Text: Mt 18,18-20 Kazatel: František Plecháček
Amen, pravím vám, cokoli odmítnete na zemi, bude odmítnuto v nebi, a cokoli přijmete na zemi, bude přijato v nebi. Opět vám pravím, shodnou-li se dva z vás na zemi v prosbě o jakoukoli věc, můj nebeský Otec jim to učiní. Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“
Milé sestry, milí bratři, oddíl, který jsme právě přečetli, je v ekumenickém překladu nadepsán „O moci církve.“ Možná by se měl spíš jmenovat „O velikém obdarování a zodpovědnosti církve.“ Na první poslech nám to může znít, jako by nám tady Pán Bůh sliboval splnit, na co si jen vzpomeneme: „…shodnou-li se dva z vás na zemi v prosbě o jakoukoli věc, můj nebeský Otec jim to učiní.“ Otec, který odpovídá na prosby svých dětí; stačí, když se dva na něčem shodnou. Ale je to trochu složitější.
Začněme dnes od konce oddílu: Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu Ježíše Krista, tam je on sám uprostřed nich. To je církev! Není vázaná na žádné konkrétní místo. A nejsou nezbytné vysoké počty zúčastněných. Již dva nebo tři se stávají plným společenstvím. Ale toho společenství je nezbytně třeba! Církev není množinou osamělých jedinců, kteří si „drží svoji víru v srdci“ a přitom si myslí, že bohoslužby a společnost ostatních bratří a sester nepotřebují.
Bůh, který si nás povolává k víře, je Bohem společenství, vzájemně sdílené lásky (o tom něco vypovídá učení o Boží Trojici). A právě tak i my jsme stvořeni pro společenství a vzájemné sdílení. Platí to, i když život ve společenství není vždycky úplně snadný. Křesťané samotáři jsou Ježíšovým slovem povzbuzováni, aby zkusili překonat ostych, a také třeba různá zklamání a hořkosti a vyhledali společenství ostatních. A rodina církve má slyšet: vyhledejte ty, kteří se vám ztrácejí. Navštivte bratry a sestry, kteří už nemohou přijít do shromáždění. Pán Bůh na ně pamatuje i v jejich nemoci, postižení, smutku. Jsou dál součástí společenství a je třeba, aby to věděli a mohli prožít – jak jinak než naším prostřednictvím!
„Ve jménu Ježíšově.“ O tom by se daly psát dlouhé teologické studie. Shromažďovat se ve jménu Ježíše znamená být spolu s důvěrou a očekáváním, s vědomím, že to nejdůležitější pro život si nezajistím sám, ale smím to přijímat právě z Ježíšových rukou. Scházíme-li se ve jménu Ježíše Krista, pak se před ostatními hlásíme k tomu, který byl lidmi odmítnut a potupně odpraven, ale Bohem vzkříšen pro dobro právě těch nerozumných, bloudících, hříšných lidí. Shromažďovat se ve jménu Ježíše předpokládá ochotu naslouchat, otevřít se jeho slovu a jeho pozvání, jeho vůli.
V životě je vždycky důležité si uvědomovat, ve jménu koho nebo čeho se vlastně snažím a namáhám, kam směřuji a o co se přitom opírám. A je fakt, že se i křesťané mohou shromažďovat ve jménu svých přání a tužeb a plánů a Boží věci odsunout na druhou kolej.
Ovšem kde se třeba jen dva nebo tři shromáždí opravdu ve jménu Ježíšově, tam je on sám v jejich středu. A potom platí, že i tohle maličké společenství je nositelem ohromné výsady a důstojnosti a má veliký význam. Ježíš uprostřed svého lidu. V oddíle z knihy Janova Zjevení by tahle zásadní informace mohla skoro zapadnout, lze ji lehce přehlédnout. Někdo jako Syn člověka stojí uprostřed svícnů, které reprezentují sedm církví, tedy sedm církevních sborů a sborečků.
