Text: Ř 12, 17-21 Kazatel: Ladislav Beneš
Milí bratří, milé sestry,
Nikomu neodplácejte zlým za zlé. – Vůči všem mějte na mysli jen dobré. – Nedej se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem. Výčet těchto příkazů obrací naši pozornost k etice. K našim životním postojům. Možná máme dojem, že to jsou jakési obecné etické požadavky, se kterými mohou souhlasit všichni lidé, věřící či nevěřící, v církvi i mimo církev. Inu, to by bylo dobré.
Když však pohlédneme blíže, zjistíme, že zase tak obecné pravdy to nejsou. Ne snad proto, že bychom mohli ukázat na mnoha příkladech, že se jimi lidé neřídí. Ne snad proto, že bychom mohli asi každý ukázat, jak mezi lidmi platí opak a dělají pravý opak.
Proč to však apoštol zařazuje do svého výkladu, který je určen křesťanům v Římě? Proč tyto příkazy máme slyšet a připomínat si i my? Nestačilo by desatero, jehož výklad v posledních týdnech zaznívá z této kazatelny?
Pomoci nám může sám apoštol. Celý oddíl ep. Římanům 12. a 13 kapitoly, který pojednává o vztazích ve sboru a církvi, vztazích k lidem mimo církev a vztazích k vrchnosti, nadepisuje Pavel oním významným: „Vybízím vás“, „prosím vás …„pro Boží milosrdenství“, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť (12,1).
A my dnes slyšeli: „žijte se všemi v pokoji“. Všichni mají zakusit pokoj. „… a na zemi pokoj.“ Jestlipak nám to nepřipomíná vánoce? Ano, my žijeme náš život od vánoc, které jsou projevem, zjevením, ujištěním o Božím milosrdenství. Bůh poslal svého Syna, aby všem dosvědčil, že on je „Bůh s námi“, Immanuel, ne Bůh proti nám nebo Bůh bez nás. A to, co přináší je pokoj. „A na zemi pokoj a lidem dobrá vůle…“ Ne některým lidem, ale všem. A církev a křesťanský sbor je to místo, kde se o tomto tajemství světa ví a kde se z něj žije. A křesťanský sbor je poslán, aby toto vánoční poselství „zjevil“, dosvědčil v tomto světě. Aby pověděl, dosvědčil, ukázal Boží dobrou vůli pro všechny lidi.
To nám také připomíná období církevního roku, ve kterém se nacházíme – období „po zjevení Páně“, kdy se tato epištola čítává. Bůh zjevil a ukázal v Ježíši Kristu, že jeho vůlí je, aby se všem dostalo milosrdenství, slitování a pokoje. A církev si tedy má připomínat v tomto období, jakého daru se jí dostalo. A ptát se, jak tváří v tvář tomuto Božímu milosrdenství, této dobré Boží vůli, jak na základě daru, který jsme přijali, uspořádat svůj život. Jak my křesťané a církev odpovíme na to, že Bůh přinesl pokoj „všem lidem“?
To tedy již nejsou věty obecné etiky, ale výzvy a napomenutí, jak osvědčit tu víru, která nám byla darována. Jak v životě usilovat o to, co Bůh přijme jako jemu libou a milou oběť (Ř 12,1)? A čemu tedy věnovat svůj život, jak orientovat svůj život na to, co má skutečně budoucnost a co obstojí před Božím soudem? A to je velkou výsadou a předností křesťanské víry, že my nemusíme pracně vymýšlet, co by se asi tak Bohu mohlo líbit, nemusíme fantazírovat a hledat ve všelijakých tajných naukách či náboženských praktikách, čím bychom Boha zaujali. On nám ukázal, zjevil ve svém Synu, co u něho nachází přízeň a co se mu líbí.
