Text: Ex 16,4 Kazatel: František Plecháček
Hospodin řekl Mojžíšovi: „Já vám sešlu chléb jako déšť z nebe. Ať lid vychází a sbírá, co denně spotřebují. Tak je podrobím zkoušce, budou-li se řídit mým zákonem, či nikoli.“
Milé sestry, milí bratři, Izrael tentokrát zastihujeme již na cestě do země, kterou mu slíbil Hospodin. Pryč je otrocká dřina ve službě cizím bohům. Pryč je egyptská armáda, která vyvolený lid pronásledovala a hrozila mu záhubou. Před vyvoleným lidem se otevírá světlá, nadějná budoucnost. Je na cestě do země zaslíbené. A je s ním jeho Bůh. Tak proč opět slyšíme reptání a zlostný křik?
Problém je v tom, že cesta vysvobozených do zaslíbeného dědictví vede pouští. A poušť je místo nepříliš vhodné pro život, místo, kde čekají různá rizika a ohrožení. Poušť je místo, které nahání strach. Ve vyprávění není přímo řečeno, že Izraelci měli hlad. Spíše to vypadá, jako by dostali strach, že budou mít hlad. A tenhle strach jim ve vzpomínkách už zase proměňuje zem nelidské dřiny a krutého zacházení v docela příjemné místo dostatku a blahobytu. Všechny mocné Hospodinovy činy, všechno, co Pán Bůh pro svůj lid už stihl udělat, jako by bylo rázem opět zapomenuto. Jako by to nikdy neexistovalo! Izraelci se znovu ptají: A stojí nám ta svoboda vůbec za to? Co s námi teď bude?
Strach je velice špatný rádce a průvodce. Zdá se, že nyní, více jak dvacet let po získání svobody, vstupuje naše církev do další fáze své existence. Čeká nás úplná odluka od státu. A smíme doufat, že v následujících letech bude mít církev snad ještě o trochu více svobody, než měla doposud. Objevují se nejrůznější obavy, jak to zvládneme. A je to pochopitelné. Protože svoboda s sebou vždycky nese různá rizika, svody a pokušení. A také zodpovědnost. Ale byla by škoda vstupovat do té nové etapy se strachem. Byla by škoda začít se bát dříve, než některé změny vůbec nastanou. Vždyť jestliže Pán Bůh dopřál své církvi přežít desítky let režimu, který křesťanské víře zrovna moc nepřál, cožpak se o nás nepostará i v letech nadcházejících?
Já tu dnes nechci víc hovořit o strachu ani o lidské zapomnětlivosti. Chci mluvit o věrnosti Boží. Hospodin totiž i na tohle nové reptání a obavy svého lidu odpověděl s podivuhodnou laskavostí. Pán Bůh totiž bere naše potřeby vážně. I takové zdánlivě obyčejné a neduchovní, jako je chleba – a případně i něco k němu. Ve vyprávění se neobjevuje pouze chléb, ale také křepelky! Mojžíš slyší ujištění: „Já vám sešlu chléb jako déšť z nebe.“
Je třeba podtrhnout to „z nebe“. Izraelci tady nevzpomínají na egyptské hrnce plné masa jako na dar od Hospodina. Kdepak. Ty dobroty, kterými se tam cpali, byly přijímány jako dary Nilu, tedy egyptských božstev. Přicházely ze země, ne z nebe. Ale Boží lid, putující tímto světem, si má stále připomínat, že žije jen z Božích darů, že dýchá jen z Boží milosti. Víte, zřejmě právě proto se Boží lid na té poušti ocitl – aby si nemohl nic namlouvat, aby konečně poznal a uznal, že se o něj stará jeho Bůh!
Cesta pouští je časem věrné Boží péče a zároveň zkouškou, kterou Boží vyvolení musí projít. Zkouškou jejich víry. Protože ono to opravdu není jen tak, spolehnout se na pomoc z nebe! Ta pomoc bude přicházet z naprosto svobodného Božího rozhodnutí, ne podle toho, jak si to Izraelci naplánují. Nebudou ji mít pod kontrolou. Chléb z nebe k nim bude přicházet, ale oni nebudou vědět jak. Nebudou si ho moci nabrat do zásoby. Bude třeba se spolehnout na to, že Pán Bůh se i příštího dne postará.
