, nebo se smát, nebo plakat a objímat toho kdo je vedle mne. A chce se smát z toho cinkání skleniček v Božím království, dobře to dopadne, tvář se mně roztahuje k úsměvu nemohu jinak, copak mohu být jako kakabus když tohle vše se děje?
Kdo smí přistoupit?
Jen co tuto otázku vyslovím, protože se o ní musí mluvit v souvislosti s VP, jen co ji vyslovím, cítím, že se mně dělá trochu mdlo. Kdo smí přistoupit. Jako bych slyšel – kam to Danieli lezeš? Do čeho strkáš nos? Copak jsi hostitel? Copak je to tvoje hostina, nebo tvé církve? Hostitel je Kristus ukřižovaný a vzkříšený, a vy si uděláte nějaké řády a paragrafy, ty ano a ty ne? Copak si Kristus najal najal nějakého faráře, nebo nějakou církev jako svého vrátného? Proč pak všechna ta podobenství o hostině, o tom že pozvaní nepřišli a tak pozval lidi z ulice a pak ještě ty co byli mezi ploty a na cestách a kdoví kde? Neříká to Ježíš proto že se stále objevují lidé, kteří by chtěli jeho pozvání podmiňovat, omezovat, vybírat? Není v nás stále přítomná myšlenka, že VP je elitní shromáždění pro ty lepší?
K té otázce .- kdo je hoden a kdo není, nás vede Písmo a praxe první církve. Hned za těmi slovy – která označujeme jako ustanovení sv VP – pokračuje Pavel – nebo kdož jí a pije nehodně, odsouzení sobě jí a pije…I když se nám nechce, je třeba si klást asi tu otázku, co je nehodné přijímání.
Co se asi dělo v Korintě, když Pavel musel napsat Když vy se však shromažďujete, není to už společenství večeře Páně. Každý se dá hned do své večeře, a jeden má hlad, druhý se opije…(11,20)
Snad se to dá rekonstruovat. Každý si do shromáždění přinesl svou porci jídla a pití. Ty porce jsou nestejné, jedni se přecpou, druzí mají hlad. Někteří přijdou pozdě – zřejmě otroci a přístavní dělníci, nejsou pány svého času. A protože je to nepříjemné pro obě strany, jak pro toho kdo má dost, tak pro toho kdo nemá nic, časem se stalo, že se nejprve scházeli ti, kdo měli dost jídla, přišli, pojedli, neměli hlad. A pak přišli i ostatní, a byla slavena VP: A říkalo se, že naplnit si žaludek jídlem není tak důležité, podstatné je to co se děje při VP. Jíst a pít je pozemské a přízemní. To až sv. večeře Páně uvolňuje od pozemských vazeb a přenáší účastníka do nebeských sfér…
Pavel se bouří. Toto je znevážení stolu Páně. Překroucení a zneužití večeře Páně. Bez lásky k bližnímu to nemá cenu! To je pokrytectví!
Podobně je totéž věc vyjádřeno v evangeliu podle Jana. Tam je do příběhu stolování s Ježíšem v onu noc vřazeno umývání nohou. Když byli po večeři, umývá Ježíš jednomu učedníkovi po druhém nohy. A na závěr se ptá – chápete, co jsem vám učinil? Mistr umývá nohy učedníkům. Při sv.VP! To je služba bližnímu. Láska v akci. Pokora! Čin lásky který beze slov říká – jsme bratři před svým Otcem.
Takže Nový zákon, který je nám první pomocí při hledání odpovědi na otázku – kdo smí a kdo nesmí přistoupit k VP – odpovídá – ať nepřistupuje ten, kdo považuje večeři Páně za elitní slavnost pro určité jedince. Kdo si chce sobecky vzít pro sebe, a jak se vede druhému je mu jedno.
To je nehodné přijímání. Sobecké. Bez pohledu na bližní. Však večeře kterou slavil Ježíš s učedníky, kterou si připomínali vyvedení z Egypta, začínala zvoláním – Každý, kdo je hladový, přistup a pojez s námi.
Je tedy nějaká podmínka pro přístup k VP? Je jen jedna. Víra. A teď by mohla začít zase dlouhé povídání, jaká víra. Luther píše, že je veliký je blud těch, kdo přistupují a jakoby si odškrtli položku po položce – nekradu, potíže s s lidmi nemám, čtu bibli, modlím se, nejsem rozvedený, na chudé pamatuji – tak co mně brání abych šel? Ti kdo tak dělají, ti všichni sobě jedí a pijí odsouzení. Ti všichni přistupují nehodně. Ale. Ale věří-li, že u stolu Kristova dojdou milosti, pak tato pouhá víra je učiní hodnými.
Tak se měří ta víra. Věříš, že u stolu Páně dojdeš milosti? Pak ji hoden. Zvedni se a běž.
Myslím, že lepší, stručnější a jasnější vyjádření pro to, kdo smí a kdo nesmí přistupovat k VP nenajdeme. Ať přistoupují ti kdo věří, že zde dojdou milosti.
A další k VP příště. Amen