A tak nejprve: 17 Nikomu neodplácejte zlým za zlé. Vůči všem mějte na mysli jen dobré. Tedy: nepodléhejte zákonu odplaty, nemyslete, že jedno zlo se odstraní jiným zlem. Příběh Josefa a jeho bratří je příkladem, ukázkou, jak to vypadá tam, kde vládne poslušnost vůči Bohu a ne touha po vyrovnání a odplatě (třeba i tzv. spravedlivé). Nenechávejte své jednání určovat tím, jak jednají druzí lidé s vámi. Vaše postoje přece nemůže určovat ani to, co je ve společnosti „běžné“ a „normální“, ani jakýsi pocit, že všechno má své hranice a je potřeba to zarazit. Boží láska přece nemá hranic, nezastavila se ani před zlem, ani před smrtí a samotným peklem. „Vy jste proti mně zamýšleli zlo“, vyznává Josef, když vzpomíná na to, jak se ho chtěli zbavit a zabít ho. „Bůh však zamýšlel dobro.“ Všimněme si: apoštol nezve k pasivitě – jen to všechno nějak vydržte, přečkejte, jednou bude lépe. Ne, vy nečekejte, jak se věci vyvinou, ale jednejte z víry. Vy se nechte určit a motivovat jen tím, co jste viděli a co jste se naučili u Krista. Tedy tím, co Bůh zamýšlí, co je jeho dobrou vůlí pro všechny lidi. Kristova služba odpuštění a smíření nechť určuje vaše jednání. Ne tvrdé poměry, které, zdá se, ve světě vládnou. Nedejte se určovat tím, jak ze všeho udělat dobrý byznys a jak druhého obrat a jak i s úrokama vrátit, co vám kdo udělal. Vůči všem mějte na mysli jen dobré. S ohledem na Boží milosrdenství a pokoj, který platí všem lidem, usilujte o to, aby všichni lidé – nejen ti v církvi a nejen vy mezi sebou – tam je to samozřejmé – ale aby všichni kolem vás dobře věděli, že vám jde o tento pokoj a to dobré, co Bůh přinesl všem lidem.
A proto: Je-li možno, pokud to záleží na vás, žijte se všemi v pokoji. Možná si trochu oddechneme, že to první, velmi radikální, „vůči všem mějte na mysli jen dobré“, je tu řečeno realističtěji: je-li možno, pokud to záleží na vás. My jsme udělali, co bylo v našich silách. Ale „oni“ nechtějí. Odpustil bych, ale on nechce. Dali jsme druhým jejich prostor, klid, oni ať si trvají na svém, každý jsme prostě jiný… My bychom byli pro mír a smíření, udělali jsme, co jsme mohli, jsme „z obliga“. Teď musí i ti druzí chtít, je to v jejich rukou. – Tak toto apoštol na mysli nemá. Nýbrž: vaší věcí je neúnavně se starat a usilovat o to, abyste pro pokoj a smíření udělali, co jen je možné. Jako ani Bůh nečekal, zda ho přijmeme, zda budeme chtít a laskavě ho přijmeme, ale poslal svého Syna, vystavil sám sebe útoku toho, který o pokoj nestojí, ale o zmatek a chaos, o to, aby nepanovalo dobré, ale zlé a sobecké, tak i vy usilujte. To je vaše poslání, úkol, od toho je zde církev, aby toto zveřejnila. Ve vztahu „ke všem lidem“. Tedy i ke všem ostatním církvím, k politikům, k lidem v oblasti ekonomie, podnikání, práva, vůči lidem utlačeným a upozaděným. Jen si vzpomeňte na onen dar vánoc: „A na zemi pokoj, lidem dobrá vůle“.
S tím souvisí další napomenutí: 19 Nechtějte sami odplácet, milovaní, ale nechte místo pro Boží soud, neboť je psáno: ‚Mně patří pomsta, já odplatím, praví Pán.‘ Pán bude soudit, odplatí, bude se mstít. To mnozí současníci o Bohu vědí, tuší, proto s ním nic nechtějí mít. A co má Boží soud, pomsta a odplata společného s jeho milosrdenstvím a pokojem pro všechny? Především: To zlo, které je agresivní, mocné, před kterým rezignujeme a které nás mnohdy přemůže, není nekonečné. Je zde hranice, konec, Bůh zlo odsoudí a pomstí. A z toho smíme žít tedy i my.