Tohle trochu tajemné objevování se a mizení many nám připomíná, že Boží pomoc a péči opravdu nemůžeme mít nikdy plně pod kontrolou. Smíme o ni prosit v modlitbách a doufat v ni, ale nemůžeme si ji žádným způsobem vynutit nebo naplánovat. Je třeba se na ni každého nového dne vždy znovu spolehnout. Můžeme si tady připomenout okamžiky ze svých vlastních životů, kdy jsme směli různými nečekanými způsoby zakoušet Boží pomoc. Chvíle vyčerpání a bezradnosti, kdy jsme získali novou sílu jít dál – a dodnes třeba ani nevíme, jak se to stalo. Situace ohrožení a strachu, z nichž jsme byli vysvobozeni, kdy se nám vrátila odvaha, a my ani nevěděli, odkud se vzala.
Stejně jako Izrael na poušti, i my se smíme spolehnout na to, že na každý den dostaneme to, co potřebujeme. Tedy to, co opravdu potřebujeme, skutečné nasycení, ne to, co si myslíme, že potřebujeme. Pán Bůh neslibuje luxus, bezpracný blahobyt, pečené holuby létající přímo do úst, ale jisté životní minimum, prostě tolik, kolik člověk potřebuje – jak se dnes říká – k důstojné existenci. Tohle je ten „chléb náš vezdejší“, o který prosíme v modlitbě Páně.
V biblickém vyprávění je dostatek chleba pro všechny zajištěn tak, že se ti, kteří nasbírali víc, rozdělí se svými méně úspěšnými bratry a sestrami. A takhle by to v Božím lidu skutečně mělo fungovat. Není snad nutné kvůli tomu zavádět nějakou formu křesťanského komunizmu. Stačí, když nám nebude jedno, jak se daří bratřím a sestrám kolem nás, když nebudeme lhostejní k těm, kteří se ocitli v těžké situaci. Společné sdílení majetku probíhá prostřednictvím sbírek, saláru a darů. Ze společného konta pak lze nejenom platit opravy a údržbu a další sborové náklady. Je také možné podpořit někoho, kdo se ocitl v nouzi. Přispět na důstojné živobytí třeba sirotkům na Ukrajině. A jak vidíme, tohle společné sdílení Božích darů není moderní vynález; provozoval je již Izrael na poušti.
Ovšem spolehnout se na Boží milost a péči opravdu není tak jednoduché. A tak si někteří z Izraele aspoň trochu many schovali na zítřek, ačkoli to měli přísně zakázáno. Jenže to, o co se nerozdělili s druhými, přišlo vniveč. Zčervivělo to a zasmrádlo. Tak přijdou nazmar Boží dobrodiní, která by si chtěl člověk nechat pouze pro sebe a nesvěřil je Pánu Bohu pro dobro svých bližních.
Vědomí závislosti na Boží lásce a péči nás však nemá spoutat, ale osvobodit. Protože jestliže jsme plně závislí na svém Bohu, pak už nejsme podobným absolutním způsobem závislí na nikom a ničem jiném – ani na svých zaměstnavatelích, na bankách a pojišťovnách, ani na vládě, ať už bude jakákoliv. Tato závislost na Pánu Bohu nám ve skutečnosti dává svobodu, jakou nám nemůže zajistit žádná z institucí našeho světa. A když se spokojíme s tím, co nám náš Bůh dává, a spolehneme se, že nás ani v budoucnu neopustí, dokážeme pak s klidným srdcem přát těm, kteří mají víc.
Závislost na Boží péči nemá omezovat naši aktivitu – ale pomůže ji naopak napřít správným směrem. Právě důvěra v Boží stálou věrnou péči nás může naučit správně nakládat s tím, co je nám svěřeno. Pomůže nám vypořádat se s obavami, co s námi bude dál. Skutečně jde o to, spolehnout se, že náš Bůh se postará, i když my se z různých důvodů nebudeme moci postarat. Tahle důvěra v Boží pomoc a péči, důvěra, že každému z nás Pán Bůh daruje vše, co potřebujeme k životu, není nic samozřejmého, je třeba se ji učit celý život. Proto jsme o této péči vždy znovu ujišťováni v každé večeři Páně. Proto v Ježíšově Kázání na hoře zazní, mimo jiné, tato slova: (Mt 6,31-34) „Nemějte tedy starost a neříkejte…
Pane, co by nám byla platná všechna naše námaha a starostlivost, kdyby ses ty sám o nás nestaral a neobdarovával nás každého dne vším potřebným. Děkujeme ti za tvou péči a prosíme tě, uč nás pokoře a vděčnosti – za každé sousto chleba, za každé dobré slovo, za každý nový den. Amen.
