Text: Ř 11,33-36 Kazatel: Jaroslav Fér
Jak nesmírná je hloubka Božího bohatství, jeho moudrosti i vědění! Jak nevyzpytatelné jsou jeho soudy a nevystopovatelné jeho cesty! ‚Kdo poznal mysl Hospodinovu a kdo se stal jeho rádcem?‘ ‚Kdo mu něco dal, aby mu to on musel vrátit?‘ Vždyť z něho a skrze něho a pro něho je všecko! Jemu buď sláva na věky. Amen.
Spolu s celou Kristovou církví slavíme Trojiční neděli. Tato neděle sv. Trojice nás však neodkazuje k žádné události, o které bychom se dozvídali z Nového zákona. Tak jako to je u vánoc, velikonoc i svatodušních svátků, které jsme slavili před týdnem.
Zato to společně vyznáváme v apoštolském vyznání víry – a v dalších starocírkevních vyznáních: Věříme v Boha Otce …, věříme v Ježíše Krista …, věříme v Ducha svatého. Tato trojiční víra nás spojuje s mnoha křesťany – s většinou křesťanských církví. Trojiční vyznání je také například předpokladem pro členství ve Světové radě církví.
Ale bible nikde v Novém zákoně výslovně o Trojici vůbec nemluví. Jen tu a tam se vyskytuje trojice slov nebo trojité vyjádření, které můžeme vidět a brát jako podklad pro Trojici. A také ono třikrát opakované Svatý, svatý, svatý u Izajáše, ve Starém zákoně. Církev několika prvních staletí tady opravdu odkaz, a poukaz, na Trojici viděla. A čerpala odtud podklad pro své věroučné zápasy o vyjádření víry.
Asi nejvýraznějším novozákonním místem je pověření, které Matouš dává do úst Ježíši, když posílá učedníky, aby získávali nové další učedníky – a křtili je ve jméno Otce, Syna a Ducha svatého (28,19). Méně výrazně to vyjadřuje apoštol Pavel. Ten píše do Efezu: Skrze něho, totiž skrze Krista, máme přístup v jednom Duchu k Otci (2,18).
Když křesťané prvních staletí zkoušeli vyjádřit svou víru, formulovali to často takovým způsobem, že nám to dnes máloco říká. Ale církev tehdy zápasila o správnou a životnou, zdravou víru. Určitě daleko víc než jenom o víru čistou a pravou. Byl to opravdu zápas. Zkoušeli, jak vyjádřit něco, co se dá slovy stěží povědět.
Proto se v těch zápasech o zdravou víru – o víru, ve které pulzuje víra a láska a naděje – proto se tam často dostávají jakoby negativní formulace: Nejsou to tři postavy, ale jediný Bůh. Není však Bůh v jedné podobě, ale ve trojí. Nelze brát tyto způsoby Boha samostatně, ale zároveň je není možné ani směšovat. Už Nicaeno-Konstantinopolské vyznání to vyslovuje: Bůh z Boha, Světlo ze Světla, Pravý Bůh z pravého Boha, jedné podstaty s Otcem …Věříme Ducha svatého, který z Otce a Syna vychází, s Otcem a Synem je zároveň uctíván a oslavován.
Stěží se v tom dnes orientujeme a vlastně tomu ani dobře nerozumíme. A přece je za tím velký zápas o zdravou víru. Jenomže se chce vyjádřit něco slovně dost dobře nevyslovitelného. To, o čem mluví v tomto oddílku adresovaném římským křesťanům už apoštol Pavel: Tak nesmírná je hloubka Božího bohatství, jeho moudrosti a vědění. Ale jak je to všechno přitom nevyzpytatelné a nevystopovatelné.
Je to opravdu tak: Neumíme a nedokážeme postihnout a vyslovit to, jak se setkáváme s Božím zájmem o nás – a co všechno to pro nás znamená. Čím je Bůh pro člověka – pro mne osobně i pro nás jako pro společenství Kristovy církve.
Když to zkoušela vyjádřit stará Jednota bratrská, církev Jana Blahoslava a Jana Amose Komenského, pak mluví o tzv. věcech podstatných – o tom, co je to “to podstatné“, to základní pro náš život a pro naši víru. Ty podstatné věci jsou nutné ke spasení, to je to rozhodující. Tady na tom se rozhoduje – buduje, rozvíjí – i zase klesá a rozpouští se naše víra. A takový je podle toho i náš život: Boží milost, zásluha Ježíše Krista a dary Ducha svatého – tato trojina. To je to podstatné z Boží strany.