A stejně jako to tehdy Jan musel připomenout svým ustaraným, unaveným, vystrašeným bratřím a sestrám v Efezu a Smyrně a na dalších místech, tak i my potřebujeme stále znovu slyšet zaslíbení a povzbuzení: „Nebojte se! Ten Ježíš, který za vás dal svůj život, byl vzkříšen a vystoupil k nebeskému Otci, tam na pravici Boží nezahálí, nemá nohy na stole a nepopíjí kávičku za kávičkou. Myslí na vás, na vaše starosti, na pokušení a trable, kterými procházíte. Stále se za vás přimlouvá u svého i vašeho nebeského Otce. A to ještě není všechno: on vám také sesílá svého Ducha, abyste mohli věřit a ve víře vytrvat a je v tom Duchu s vámi! I když jste se sešli třeba jen dva nebo tři na biblickou hodinu, nejste v shromáždění sami. Ježíš je s vámi!
Význam každého takového třeba i docela maličkého shromáždění přitom svým významem daleko přesahuje lidskou slabost jeho účastníků. Protože když se takhle bratři a sestry shromažďují a společně modlí ve jménu Ježíšově, něco se děje nejenom tady na zemi, ale i v nebi!
Jen to považte: stačí, aby se dva nebo tři z nás shodli v prosbě o jakoukoli věc, a nebeský Otec takovou prosbu neponechá bez odpovědi! Nutná shoda dvou nebo tří věřících se dá chápat jako celkem jednoduchá pojistka proti sobectví a připomínka, že bychom při modlitbě neměli myslet pouze na sebe. Což neznamená, že bychom se neměli modlit také za své osobní věci!
Tady někdo může namítnout: ale kdyby to opravdu fungovalo takhle jednoduše, tak už je ve světě přece dávno všechno jinak! Jenže je otázka, nakolik ty Boží odpovědi dokážeme vnímat a registrovat. Možná proto, že přicházejí jindy a jinak než bychom čekali. A nejdůležitější a klíčové je ono „ve jménu Ježíšově“. Je třeba modlit se v jednotě s Ježíšem, s vnímavostí pro jeho slovo, učit se prosit ve shodě s Boží vůlí!
Když se křesťané takto modlí, tak se ale opravdu něco děje nejen mezi námi, ale i v nebi. Ježíš tady mluví o spojení, které vytváří Boží milost a na lidské straně víra. „Amen, pravím vám, cokoli odmítnete na zemi, bude odmítnuto v nebi, a cokoli přijmete na zemi, bude přijato v nebi.“ Doslova je tam „svážete“ a „rozvážete“.
Minimálně se tím říká, že vůbec není jedno, co tady na zemi jako církev děláme a nebo naopak neděláme. Naopak hodně na tom záleží. Jak říká ve svém komentáři Jiří Mrázek: „V nebeském království berou církev vážně.“ Abychom mohli pochopit, na co všechno se tu myslí, je třeba se podívat na kontext, do něhož jsou Ježíšova slova zasazena. Mluví se tu o odpuštění: především o odpuštění Božím, z něhož církev žije. Zkušenost s Božím milosrdenství je zároveň výzvou k trvalému odpouštění. Mluví se tady o maličkých, na které je nutné brát ohled, o bloudících, jejichž osud nemůže být církvi lhostejný.
Ono „svazování“ a „rozvazování“ se pak děje Božím slovem, evangeliem. Jako církev nemáme do Boha žádný lepší, důležitější nástroj než právě jeho slovo odpuštění a smíření. Evangelium je tím klíčem, který může dostat člověka ven z vězení, z kriminálu sobectví, strachu a beznaděje. Je lékem, který staví vyčerpané a sklíčené zase na nohy. Nikdy nemůžeme dost docenit tuhle pomoc, kterou nabízí a své církvi pro dobro všech svěřuje sám Bůh.
Pane, děkujeme, že na cestě víry můžeme jako pevnou oporu přijímat tvá zaslíbení a s údivem zjišťovat, že jsi byl blízko a podivuhodně jednal, i když jsme si mysleli, že jdi daleko a nevíš o nás. Prosíme, uč nás modlit se s důvěrou, že se opravdu něco děje, když k tobě voláme ve jménu Ježíšově, sloužit s nadějí, že nic z toho, co se zrodilo z víry a lásky, se jen tak neztratí. Amen.