Často je to ale tak, že my lidé, a konec konců v dějinách církve to tak někdy bylo, že sice my se nemstíme. Ale hlasitě, nebo třeba jen v skrytu duše svoláváme na nepřátele Boží pomstu a trest. My si zachováme čisté ruce, Bůh to vyřídí za nás. Však on tě už nějak potrestá! – Tak toto prosím ne! Na nás je, s ohledem na Boží milosrdenství a pokoj, který Bůh přinesl pro všechny lidi, nasadit všechny páky proti tomu, aby zde neměly místo jakékoliv myšlenky na pomstu a odplatu. Ponechat prostor Bohu, který bychom nejraději zaujali my svými iniciativami a svým pojetím spravedlnosti. Pokud v Boha nevěříme, pak vskutku musíme vzít spravedlnost do vlastních rukou. Ale to my nemusíme. Jeden vykladač (W.Lüthi) v 60. letech, v době největšího ohrožení, že vypukne jaderná válka, se ptal: Připadá někomu iluzorní spoléhat na to, že Bůh odstraní zlo, že ho Bůh v Kristu přemohl a svět smířil? Ať řekne, oč je to iluzornější, než si myslet, že zlo odstraní jaderné zbraně. Křesťané a církev, kteří dosvědčují Boží pokoj a milosrdenství všem lidem, mají také počítat s tím, že Bůh může problém zla vidět jinak, než ho vidíme my. Může dát zapravdu nám, ale – copak nemůže dát za pravdu i našim nepřátelům? Raději to tedy nechme na tomto Pánu.
Někdy se však křesťanům pro podobná slova vyčítá pasivita. Přílišná odevzdanost, smířlivost s poměry, jaké jsou. Jakási ústupčivost, která, jak se domníváme, vyplývá z naší víry. Nic takového nelze z křesťanské víry vyvodit: ‚Jestliže má tvůj nepřítel hlad, nasyť ho, a má-li žízeň, dej mu pít; tím ho zahanbíš a přivedeš k lítosti.‘ Ne, že snášet utrpení, trpělivost, zachovat klid, ať se děje, co děje, je projevem křesťanské víry. A kdyby každý se staral o sebe, byl by pokoj. Tak toto ne! Znovu bychom mohli odkázat k Bohu a připomenout, v čem spočívá pokoj, který o vánocích a velikonocích přinesl: Ne v tom, že se nechtěl mísit, nechat v klidu vše plynout, přesvědčit nás o duchovní vyrovnanosti. Nic takového. Poslal Syna, který vstoupil mezi nás. A zval ke stolu a sytil lidi z ulice. Nenechej tedy nikoho být nepřítelem, jednej s ním, jako s přítelem. Posaď ho ke stolu, dej mu jíst a pít. Však tento Kristus ke svému stolu posadí, nebo postaví i nás a dává nám chléb a kalich. Nás, kteří jsme také kdysi byli nepřátelé, přijal nás za své přátele (Ř 5,10). Tak to nech zakusit i jiné.
Jistě, to není zaručený recept na překonání nepřátelství. Ono to nefunguje zásadně vždy a automaticky. Ale na křesťanech je, aby žili z víry, že tento zázrak a div může nastat. Na nás je dosvědčit, že zlo a lidské sobectví a nepřátelství má vskutku své hranice. Ale ne proto, že my víme, jak ty hranice dát lidem najevo. Ale proto, že věříme, že Boží milosrdenství a pokoj hranice nezná. Víme, že překonalo lidský hřích, samotné peklo a smrt.
A proto: Nedej se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem. I zde platí – není záruky, že zlo bude naším dobrem přemoženo. Je tu jen jakási naděje. S jistotu lze však tvrdit, že odpovídat zlem na zlo, naději nemá vůbec žádnou. To se neosvědčí, to nemá budoucnost. Však víme, že Kristus zlo přemohl tím, že je vzal na sebe. Místo spravedlivého hněvu, místo toho, aby vzal meč a trestal nespravedlnost, vzal viny a hřích světa na sebe. A ukázalo se, že to Bůh přijímá. Že taková oběť je Bohu libá. Bůh jej třetího dne vzkřísil z mrtvých. To je i naše naděje. Proto i tam, kde se to zdá bezvýchodné, kde síly zla jsou silnější než my, můžeme spoléhat na to, že nejsou silnější, než Kristovo vítězství. Nejsou silnější, než Boží milosrdenství a pokoj, který připraven pro všechny lidi. Zlo vskutku přestane, ale Boží láska, (jak říká slavný hymnus v 1Kor 13, 7n) “Ať se děje cokoliv, vydrží, láska má naději, láska vytrvá. 8 Láska nikdy nezanikne.”