Ze strany lidské rozeznali Bratři ještě dřív také tři podstatné věci: víra, láska a naděje. Opravdu v tomto pořadí: víra, láska, naděje. Tak, jak za toto obdarování, které mají křesťané v Tesalonice, jak za to děkuje Pavel: Před Bohem a Otcem naším si připomínáme vaši činnou víru, usilovnou lásku a vytrvalou naději našeho Pána Ježíše Krista“ (1. Te 1,3).
Víra se někdy přiřazuje Otci, láska že souvisí se Synem a naděje se otevírá v Duchu. Jindy se Otci časově přiřazuje minulost, Synu naše přítomnost a Duch že otvírá budoucnost. – Ale i to všechno je jen přirovnání a nevystihuje množství toho, co je stejně nevyzpytatelné a nevystopovatelné, neuchopitelné.
Co tady ale apoštol Pavel přitom tak jasně a jednoduše a jednoznačně ukazuje jako naši křesťanskou i lidskou odpověď na to podstatné, co nás potkalo z Boží strany: Víra, která je vidět – je účinná a aktivní. Láskou projevujeme, usilujeme dávat dál to bohatství Božího zájmu a jeho přízně, kterou nás zahrnuje. A v naději to všechno chtějme zkoušet a s nadějí se dívat dopředu a jít dál do budoucnosti.
A co s tou trojicí osob, způsobů, Božích podstat ve starocírkevních vyznáních? Možná nám může být pomocí takováhle názorná představa: Není to tak, že když vyznáváme “Věřím v Boha Otce, Syna a Ducha svatého, že my to automaticky sčítáme? 1 + 1 + 1 nám ale vychází právěže 3 – sčítáme.
Ale když tehdy před staletími začali mluvit o trojici, pak mluvili o třech v jednotě. Latinsky to je trinitas – jakoby “trojí jednota“, což je protimluv. Ale zkusme si pootočit to znaménko plus při sčítání. Pak dostáváme 1 x 1 x 1. To je jen matematický trik, nebo posun. Ale vpodstatě tady to posunutí velice dobře vystihuje všechno to, oč křesťané zápasili už od prvních staletí – a vlastně doposud.
To posunutí, přetočení nás vlastně posunuje dál v našem pohledu a přístupu k Trojici. Trojiční učení prostě jen vyjadřuje, jak se nás týká a v čem všem se nás dotýká Boží zájem. Jak celé biblické svědectví a zápasy křesťanů to vystihnout – jak to působí dohromady. Jak i pro nás se to všechno násobí. Jak i naši činnou víru násobí, nese, roznáší a rozmnožuje usilovná láska a nadto i vytrvalá naděje v Kristu. Ne vedle sebe, odděleně, ale – znásobeně.
I když: – i tak k tomu patří naše díky a náš úžas – a naše prosby a přímluvy. Protože ani tím násobením nevyzpytujeme Boží úmysly a záměry, které s námi Pán Bůh v Kristu má. Ani nevystopujeme jeho cesty s námi v Duchu svatém. Jen ho vděčně smíme chválit: Ř 11,32-36. Amen.
Díky, Pane Bože náš, za tvou lásku, kterou sis nás v Kristu zamiloval. Díky, Pane, za tvé milosrdenství, ve kterém nás obdarováváš a zachycuješ a posíláš dál mocí Ducha svatého.
Chválíme tě za tvou věrnost a lásku. Chválíme tě za tvou milost a milosrdenství. Chválíme tě za tvůj pokoj, který nám rozevírá nadějnou budoucnost. Chválíme tě za sílu, kterou nám svým dobrým svatým Duchem dáváš a tvoříš tak naši účinnou víru a vytrvalou naději a usilovnou-pracovní lásku.
Díky, že to všechno tvůj zájem o nás násobí. Díky, že všechno to jinak nepochopitelné, nevyzpytatelné a nevystopovatelné se při nás násobí a vede nás zase znovu k tobě, a k našim bližním, a do společenství církve. Amen.
