Text: Ž 107, 23-32 | Kazatel: Daniel Ženatý
Ti, kteří se vydávají na lodích na moře, kdo konají dílo na nesmírných vodách, spatřili Hospodinovy skutky, jeho divy na hlubině. Poručil a povstal bouřný vichr, jenž do výše zvedl vlnobití. Vznášeli se k nebi, řítili se do propastných tůní, ztráceli v té spoušti hlavu. V závrati jak opilí se potáceli, s celou svou moudrostí byli v koncích. A když ve svém soužení úpěli k Hospodinu, vyvedl je z tísně: utišil tu bouři, ztichlo vlnobití. Zaradovali se, když se uklidnilo, on pak je dovedl do přístavu, jak si přáli. Ti ať vzdají Hospodinu chválu za milosrdenství a za divy, jež pro lidi koná, ať ho vyvyšují v shromáždění lidu, v zasedání starších ať ho chválí! Žalm 107,23-32
Žalm má nadpis, který všechno shrnuje – chválu vzdejte Hospodinu. Protože je dobrý a jeho milosrdenství je věčné.
Některé věci je třeba připomínat. Opakování je matka moudrosti. Někdy žijeme v domnění, jak na věci dbáme, pravidelně a často. Jsme přesvědčeni, že je vše v pořádku. A pak uděláme inventuru a zjistíme, ouha, je to jinak, mýlili jsme se!
Proto je Žalmistova pobídka prospěšná. Vzdávejme Hospodinu chválu. Protože je dobrý a jeho milosrdenství je věčné. Je třeba vydat hlas, povědět, vzdát chválu. Přiznat se k tomu, že to já děkuji a chválím. Tak se také tvoří náš vztah k Bohu a náš život se zpevňuje a krášlí.
Po jednotlivých slokách má pak Žalm vždy stejný refrén o dvou částech:
Prvá – Hospodin vytrhne z tísně ty, kdo k němu úpí ze svého soužení.
Druhá – A právě ti, kterým se to přihodilo, které Hospodin vytrhl, ti ať vzdají Hospodinu chválu za milosrdenství a za divy, jež pro lidi koná.
Jaký je obsah slok, po nichž přijde refrén? Je různý, plný životních údělů. Je o různých lidech.
O těch, kteří se vydali na cestu, opustili domovy, a Bůh stál při nich a dal jim nalézt domov. Utíkali před pronásledováním, nebo přírodní katastrofou. Z různých světových stran. Riskovali, opustili domov, a často vše co co měli – a dobře to dopadlo. Nalezli nový domov. Díky Bohu.
Myslíme na exulanty, kterých jsou české dějiny plné. Vydávali se někam. Kdo popíše jejich úzkost, nejistotu. A pak děkovali Bohu, a vyznávali či vyznávají, Bůh byl s námi!
Žalm mluví také o těch, kdo bloudili pouští, žíznili a hladověli, byli v duši skleslí.
To jsou i situace, kdy jsme se ocitli na hraně mezi životem a smrtí. Ať to bylo kdekoli. Třeba v přírodě. Na vysokohorské tůře. Měli jsme na mále.
Nebo na silnici, za volantem auta, při dětských hrách. Už nám letělo hlavou, jak byl ten život krásný a že je škoda že končí tak brzy. A ono to dobře dopadlo.
A také se to děje tam kde žijeme, netřeba žádné zvláštní místo. Je toho plná naše duše, srdce, mysl. Když jsme bez zaměstnání a bez peněz, když houstne napětí v rodině, když se rozhodneme změnit něco podstatného v životě a ouha, ta změna byla k horšímu! A nic se nám nedaří, máme pocit že jsme nějací divní.
A v dalších slokách jsou další situace:
Seděli v temnotě, blízko smrti, ponížení. Žalm naznačuje – sami si to spískali. Vlastní vinou si zkazili život. Vzepřeli se tomu, co řekl Bůh, znevážili úradek nejvyššího. On trápením pokořil jejich srdce, klesali a nikde žádná pomoc.
Jsou to lidé, kteří se vykašlali na Boha? Lidé zpupní, jejichž bohatství je mnohonásobně větší než jejich rozum? Lidé rozmazlení, kteří si myslí, že nad ně nikdo není? A těžce se zmýlili. Spadli tvrdě na zem. Třeba sedí ve vězeních. Kolikrát slyšeli – nedělej to. Marně. Teď nesou následky.
A ještě jedna sloka s motivem příběhu.
Ti kdo se vydávají na lodích na moře, kdo konají dílo na nesmírných vodách, spatřili Hospodinovy skutky, jeho divy na hlubině. A přišel vichr a zvedl vlnobití, vznášeli se k nebi, řítili se do propastných tůní, ztráceli se v té spoušti, už si mysleli, že nejsou, v závrati se potáceli jako opilí, s celou svou moudrostí byli v koncích.
Opět – jednak jsou to ti, kdo to skutečně zažili na moři i na lodi, a pak i ti, jejichž život je nebo byl – jak bouře na moři, vznášeli se k nebi, řítili se do propastných tůní, ztráceli se v té spoušti, už si mysleli že nejsou, v závrati se potáceli jako opilí, s celou svou moudrostí byli v koncích.
A za každou slokou, za každým popisem lidské bídy je refrén! Opakuje se. Zpívá se v něm – A když tito ve svém soužení úpěli k Hospodinu, zachránil je z tísně!
Stal se div. Nebyla už naděje a je! Zdálo se vše marné – a není.
A pak refrén pokračuje výzvou – ti ať vzdají Hospodinu chválu za milosrdenství a a za divy, jež pro lidi koná. Je na nich řada. Je to nutné. Ať vzdají chválu – to reakce na Boží dílo. Ať to zazní!
Žalm mluví o těch, u kteří volali, a Bůh je slyšel.
A možná nás napadne – ale těch situací může být přece mnohem víc!
Jsou lidé, kteří životem proplují a neocitnou se na dně.
Jsou lidé, kteří se ocitnou na dně, ale k Bohu nevolají.
Jsou lidé, kteří se ocitnou na dně, k Bohu volají, ale zdá se že marně! Neslyší odpověď!
Co s tím?
No, je to píseň. Žalm je píseň. A píseň většinou popíše jeden děj.
I krásné lidové písně jsou o jednom – o lásce, jiná je o zármutku, další o touze naplněné, jiná o nenaplněné.
Podobně i Žalm zdůrazní jedno, ale nestihne popsat všechnu šíři života.
Co tedy Žalm připomenul?
Že Hospodin vytrhne z tísně ty, kdo k němu úpí ze svého soužení.
A že právě ti, kterým se to přihodilo, které Hospodin vytrhl, ti ať vzdají Hospodinu chválu za milosrdenství a za divy, jež pro lidi koná. Je to na nich. Ať to zazní. Ať to slyší oni sami, lidé kolem i Pán Bůh.
Zbytek lidských údělů, o kterých se Žalm nezmiňuje, ty obsáhne evangelium. Ono je mocí ke spasení každému věřícímu. Evangelium je dobrá zpráva, že Ježíš volá právě ty, kdo jsou na dně, a k Bohu nevolají. I ty, kdo volají, a zdá se, že marně. Že on má moc pohnout úděly, které se zdají být úplně rezavé a mimo provoz.
Amen
Pane Ježíši Kriste, tobě patří veškerá moc na nebi i na zemi. Prosíme, když už se nás život nějak zamotá, dávej nám odvahu k tobě volat a tobě děkovat. Amen
