Text: Ř 5,12-17 Kazatel: František Plecháček
Skrze jednoho člověka totiž vešel do světa hřích a skrze hřích smrt; a tak smrt zasáhla všechny, protože všichni zhřešili. Hřích byl ve světě už před zákonem, ač se hřích nezapočítává, pokud není zákon. Smrt však vládla od Adama až po Mojžíše i nad těmi, kdo hřešili jiným způsobem než Adam. On je protějšek toho, který měl přijít. S milostí tomu však není tak jako s proviněním. Proviněním toho jediného, totiž Adama, mnozí propadli smrti; oč spíše zahrnula mnohé Boží milost, milost darovaná v jediném člověku, Ježíši Kristu. A s darem milosti tomu není jako s následky toho, že jeden zhřešil. Soud nad jedním proviněním vedl k odsouzení, kdežto milost po mnohých proviněních vede k ospravedlnění. Jestliže proviněním Adamovým smrt se zmocnila vlády skrze jednoho člověka, tím spíše ti, kteří přijímají hojnost milosti a darované spravedlnosti, budou vládnout v životě věčném skrze jednoho jediného, Ježíše Krista.
Milé sestry, milí bratři, jestliže přijmeme, že postní čas má být příležitostí k zastavení a obrácení mysli i srdce k Bohu, ano, nebojme se toho slova, příležitostí k pokání, pak nám tady apoštol Pavel dosvědčuje: ano, opravdu je důvod se zastavit a trošku zpytovat svědomí, znovu se důkladně zamyslet nad svými slovy i činy. Je důvod činit pokání. Protože existuje hřích. Nejenom jako zlá moc, působící někde daleko, naprosto mimo mě, ale jako skutečnost, na které se také já nějak podílím.
Pavel tady začíná od Adama – a nám se při zmínce o pádu prvního člověka možná hned vybaví už poměrně starý spor evoluce versus kreace a s tím také otázka: Žil tedy Adam, jak na tom trvají jedni, nebo to je pouze mytická postava, jak zase tvrdí druzí? Ale zkusme tenhle spor ponechat stranou a zůstaňme v tom vyprávění z první knihy Bible, které osvětluje, co to vlastně je hřích: vzpoura proti Bohu a porušení vztahu mezi člověkem a jeho Stvořitelem. Biblický příběh pak pokračuje a líčí, jak se tahle zlá moc šíří a zasahuje další generace. Jasným důkazem, že hřích zasáhl všechny lidi, byla pro Pavla existence smrti, jíž opravdu podléhá všechno živé.
Apoštol nám tady právě s pomocí příběhu o Adamovi ukazuje dvě stránky hříchu: hřích je zlem, které se jakoby vlastní vahou šíří dál a zasahuje celé lidstvo, ale zároveň za něj člověk nepřestává být zodpovědný. Hřích není osud a my lidé se nemůžeme zříkat zodpovědnosti za zlo, které jsme schopni rozpoutat, ale už ne ho dostat zase pod kontrolu.
Zvěst o hříchu je však pouze jednou stránkou Pavlova svědectví, ne tou nejdůležitější. Je tu ještě něco mocnějšího než hřích. Boží milost. A postní čas, milé sestry, milí bratři, nemá proto být pouze dobou vyznávání hříchů a pokání, ale také a především příležitostí k díkům za milost, kterou nám Pán Bůh prokázal ve svém Synu Ježíši Kristu. Nezačali jsme pouze přípravu na Velký pátek, ale také na Neděli vzkříšení!
Hřích je mocí, která působí globálně, zasahuje celé stvoření; jak moc, o tom se můžeme přesvědčit, prakticky kdykoli si pustíme zprávy nebo nahlédneme do novin. Zároveň je také mým osobním problémem, s nímž se ve svém životě potýkám. Tady se ovšem ještě nesmíme zastavit, jinak bychom vynechali to nejdůležitější: můj osobní problém s hříchem se stal problémem také pro Boha, který mě miluje a nechce, aby mě ta zlá moc zdeptala, pohltila a zničila. Pán Bůh si tuhle moji vážnou osobní bolest vzal osobně na starost. Vložil se do věci dávno předtím, než jsem si já sám stačil vůbec uvědomit, že je se mnou něco v nepořádku; v čase, kdy jsem ještě byl nejenom naprosto bez-mocný, ale také bez-božný.
Ve střetnutí Boží milosti s hříchem nejde o souboj dvou rovnocenných soupeřů. Milost má a bude mít navrch, to z celého našeho oddílu jednoznačně vyplývá. Můžeme se však o tom nějak přesvědčit? Již dnes? Že má milost opravdu navrch? Nesvědčí hrozivé zprávy, které k nám proudí z různých částí světa, spíš o opaku?
Co se nám tady apoštol snaží říci, když tvrdí, že s milostí to není jako s proviněním? Co je vlastně těžší a náročnější: něco rozbít a zničit, nebo rozbitou věc opravit a dát zase dohromady? Což teprve obnovit a znovu navázat rozbitý vztah! Poničit vztah, to může jít velmi rychle: někdy stačí pár zlých slov nebo jedno selhání, které si třeba navíc odmítám přiznat. Ale obnovit něco takto poničeného?
Pán Bůh však ve svém Synu opravdu obnovuje a znovu tvoří to, co bylo zničené a v troskách. Omilostňuje nás, odpouští a otvírá nám k sobě dveře dokořán. Nežádá od nás nic jiného, než abychom mu důvěřovali, abychom věřili, že to, co v Kristu učinil, platí také pro každého z nás. Abychom věřili a spolehli se na to, že moc hříchu a smrti již je zlomena a nás nečeká otročení ve stínu kralování smrti, ale nový život a vláda spolu s Kristem. Tímhle fantastickým obrazem náš oddíl vrcholí: „Ti, kteří přijímají hojnost milosti a darované spravedlnosti, budou vládnout v životě věčném skrze jednoho jediného, Ježíše Krista!“ Z bytostí otročících pod vládou hříchu a smrti se vírou stávají ti, kteří budou vládnout!
Smíření s Bohem otevírá prostor také pro smíření mezi lidmi. Není to ovšem žádný automatický proces. Také smíření mezi lidmi není možné bez skutečného pokání, bez ochoty vyznat vinu a prosit o odpuštění. Neobejde se bez usilovných modliteb. Smíme doufat, že nám Boží milost dá sílu odpustit a nezahořknout i v situacích, kdy se vztah nepodaří obnovit tak, jak bychom chtěli. Tu novou sílu a oporu smíme hledat ve společenství, které je tvořeno mocí Kristova slova a upevňuje se v přijímání chleba a vína. Milost může najít cestu i tam, kde my už žádné východisko nevidíme. Podstatné je držet se té milosti, dál se vší silou držet Boha, jehož láska k nám nevychládá a neslábne.
Co naopak v žádném případě není řešením: dál tvrdit, že hřích, zvláště můj hřích neexistuje. Řešením není vidět chyby jen u druhých a snažit se jen ty druhé měnit ke svému obrazu. Právě prostřednictvím pokání, vyznání vin a obrácení ke Kristu vede cesta do světla, cesta k životu. Amen.
